Pro jednu apokalypsu se možná ani nedožijeme druhé. Dlouho očekávaný ekologický kolaps se pod tíhou nových katastrofických scénářů odkládá, nyní nám – vedle návratu komunismu – hrozí stěhování národů, stárnutí a vymírání, invaze barbarů, zánik západní kultury, dluhy, bankrot, islamizace a invaze Ruska. Kdo chce dneska něco znamenat, věnuje se těm nejčernějším scénářům, pokud možno iracionálně, zato s citem tvůrce hororu.
Příběhy se špatným koncem
Pryč jsou časy, kdy se politické ideologie odvíjely od utopií a kdy ve stranických sekretariátech a spřízněných redakcích intelektuálové a politici v záchvatech politické imaginace polemizovali o detailní podobě šťastné budoucnosti. V utopických představách socialistů žili dělníci jako bratři, v konzervativních utopiích si nižší a vyšší třídy na procházkách vzájemně udílely rady a liberálové si vysnívali budoucnost, ve které se měšťané kulturně obohacují při podpisu oboustranně výhodných smluv. Tyto představy s takřka náboženskou silou táhly masy k politickým projektům, stranické disciplíně a organizování revolucí.
Budoucnost už není něco, co bychom snad měli chtít, ale naopak něco, co v žádném případě nechceme. Utopie je mrtvá, ať žije dystopie!
Utopie se ale prý ukázaly jako nebezpečné a po pádu východního bloku byly odmítnuty jako pro dnešní dobu nevhodné. Nejlepší sociální myslitelé vyhlásili konec Velkých vyprávění, a tak nám po nějaký čas zůstala jen vyprávění malá. Chvíli to byla trochu nuda, ale v posledních letech se politické ideologie a jejich propaganda přesunuly opět na imaginativní půdu plnou divokých obrazů budoucnosti. Tentokrát ale nehodlají lákat masy na optimistické utopie, ale naopak chránit společnost před dystopiemi, které klepou na dveře. Budoucnost už není něco, co bychom snad měli chtít, ale naopak něco, co v žádném případě nechceme. Utopie je mrtvá, ať žije dystopie!
Zprivatizovaný negativismus
V barvitém popisování rozkladu kapitalistického světa, doprovázeném spokojeným úšklebkem „my jsme vám to říkali“, bývali dlouho nejlepší radikální levičáci. Díky tomu, že krizi kapitalismu předvídají pořád, jako jedni z mála předvídali i tu v roce 2008. Ještě do hlubší deprese uměli a stále umí člověka uvrhnout svými vizemi budoucnosti radikální ekologové, kteří se neomezují jen na líčení dopadů nespravedlivého uspořádání společnosti, ale rovnou na kolaps planetárního ekosystému, oproti kterému je krize kapitalismu jen milým rozptýlením teoretiků. Mainstreamové, méně radikální politické proudy se od devadesátých let držely už jen soft verzí svých utopií, ve kterých vždy šlo už jen o postupné dolaďování šťastné budoucnosti, kterou jsme v devadesátých letech, na samém Konci dějin, vlastně již prožívali. V kapitalistickém ráji nebylo, co nového vymýšlet, stačilo čekat na příchod dokonalosti. Po konci dějin ale překvapivě dějiny pokračovaly dál.
Přiznat chybu se po krizi v roce 2008 elitám nemohlo hodit. Politická imaginace širokých mas se tak, pod vedením předkrizových lídrů, místo ke světlým zítřkům obrátila k zítřkům pořádně potemnělým. A zabralo to. Ekologové a kritici postkolonialismu se nestačili divit, jak pravice (a levice s pravicovým programem) vyhrává po celém světě jedny volby za druhými s tezemi o dobrovolné skromnosti a žití si nad poměry, o kterých aktivisté mluvili desítky let u petičních stánků. Sílu varovné rétorice propagátorů „ještě více kapitalismu“ jako léku na krizi dodávala hrozící apokalypsa jménem bankrot a dluhy hrozící přinést bídu i těm, kteří na ni nejsou zvyklí. Z původně především filmového žánru „post-apo“ se stal mainstream přemýšlení o budoucnosti. Televizní záběry Řeků žijících si nad poměry a zapalujících – při tom všem blahobytu – policejní auta pomohly vyhrát v roce 2010 volby i české pravici. Imaginace lidu byla zase po dlouhé době podchycena a ochota utáhnout opasky ve prospěch lepšího zítřka se vrátila. Hospodářská krize se sice jako téma mediálně i politicky vyčerpala, apokalypsa však naše představy o budoucnosti už neopustila.
Návrat expertů
Každé náboženství potřebuje své kněze, každá revoluční jednotka politruka a své evangelisty má i příchod apokalypsy. Těm se daří svými znepokojivými tvrzeními vyvolávat poptávku po sobě samých. Tradiční setting televizních expertů tak byl doplněn o odborníky na konec světa. Věda začíná být díky nim zase in. Novou českou intelektuální celebritou a členem babišovského think-tanku se stal egyptolog Miroslav Bárta, který pozná civilizační kolaps i podle mandatorních výdajů. Klidným hlasem o stovkách milionů agresivních Afričanů, kteří do Evropy přijdou, hned jak nastanou tři velká sucha v řadě, nebo o nebezpečných, houževnatých Číňanech mluví na požádání zase Václav Cílek. Další řady expertů čekají na to, až je osloví Parlamentní listy a oni se budou moci podělit o své vědecké zkušenosti s tím, že takto to prostě dál nejde, a ohromit čtenáře například tím, že s Ruskem už vlastně válčíme. Zachránit Evropu by tak mohl snad už jen boom katastrofické literatury s glejtem vědy a její výnosný export do Afriky.
V nebývalém bohatství katastrofických scénářů si každý může eklekticky vytvořit svou vlastní „apo-skládačku“ a svobodně se bát čeho chce. Může si vybrat i míru kultivovanosti svého strachu na škále od paranoidních teorií spiknutí vyřvávaných v hospodě u piva až po akademické kontemplování, ze kterého je už podle tónu hlasu cítit míra evropské civilizovanosti, a to i když zrovna naznačujete, že je – právě v zájmu evropské kultivovanosti – potřeba potápět čluny s bezbrannými lidmi, zbrojit, omezovat občanská práva nebo přestat platit důchody. Na odvrácení hrozících apokalyps není žádné opatření dost silné.
Autor je redaktor A2larmu.