Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak demokratizovat ekonomiku: peníze

Jakou podobu mají peníze v dnešním světě? Přinášíme další díl seriálu o demokratizaci ekonomiky.

Peníze jsou téma, které rezonuje. Ne nadarmo mají Angličané přísloví „money makes to world go round“ a u nás říkáme, že peníze vládnou světu. Tentokrát se podíváme hlavně na to, jak peníze vznikají a jak jsou využívány. A to s vědomím, že doba globalizace dosti zatemnila rozdíl mezi tím, čemu běžně říkáme „peníze“ a mezi finančními aktivy. Koneckonců, právě některé „nové“ ekonomické teorie vnímají peníze jako širokou kategorii, kontinuum, které se rozprostírá od současnosti až do budoucnosti (třeba ve formě vládních dluhopisů).

Řešení dvou problémů

Peníze patří mezi největší vynálezy lidstva. Jejich potřeba se objevuje se směnou, a tedy s dělbou práce. Ve stavu úplného samozásobitelství neprobíhá směna, a peníze tím pádem nejsou nutné. Výměna zboží za zboží, tzv. barter, se objevuje i dnes, především tam, kde došlo ke zhroucení ekonomiky a peněžního systému, známe případy hyperinflace v Německu ve dvacátých letech minulého století či Argentině před čtrnácti lety. Velmi rychle se ovšem i tak ustavují komoditní peníze, třeba cigarety, či nějaký typ alternativní měny.

Nemůžeme budovat nic nového s lidmi, kteří nedokáží myslet za rámec současnosti. Naopak – teorie vedoucí k radikální změně, a to nejen ekonomické, potřebujeme v současnosti daleko více.

Peníze mají tu výhodu, že řeší tzv. problém dvojí shody a problém ekvivalence. Studentům tyto problémy obvykle vysvětluji na dvou pohádkách. Pohádka o kohoutkovi a slepičce ilustruje problémy (zde je to časová tíseň) s nalezením dvojí shody: něco nabízím a něco chci, hledám někoho, kdo těmto preferencím odpovídá. A jak pohádka ukazuje, hledání může být obtížné, zdlouhavé až nemožné. Pohádka končí dobře, ovšem v reálu – dle počtu uskutečněných transakcí – by už kohoutek skutečně mohl ležet „nožkama nahoře“. Peníze jako všeobecně přijímaný prostředek směny však tento problém řeší.

Druhý problém ekvivalence můžeme ilustrovat na pohádce Jak dědoušek měnil, až vyměnil. Možná si čtenáři vzpomenou, jak se dědoušek vydal na trh s kravičkou, učinil řadu chybných směnných transakcí a nakonec se vrátil s jehlou, kterou ještě ke všemu ztratil. Představuje se nám tedy i funkce zúčtovací jednotky, díky které se v „normálních časech“ (nikoliv při zrychlující se inflaci, která může významně měnit relativní ceny statků) můžeme zorientovat v cenách a činíme efektivní rozhodnutí. Koneckonců názory, že arabské země mají nízkou efektivitu, protože provozují systém individuálního smlouvání, a ceny tedy nevydávají jasné (plošné) signály, nejsou nijak ojedinělé. S funkcí uchovatele bohatství, která se v učebnicích uvádí jako třetí, je to poněkud spornější, takže se na ni podíváme později.

Koncept plnohodnotných peněz

Peníze si prošly bohatým vývojem, od komoditní formy až k dlouhé posedlosti drahými kovy, především zlatem. Zlatý standard, který měl katastrofální ekonomické dopady, si ovšem v určitých kruzích neustále drží popularitu. K podrobnějšímu nastudování nesmyslnosti návaznosti peněz na zlato doporučuji knihu Zbyňka Revendy Peníze a zlato. Pro milovníky hospodářských dějin Keynesovu práci Economic Consequences of Mr. Churchill. Anebo se stačí podívat, jak funguje eurozóna, která je de facto variací na zlatý standard (v podobě kurzového zafixování), a neumožňuje tedy provést například devalvaci řecké „drachmy“. Neúspěch zlatého standardu, který jednoznačně zhoršil Velkou depresi, by i dnes měl být varováním.

Dnešní peníze nejsou ničím kryté, ale mají statut zákonného platidla. „Peníze jsou přijímány, protože jsou přijímány,“ dočteme v učebnicích. Důvěra a očekávání jsou u peněz a peněžních fenoménů dosti důležité. A problémů, které se týkají peněz v širokém slova smyslu, je taky víc než dost. Od fungování bankovního, respektive finančního sektoru, po nezávislost centrálních bank a koncentraci bohatství.

Dnes si získává popularitu koncept tzv. plnohodnotných peněz, které v německých zemích najdeme pod termínem Vollgeld, v anglosaském prostředí je to zase organizace nazvaná Positive Money. Už na hlavní stránce webu najdeme heslo: „Hnutí za demokratizaci peněz a bankovnictví.“ Hlavní reformní úsilí těchto iniciativ je zaměřeno na to, že peníze vznikají úvěrovou emisí. Řada lidí si myslí, že peníze tvoří pouze centrální banka. Ta má sice monopol na hotovost (bankovky a mince), které ovšem tvoří jen malou část (cca třináct procent tvoří oběživo z peněžního agregátu M2 v ČR). Pro stoupence tohoto konceptu je úvěrová emise peněz, kterou mají na starosti komerční banky, hlavní problém. Navrhují tedy plnohodnotné peníze. Klíčovou roli hraje centrální banka, která by měla mít monopol na tvorbu peněz (a tudíž i na kontrolu a odpovědnost). Peníze jsou v tomto pojetí chápány jako veřejný statek, který by neměl sloužit k zisku, ale k uspokojování veřejných potřeb.

