Když moje kamarádka Lucie Bittalová rozjížděla kampaň Měsíc raka, týkající se prevence rakoviny, říkal jsem si, že to asi velký efekt mít nebude, že kampaň má smysl hlavně pro ni samotnou… Nevím, kolik holek si kvůli ní zašlo na gyndu (i kdyby jedna, tak je to fajn), ale Lucii se podařilo něco mnohem podstatnějšího. Demaskovala, jakého stupně zrůdnosti se mohou dobrat někteří lidé, které v současnosti sdružuje iniciativa Islám v ČR nechceme. „Bloggerka“ Eva Hrindová zplodila tak ultimátní temnotu, že na vás dýchne atmosféra sprch v Auschwitzu.
Komentář sám o sobě
Překvapivé není ani tak to, že si něco podobného paní Hrindová myslí, jako spíš skutečnost, že se za to nestydí, a dokonce o tom píše články na internet. Míra hlouposti a nenávisti je tak zjevná, že nejlepším komentářem k článku je článek samotný. Čtenáři se může zdát, že paní Hrindová dosáhla nejvyššího stupně lidské zrůdnosti v textu v tomto bodě: „Lucie dostala zlou nemoc a podstupuje nepříjemnou léčbu, chce to celé využít ke zviditelnění nutnosti prevence. Proč ne – silné lidské příběhy dovedou lidi motivovat. Jenže ta motivace v případě Lucie je nějaká divná. První mou reakcí bylo opravdu velké znechucení, nějak jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Stejný pocit jsem měla u filmu Hledání pana Goodbara. Hlavní hrdinka chce být svobodná a nechce se vázat, odmítá hluboké city jako zatěžující… A je tak free, až ji jeden z jejích sexuálních partnerů zavraždí. Viděla jsem ten film před léty, ale ten pocit jakéhosi hnusu s lítostí pořád zůstává. Stejný jako u této kampaně…“
Nicméně poté přijde ještě odstavec, kde její nenávist dostává ezoterický nádech: „Nemoc tohoto typu se jen tak nepřihodí – není to náhoda. Takové nemoci se dá předcházet, ale prevencí opravdu není to, že chodíte pouze pravidelně na prohlídky ke gynekologovi – tím nemoc nijak neovlivníte. To opravdu nestačí. Je třeba žít zdravě a poctivě. Nepřehánět to s promiskuitou, provozovat chráněný sex, vyhýbat se chemii v potravinách. Omezit alkohol a zdravě jíst.“
IVČRN není ve své podstatě iniciativou obyčejných Čechů, kteří prostě mají strach z přistěhovalců, ale nenávistným hnutím, které se neštítí ničeho.
Nakonec se paní Hrindová dobere pointy, se kterou nelze nesouhlasit: „Žijeme ve zvláštní době.“ Ano, to teda žijeme. A symptomy největší temnoty této doby jsou právě lidé typu paní Hrindové. Diskuse pod článkem i na jejím facebookovém profilu napovídá, jakým směrem se v budoucnu bude odvíjet debata tzv. slušných Čechů v hospodách. Pokud míra nenávisti k „pravdoláskařům“, „havloidům“ a „sluníčkám“ dosáhla stupně, že se lidé blízcí panu Konvičkovi neštítí navážet do dívky, která s nejasným výsledkem vede boj s rakovinou, čeká nás při zachování takového statu quo jistě atmosféra, kterou si někteří pamatují z devadesátých let. Už jde jen o to, kdy začne to pravé slušně české otevřené násilí. Je do očí bijící, že důvodem této nenávisti je aktivní účast Lucie Bittalové ve vládním projektu HATE FREE, která vede autorku blogu až k tajnosnubným úvahám o tom, že si za to možná může Lucie sama a že je potřeba žít „poctivě“.
Obnažení nenávisti
Dalo by se namítnout, že text vyprodukovaný chorou členkou uskupení Naštvané matky je ojedinělým excesem. A tedy by bylo nejlepší takovéto lidi ignorovat. Ovšem vzhledem k tomu, že se hnutí IVČRN rozhodlo transformovat v politický subjekt a kandidovat už příští rok v krajských volbách, ignorance není na místě. Tato strategie se dala aplikovat snad posledních patnáct let, kdy byla populace tvrdého jádra bílých nacionalistů zdecimována kouřením marihuany (na vesnici si ji vypěstuje pohodlně každý a po nějaké době kouření vám dojde, že místo honů na Romy spíš můžete v klidu pokecat s klukama v hospodě). Národovecká linka se ale po letech mírného spánku objevila ve zmutované podobě.
Naštěstí právě díky textům, jaký vyprodukovala paní Hrindová, si můžeme jasně uvědomit, že obraz, který nám hnutí IVČRN podsunuje samo o sobě, je falešný. IVČRN není ve své podstatě iniciativou obyčejných Čechů, kteří prostě mají strach z přistěhovalců, ale nenávistným hnutím, které se neštítí ničeho. Nemusíte mít velkou fantazii, abyste z výroků docenta Konvičky o potřebě omezit jeho odpůrcům občanská práva získali představu, o jaké společnosti asi sní. I největším cynikům se udělá nevolno, dostane-li jejich nenávist podobu textu odsuzujícího dívku, která bojuje o život v posledním stádiu rakoviny. Dostat od lidí z IVČRN na ulici „přes držku“ bude ode dneška mnohem radostnější, vždycky si totiž budu moct vybavit tuto paní, a tím posílit své odhodlání proti reprezentantům podobných názorů aktivně a otevřeně vystupovat.
Autor je dokumentarista.