Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Heil aneb „troškovská“ komedie o neonacismu

Filmová „fraška o stavu národa“ německého filmaře Dietricha Bruggemanna chce nastavit zrcadlo německé společnosti. Aktuálně soutěží na festivalu v Karlových Varech.

Před projekcí německé komedie Heil v Karlových Varech zaznělo, že neonacismus je zlo a že režisér Dietrich Brüggemann našel účinný způsob, jak s ním bojovat – totiž tím, že ho zesměšní. Heil si skutečně střílí ze současné neonacistické scény v Německu, ale je otázka, jestli tím nějak přispěje k boji proti ní.

Lidový humor

Brüggemann jako by se ve svém novém filmu chtěl co nejvíc vymezit vůči svému předchozímu dílu, kontemplativnímu dramatu Křížová cesta o víře a dospívání, které bylo natočené v pouhých čtrnácti statických záběrech. Na Křížovou cestu si ale při sledování Heilu můžeme vzpomenout nanejvýš při prvním záběru, který je také velmi dlouhý, statický a pečlivě promyšlený. Zbytek filmu funguje už z hlediska filmové řeči mnohem klasičtěji, i když Brüggemann dokáže i klasickou mainstreamovou komedii oživit citem pro rytmus a nápadité propojování záběrů.

Přesně takhle „troškovské“ filmy fungují. Předvádějí jen politováníhodný labyrint lidské omezenosti, ale nenabízejí z něj žádné východisko.

Co ale na Heilu překvapí nejvíce, je jeho humor. S trochou nadsázky lze říct, že film působí, jako kdyby se komedii o neonacistech rozhodl natočit Zdeněk Troška. Vtipy jsou založené na vysloveně lidovém typu humoru – hned několik postav ve filmu dostane ránu do hlavy a pak ztratí paměť, těhotná manželka trpí neustálým strachem z toho, že se její choť vrátí ke své bývalé partnerce, mladý neonacista postupně zjišťuje, že jeho pečlivě vytrénovaný zlý pes je homosexuál atd. Nejsou to ještě fantozziovské kopance do zadku nebo klouzání po banánových slupkách, ale pohybujeme se jen o krůček vedle – právě v „troškovské“ říši trapasů, omylů, záměn, malicherností a lidské hlouposti.

Karlovarské publikum přesně tenhle typ filmů přijímá velmi vděčně a Heil byl také po projekci odměněn bouřlivým potleskem. Lidová komedie má určitě větší potenciál oslovit masové publikum než vážnější snímky, které stejné téma zpracovávají pečlivěji a často poctivěji (třeba dokumentární fikce Rusko 88, kterou natočil Pavel Bardin v roce 2009). Základní otázka, kterou si po shlédnutí filmu divák položí, zní ovšem takto: může lidová komedie být účinnou zbraní proti neonacismu? Teoreticky ano, ale musela by alespoň částečně zradit své principy. Což právě Brüggemannův snímek nedělá. Stejně jako Troškovy filmy totiž ani Heil není zaměřený jen proti jedné konkrétní skupině, ale zesměšňuje všechny stejnou měrou.

Neonacisté jsou primitivové, kteří neznají gramatiku, neustále se chtějí prát a jejich největší touhou je vyrovnat se svým vzorům z Třetí říše. Antifašističtí aktivisté jsou zase zastydlí hipíci, kteří v každé prkotině vidí zaprodání se nenáviděnému kapitalismu. Bojovníci za lidská práva vyčerpávají všechnu energii tím, že se navzájem obviňují z toho, že ten druhý není dostatečně radikální. Intelektuálové žijí ve slonovinové věži abstraktních teorií, kam každodenní realita nemá nejmenší šanci proniknout. Toto je zhruba portrét společnosti, jak ho Heil vykresluje. Je pravda, že jedna z postav trefně shrnuje situaci, když říká, že odpor proti neonacismu je roztříštěný a kvůli tomu neúčinný. Jenomže je to jen banální poznatek, se kterým se reálně nedá nic dělat. A přesně takhle „troškovské“ filmy fungují. Předvádějí jen politováníhodný labyrint lidské omezenosti, ale nenabízejí z něj žádné východisko.

Selský rozum

Heil se bohužel podobá lidovým komediím i v jednom ohledu, kvůli kterému podobné filmy nemohou změnit nálady ve společnosti. Lidové komedie jsou totiž právě na momentálních společenských náladách založené. Postavy tu v podstatě slouží pouze jako představitelé určitých stereotypů a humor je založený často právě na tom, že tyhle stereotypy dovádějí do extrémů – to platí jak o neonacistech, tak o aktivistech, akademicích i dalších skupinách, které se v Heilu objevují. Postavy jsou tu zkrátka redukované na masky, které nosí – a i tyto masky jsou zase zjednodušené jen na pitvorné maškary.

Za přehlídkou groteskností se navíc neskrývá žádná skutečná kritika. Všechno je totiž zesměšňováno ve jménu „selského rozumu“, což je potenciálně dost nebezpečná entita. Na první pohled to totiž vypadá, že věci řídící se selským rozumem jsou jasné, dané, samozřejmé a nezpochybnitelné. Ve skutečnosti to tak ale zpravidla není. Právě selský rozum je totiž záležitostí zvyků, zažitých norem myšlení a předsudků, které si často navzájem přímo odporují. A ideologie, kterou hlásají neonacisté, má přesně v takovém způsobu myšlení svůj původ. I proto by smyslem společenskokritických filmů mělo být poukazování na omyly, které selský rozum vytváří, a odhalování kořenů, ze kterých vyrůstá.

Heil může spoustě lidí ukázat, že neonacisté jsou hloupí a že zastávají názory, které nedávají příliš smysl. To ale vlastně znamená ukazovat lidem něco, co už si oni sami dávno myslí. Od festivalových uměleckých filmů bychom však měli chtít spíš to, aby nás vyváděly z našich vlastních omylů, nebo nejlépe aby nám ukazovaly něco, co by jinak nás nikdy ani nenapadlo. A to i za cenu větší divácké náročnosti.

Autor je filmový redaktor A2.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image