Banky by se v tomto pojetí staly jen zprostředkovateli. Přestože návrh vypadá velmi radikálně, rozhodně ho nelze automaticky spojovat s levicí, naopak ideje plnohodnotných peněz najdeme jak u Irvinga Fishera, tak u Miltona Friedmana (Chicagská škola). Zastánci tohoto přístupu, k nimž patří třeba známý komentátor listu Financial Times Martin Wolf, se domnívají, že příčinou současné nestability bankovnictví je skutečnost, že peníze jsou založeny na úvěrové emisi. Jenže úvěrový systém směřuje ke krizím a bublinám. Plnohodnotné peníze by měly přinést jak stabilitu, tak naplňování veřejného zájmu a podporu reálné, nikoliv virtuální ekonomiky. Martin Wolf ostatně v jedné ze svých přednášek říká, že dozrál čas na radikální změny a že tento koncept bude aktuální nejpozději po další krizi (podrobněji například zde, zde nebo zde).

Potřebujeme radikální teorie

Poněkud jiný pohled nám nabízejí zastánci tzv. moderní měnové teorie (MMT), která ovšem není zas tak moderní, neboť její kořeny sahají až k německému ekonomovi Friedrichu Knappovi a jeho dílu Staatliche Theorie des Geldes (1905). Pro ně úvěrová emise není problém. Problém je způsob, jakým jsou peníze chápány, využívány a jakým fungují banky jako takové. Úvěrová rizika jsou chápána nikoliv jako problém tvorby peněz, ale nestability celé ekonomiky, potažmo rizika investic do budoucna. A protože budoucnost je vždycky nejistá, riziko bezesporu existuje. Proto se obávají, že by koncept plnohodnotných peněz vedl k nedostatečnému množství peněz a malému úvěrování ekonomiky. Přestože obě koncepce sdílí kritický náhled na současné bankovnictví, MMT se ubírá poněkud jiným směrem. Je to MMT, která chápe peníze jako postkeynesiánské kontinuum. U MMT nejde ani tak o to, jak jsou peníze tvořeny, ale zda jsou správně využívány. Banky by měly být veřejnými institucemi neziskového charakteru, dbajícími o veřejný zájem. Stejně tak by i centrální banka měla být demokratizována a spojena s ministerstvem financí. Peníze by ovšem klidně mohly být dál tvořeny úvěrovou emisí, protože hlavní by byl návrat k „normálnímu“ bankovnictví. Řada produktů na finančním trhu by byla postavena mimo zákon. Zastánci MMT rovněž tvrdí, že pokud je nějaká země měnový suverén (kontroluje vlastní měnu, což například Řecko nemůže), nikdy nezbankrotuje, protože si vždycky může vytvořit dost peněz.

Stačí si vzpomenout, jaký rozruch vyvolalo konstatování viceguvernéra Tomšíka, že ČNB si na intervenci může vytvořit tolik peněz, kolik chce. V současné situaci je podle MMT nutné, aby vláda vytvářela nové peníze, neboť ekonomiky vyspělých zemí jsou hluboko pod svým potenciálem. Úkolem vlády je bojovat proti nezaměstnanosti (například garance pracovního místa či „stát jako zaměstnavatel poslední instance“) a k tomu musí využít všechny nástroje, které má. Inflační riziko ve stagnační ekonomice neexistuje, a není tedy potřeba se jím znepokojovat. Základním předpokladem ovšem je, že předchozí dluh je držen domácími subjekty, jako třeba v Japonsku. Japonsko monetizuje svůj rekordní dluh ostošest, aniž by to vyvolalo nějaké významné inflační tlaky. Zastánci MMT tedy odmítají, že by fiskální politika měla nějaké omezení ve finanční sféře. Stát je prostě měnovým suverénem a žádná omezení – kromě reálné ekonomiky – pro něj neexistují. Ani monetizace dluhu nepředstavuje problém, protože se jedná jen o nahrazení jedné formy peněz jinou (třeba dluhopisy). Podrobnější informace najdete například zde nebo zde.

Nejde tu však jen o střet teorií. Nemůžeme budovat nic nového s lidmi, kteří nedokáží myslet za rámec současnosti. Naopak – teorie vedoucí k radikální změně, a to nejen ekonomické, potřebujeme v současnosti daleko více. Například takový Island se může stát první zemí, která ukáže i praktickou cestu (nebo naopak přinese poučení, že „takto ne“).

V příštím díle se podíváme na funkci peněz jako uchovatele bohatství a uvidíme, že pokud budeme od jedné měny chtít, aby zastávala všechny tři základní funkce a zároveň fungovala na všech úrovních – od lokální po nadnárodní –, objeví se nutně problémy a nerovnováhy.

Autorka je ekonomka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image