Když fotbalista Petr Švancara začátkem roku vyhlásil, že by chtěl zprovoznit brněnský stadion Za Lužánkami, aby si zde zahrál svůj rozlučkový zápas, byl jsem nadšený. V té době již rozpadající se betonový kolos, který obepínal rozbujelou džungli plynule navazující na vedlejší botanické arboretum, byl ostudou nejen brněnské urbanistiky, ale i temnou skvrnou na duši fotbalových fanoušků. Jenže v průběhu jeho rekonstrukce, kterou prováděly stovky nadšených dobrovolníků metodou DIY, se začal z trosek minulosti vynořovat nejen samotný fotbalový svatostánek, ale i problémy, které stadion vždy doprovázely.
Kotel vzpomínek
Když jsem v patnácti poprvé zašel na fotbal na lužánecký stadion, byl jsem ohromen. Atmosféra freneticky fandících dvaceti tisíc návštěvníků mě pohltila. Už tehdy se beton drolil pod nohama, ale jednalo se o zcela svébytný svět, únik z každodennosti. Stovky lidí přelézaly bez placení ploty a nikdo to neřešil. Malé děti si hrávaly v travnatých houštinách pod tribunami, zatímco jejich tátové v džínovém kompletu a s nezbytným mulletem pochlemtávali plechovky piva, které pak házeli dětem dolů na hraní. Kdo jednou navštívil oficiální záchody v útrobách stadionu, připomínající temnou a vlhkou kobku thajského vězení, ten příště raději močil kdekoliv jinde, třeba na vedlejším atletickém hřišti. Do přistavených mobilních toalet raději nikdo nechodil, rozjařené části publika totiž sloužily jako perfektní terč kung-fu dovedností. Právě psychosféra fanouškovské agrese visela pořád ve vzduchu a brzy mě zlákala do kotle.
Víkendové násilnosti fotbalových chuligánů v Brně nahrávají snahám přeměnit lidový stadion v pevnost, konzumní chrám a vysavač městských peněz.
V kotli toho ze zápasu moc vidět nebylo. Ve vzduchu vlály vlajky, házely se konfety a střílely rachejtle. A nadávalo se. To byla ještě zábava. Stejně jako házení sněhových koulí po rozhodčím alias „černé svini“. Někdo by se snad ještě pousmál nad zapálením obří hromady konfet. Následující zásah těžkooděnců už takové nadšení nevyvolal. A už vůbec nebyly vtipné skupiny plešek v bomberech, které se rekrutovaly z nechvalně proslulých skupin chuligánů – Ultras, Orthodox Fans, Torcida a také Johny Kentus Gang (JKG). Celý kotel sytily jejich chvástavé historky o tom, koho a jak strašně zrubali.
Jednou přišla podnapilá holohlavá gorila ke klukovi vedle mě a začala mu brutálně nadávat. Prý co dělá „cigán“ na fotbale. Odpověď, že není cigán a přišel jenom fandit, jej rozlítila do ruda, chytil ho pod krkem a snažil se vytáhnout ven, kde mu chtěl „rozbít držku“. Na odpor reagoval džentlmenskou nabídkou první rány, nakonec vše řešil hod mincí, jestli půjdou nebo ne. Naštěstí zasáhla štěstěna a z nerovné bitky sešlo. Tehdy jsem začal pochybovat, nakolik mě moje nenásilná přítomnost mezi radikály zbavuje odpovědnosti za jejich chování. Můj poslední zápas Za Lužánkami přišel o pár měsíců dřív, než došlo k zavření stadionu. Když během zápasu s pražskou Viktorkou začali náckové házet desítky banánů po prvním černochovi v české lize Kennedym Chihurim, a přitom napodobovali opičí skřeky, odešel jsem a už se nikdy nevrátil.
