V pondělí 20. července zaútočil sebevražedný atentátník v jihotureckém Suruçu na shromáždění tří stovek levicových aktivistů z organizace Federace skupin socialistické mládeže (SGDF). Federace sdružuje studenty, kteří překračují hranice univerzitního aktivismu směrem k odborům nebo do environmentální či lidskoprávní sféry. Na shromáždění v Suruçu se setkali lidé plánující pomáhat s obnovou infrastruktury v Kobani, příhraničním kurdském městě na syrské straně hranice. Probíhala zde i finanční a věcná sbírka.
Výsledkem atentátu, který je obvykle připisován ISIS, bylo více než třicet mrtvých a další desítky zraněných. Oběťmi byli většinou etničtí Turci, ale i Kurdové a Arabové. Případ okamžitě zvedl vlnu spekulací, často až na hraně spikleneckých teorií. Setkání bylo dopředu a veřejně anoncováno, policie prý legitimovala a prohlížela všechny příchozí, ale atentátníka patrně ne. Stejně tak je velice neobvyklé, že se ISIS k atentátu doposud nepřihlásili. Otázky vzbuzuje i samotný útočník, kterým měl být dvacetiletý student Şeyh Abdurrahman Alagöz z provincie Adıyaman (kurdsky Semsur). Podle výpovědí sousedů se on a jeho bratr radikalizovali před půl rokem pod vlivem tamních islamistů a před několika měsíci oba zmizeli (bratr je nezvěstný stále). Před svým příklonem k islamistům byl atentátník naopak údajně příznivcem radikálně sekulární ultrapravicové strany MHP.
V odpovědi na atentát oznámila turecká městská gerila YDH-G sympatizující se Stranou kurdských pracujících (PKK), ale bez exekutivních vazeb na ni, že popravila majitele čajovny, který podle jejího tvrzení stál za radikalizací obou bratrů a jehož podnik sloužil jako místo setkávání a improvizovaná mešita, kam oba docházeli. A vedle toho se přihlásili, prý po několika měsících jeho sledování, i k popravě údajného bývalého bojovníka ISIS, který se po zranění věnoval v Istanbulu náboru dalších bojovníků.
Vláda i armáda proti levicové opozici
HPG, vojenské křídlo PKK, se přihlásilo k popravě dvou policejních důstojníků v pohraničním městě Ceylanpınar, kteří podle jejich tvrzení dlouhodobě spolupracovali s ISIS. V případě PKK se jednalo o první násilnou a ryze útočnou akci namířenou proti lidské síle od vyhlášení příměří před dvěma lety. Zároveň se v ulicích začali objevovat zamaskovaní lidé z YDG-H a tureckých ultralevicových skupin se zbraněmi, na kurdském jihovýchodě i ve velkoměstech, jako jsou Diyarbakır a Istanbul, začaly pod heslem „Stát nás neochrání, ochráníme se sami“ vyrůstat barikády a checkpionty. Bylo jasné, že takové zpochybnění monopolu státu na legální násilí nezůstane dlouho bez odpovědi, ale forma a rozsah této odpovědi zatím vypadají robustněji a komplexněji, než se čekalo.
V noci z pátku na sobotu zahájilo Turecko rozsáhlé nálety, za účasti mnohem většího počtu letadel než v případě útoku na ISIS, proti kurdským pozicím na jihovýchodě Turecka a zejména v celém severním pohraničí autonomní oblasti iráckého Kurdistánu.
V noci z 23. na 24. července zahájilo více než pět tisíc policistů a četníků razie po celém Turecku. Razie byly reflektovány i v západních médiích: stereotypně se mluvilo o zásahu proti ISIS, přičemž se občas objevila i informace, že byli zadrženi také Kurdové. Ve světle neoficiálních zpráv vše vypadá trochu jinak.
V první vlně bylo údajně zatčeno něco málo přes 250 osob, z čehož má být 183 členů HDP a BDP, liberálně levicových stran s těžišti podpory mezi Kurdy a městskými liberály. Další zadržení patří údajně k různým marxistickým, leninistickým nebo maoistickým tureckým skupinám. Více než dvacet zadržených hlásí Gülenovo hnutí, vlivné náboženské a filosofické uskupení (umírněně islámské), které do rozkolu před dvěma lety podporovalo Erdogana a jeho stranu AKP. Hnutí má sympatizanty v části složek státního aparátu a ti, patrně spolu se spřízněnými novináři, pravděpodobně stáli za zveřejněním případů, kdy měla turecká armáda a tajná služba MIT pomáhat aktivitám ISIS v Sýrii, za což si vysloužily zuřivou Erdoganovu nenávist a výhrůžky. V síti policie a tajné služby uvízlo i několik funkcionářů učitelských odborů.
Pokud mají taková čísla oporu v realitě (a dosud se nevyskytly informace, které by je vyvracely), jednoduchá aritmetika napoví, že zátah se povětšinou týkal domácí opozice, nikoli ISIS nebo islamistů obecně. Razie pokračovaly i v dalších dnech a nevyhnuly se například ani dvěma budovám odborových centrál v Ankaře. Aktuálně se mluví o 850 až 900 zadržených, z čehož islamisté údajně představují jen několik málo desítek osob. Nejčastěji zmiňované číslo je čtyřicet. Dalším krokem tureckých orgánů bylo zablokování přibližně devadesáti webových stránek, přičemž ty islamistické lze spočítat na prstech jedné ruky.
Příměří v troskách
Ve čtvrtek 24. července Turecko oznámilo, že se připojí k náletům proti ISIS a zároveň americkému letectvu dovolí užívat jihotureckou vojenskou základnu Incirlik. Tato informace byla doprovázena tvrzením, že jednotky ISIS napadly turecké vojáky u hranic se Sýrii, na jihovýchod od města Kilis. Z tohoto incidentu existuje i video zakončené náletem poněkud mimo ohnisko dění, které působí, jako kdyby se ani nejednalo o útok nejobávanější a nejbohatší teroristické skupiny současnosti na jednu z nejsilnějších armád světa.
Záhy provedlo turecké letectvo několik náletů na údajné pozice ISIS východně od města Azaz, tedy v místě, kde dochází ke střetům mezi ISIS a „umírněnějšími“ – rozuměj Frontou al-Nusra, pobočkou al-Kajdy v Sýrii, a Ahrar al-Sham, což je mocná islamistická skupina s kořeny mezi operativci al-Kajdy, jejíž představitelé jsou pravidelnými hosty v istanbulských hotelích. Ve čtvrtek navečer měl turecký premiér Ahmet Davutoglu prohlásit: „Zničili jsme všechny pozice ISIS, které představovaly ohrožení pro Turecko.“
V noci z pátku na sobotu pak Turecko zahájilo rozsáhlé nálety, za účasti mnohem většího počtu letadel než v případě útoku na ISIS, proti pozicím Strany kurdských pracujících (PKK) na jihovýchodě Turecka a zejména v celém severním pohraničí autonomní oblasti iráckého Kurdistánu. To bude patrně znamenat konec dvouletého příměří, které bylo až na ojedinělé případy útoků na infrastruktury nebo krevní msty dodržováno. A nejen konec příměří, ale i celého kdysi slibně rozvíjejícího se mírového procesu mezi Tureckem a Kurdy. A přinese to rizika nejen v Turecku, ale i na severu Iráku. Stejně tak zůstávají neznámou možné dopady na kurdské jednotky YPG v autonomních kantonech na severu Sýrie.
Autor je spolupracovník redakce.