Dobrovolníci a politici
Sociální paměť místa není jen suchopárný teoretický koncept z produkce urbánní sociologie, ale, jak ukázala renesance lužáneckého stadiónu, jde o empiricky doložitelný fakt, který ovlivňuje lidské chování. I když sobotní oslava fotbalu přilákala na 35 tisíc návštěvníků, v každém z nich rozezvučela jinou sentimentální strunu. Některým zaplesalo srdíčko z pocitu splynutí s desetitisícihlavým davem, v němž se osobní starosti rozplynou v automatizovaném rituálu fandění. Jiní zavzpomínali na zlatou éru devadesátek, kdy „Bobíky“ vlastnil tehdy nejrozjetější brněnský podnikatel Hrstka, později odsouzený defraudant. A některé, slovy zakladatele JKG, opanoval sentiment po „krásných letech“ natolik, že si tento víkend zopakovali násilné přepadávání alternativních brněnských podniků. Jejich návštěva Vegalité a Tří ocásků měla být upomínkou na dvanáct let starý útok na Skleněnou louku.
Původně se zdálo, že obnova stadionu je ódou na spontánní kolektivní akci. Po letech prázdných slibů ze strany magistrátu se přes sociální sítě sdružily stovky dobrovolníků, kteří obětovali svůj volný čas a energii společné myšlence. Současnou terminologií řečeno, začali squatovat na soukromém pozemku a přetvářet jej ve veřejný prostor. Celou akci odstartoval flamendr s fotbalovým talentem, člověk, honosící se přezdívkou Mercedes, k němuž se přirovnal během nevydařeného slávistického angažmá. Mediálně vděčná Švancarova tvář přitáhla k projektu rekonstrukce stadionu nevídaný počet zájemců.
Populární nápad začal podporovat brněnský magistrát v čele s primátorem Petrem Vokřálem. Nevědomky tak dal vzpomenout na aktivity svých radničních předchůdců. Nynější exprimátor Roman Onderka již dávno pochopil, že sportovní fanoušci jsou zároveň i potenciální voliči, takže se nejen před volbami prostřednictvím sportu zviditelňoval. Nezůstal ale jen u vysedávání ve VIP prostorech, nechal dokonce za stotisícovou částku vypracovat projekt megalomanského stadionu Za Lužánkami. S odkazem na astronomickou částku ve výši dvou miliard korun potřebnou k realizaci potom mohl projekt s klidem sobě vlastním uložit k ledu. Bývalého fotbalistu a trenéra Zbrojovky Karla Jarůška dokonce kampaň založená na záchraně stadionu vytáhla až do senátu.
Stadiony jako kapitálová investice
Švancara po své rozlučce pomyslně předal žezlo celé lidové iniciativy do rukou politických a fotbalových bossů. Původní návrh, že po zvelebení areálu by zde mohlo město pořádat další veřejné akce, se začíná stáčet směrem ke snaze využít popularitu k legitimizaci výstavby drahého stadionu. I kdyby se sehnaly dostatečné finanční prostředky, které by v první řadě pohřbily několikaměsíční práci dobrovolníků, ryze fotbalový stadion by se stal nenasytným chřtánem vyžadujícím další financování. Za připomínku stojí už jednou projevené developerské choutky v podobě podezřelého propojení soukromých subjektů s radničními politiky. Město vzdalo boj o areál v aukční soutěži, aby za dosud nevyjasněných majetnických poměrů nakonec od aukčního vítěze tuto ruinu odkoupilo. Tento postup přišel pokladnu magistrátu dráž o více než deset milionů korun.
Navzdory masivnímu zájmu fanoušků navíc nelze v takovém prostředí podle fotbalového svazu hrát první ligu. Podle regulí Projektu stadiony 2012 jsou vyžadovány náležitosti jako vyhřívaný trávník, luxusní VIP boxy nebo umělé osvětlení. I když kluby finančně žehrají na neúnosnost nákladů, svaz neoblomně trvá na moderní podobě stadionu. Svoji argumentaci zakládá na transformaci stadionů na začátku devadesátých let v Anglii, která tehdy řešila problém násilností fotbalových chuligánů. Výsledkem byl přesun těžiště fotbalového diváctva z dělnické třídy na bohatší konzumenty ze středních vrstev, kteří znamenali větší příliv peněz do fotbalu. Víkendové násilnosti fotbalových chuligánů v Brně tak nahrávají snahám přeměnit lidový stadion v pevnost, konzumní chrám a vysavač městských peněz.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.