V roce 2011 Francouzská akademie, pečující o čistotu francouzského jazyka a šířící do světa frankofonní literaturu, udělila novináři Sorji Chalandonu svou Grand Prix za román Návrat do Killybegs o člověku nanejvýš problematické minulosti: Denisu Donaldsonovi. Ten po dlouhá desetiletí bojoval v IRA a jako voják si vydobyl značné renomé. To uplatnil v osmdesátých letech jako jeden z vůdců irského republikánského tělesa Sinn Féin. Chalandon o jeho životním příběhu vyprávěl dvakrát – nejdříve v románu nazvaném Můj zrádce (2008) a o tři roky později v knize, kterou nyní máme k dispozici v češtině.
Zbeletrizovaný dokument
Chalandon se s Donaldsonem osobně seznámil ještě v době velkých bojů. Jako novinář a válečný zpravodaj procházel irskou vojáckou hierarchií a psal reportáže z míst děsivých incidentů. Na Donaldsona jistě nemohl dříve či později nenarazit, a aniž by o to usiloval, měl se dokonce stát důležitou figurou jeho osobního života. Donaldson, pro účely románu přejmenovaný na Tyrona Meehana, se totiž nechal naverbovat britskou tajnou službou a celé desítky let sloužil jako informátor. Chalandonovi se svěřil a Chalandon se také rozhodl jeho životní peripetie zveřejnit – samozřejmě až poté, co nacionalističtí Irové, odmítající na rozdíl od IRA složit zbraně, přísahali Brity prozrazenému Donaldsonovi smrt.
V Irsku – a jistě nejen tam – můžete stále narazit na lidi, kteří ještě nedávno bojovali svou vlastní nacionalisticko-náboženskou bitvu za osvobození, za svět, z nějž zmizí ti druzí.
Návrat do Killybegs je dílem žurnalisty, jazyk vyprávění i jeho konstrukce odpovídají nejlepším standardům zbeletrizovaného historického dokumentu. Autorský záměr je zřejmý: poskytnout Meehanovi dostatečný prostor, aby mohl „sám“ převyprávět svou kauzu, aby mohl dovysvětlit, co zdánlivě zůstalo zatajeno, a aby vyvstaly rozpory, k nimž se veřejné mínění, zaujaté příběhem velké zrady, nestačilo dobrat.
Meehan je zde představen jako někdo, kdo zrazuje své spolubojovníky, aby dosáhl vyšších cílů, aby „vyhlásil válku válce“. Jeho úsilí se neobešlo bez obětí ve vlastních řadách a on potřebuje přesvědčit sebe sama, že jeho zrada ublížila jen jemu a Irům, kteří se nestali profesionálními paramilitáry, naopak prospěla vyhlášením klidu zbraní. Rozpaky románového protagonisty jsou vyjádřeny v neustálé časové prodlevě: střídají se tu dvě linky, jedna aktuální a druhá historická. V první z nich se osmdesátiletý národní psanec uchyluje na venkov a čeká na smrt, na smrt hnusnou, násilnou, na smrt-pomstu za svatou věc, ve druhé vzpomíná na dětství a provádí čtenáře vlastními dějinami IRA.
Do posledního náboje
Meehan prožil celý svůj život v bojové linii. Narodil se do rodiny, jejíž otec byl v ulicích bojovníkem a doma opilcem a trapičem, násilníkem tyranizujícím ženu i děti. Když mlátil svého syna, křičel na něj anglicky, aby mu tak vštípil jazyk nepřítele. Vnutil mu sebe sama, vybudoval před malým Tyronem jasný, nevyvratitelný politický navigační bod: „Otec odmítl ustavení hranice a vytvoření Severního Irska, odmítl roztržení naší vlasti vedví. Chtěl vyhnat Angličany z celé země, chtěl se bít do posledního náboje.“ Taktéž později i Tyron. „Otec nebyl jenom republikán a ledabylý katolík. Celý život bojoval za sociální spravedlnost. Měl za to, že IRA musí být revoluční armádou. Uctíval naši národní vlajku, ale obdivoval tu rudou dělnických bojů.“ – Tyronův otec páchal násilí a sám musel násilí snášet, pokoušel se zlomit odpor a sám byl stejným zkouškám vystavován. I jeho syna Britové vláčeli po kriminálech, bili ho až k smrti, usilovali o to, aby změkl, aby zapomněl – samozřejmě marně. Meehanův otec mezi svými spolubojovníky proslul, stejně tak i Tyron.
Po otcově smrti zbylo jediné: pokračovat v započatém díle. Společný boj, přestřelky v Belfastu, řeže mezi irskými katolíky na jedné straně a loajalisty a anglickými protestanty na straně druhé. Popravy nepřátel a zrádců společné věci, násilí bachařů, nad nímž zůstává rozum stát (i taková mohla být Anglie za vlády Margaret Thatcherové?), vězni, kterým zbývá už jen málo prostředků k odporu (a tak po celé měsíce roztírají svá hovna po zdech cel a žijí hůř než nejšpinavější zvířata), protestní hladovky, neústupnost anglických politiků a jedné političky… Na necelých třech stovkách stran se otevírá ta nejtemnější dimenze poválečné Evropy, od níž jako bychom dnes byli vzdáleni snad celé stovky let.
A IRA? Tyron o ní mluví jako o jakési velké matce, o neviditelném orgánu těch, kterým nezbývá než střílet, řezat, popravovat a odstřelovat. Neviditelném a zároveň všudypřítomném, takovém, před nímž nelze uhnout. Vypravěč Meehan s IRA dýchá, slouží jí – a IRA se děsí poté, co je prozrazen. Což ostatně popisuje v závěru příběhu, kdy mu jde nejen o život, ale i o zachování míru v belfastských ulicích: „Poprvé v životě jsem viděl IRA tak, jak ji viděl nepřítel. Protože IRA tam byla. Byla tam navzdory zastavení palby, navzdory mírovému procesu (…) byla támhle u toho plně obsazeného stolu, za výčepním pultem, v té šuškající skupině, u dveří, v uličkách (…) byla tady a byla nepřátelská. Cítil jsem její podezřívavost.“
Náboženská válka na evropských březích
Podrobnosti Meehanovy zrady ponechme stranou. Mínění jeho spolubojovníků žádná obhajoba nemohla změnit. Se zrádcem nikdo nemluví, mohl by se totiž jeho zrádcovstvím nakazit, anebo jej vzít na milost. Právě v tomto bodě román odhaluje podstatu odboje – dokážeme si vůbec představit situaci, ve které nás neustále odděluje nepřekročitelná linie mezi životem „civila“ a odbojáře? Mez, za níž se nediskutuje, za níž se podvolujeme oné matce všech, organizaci, pravidlům a jejímu boji? Tyron Meehan nic podobného řešit nemusel, on za touto linií vyrostl a celý svůj život prožil na její hraně. Překročil ji jen jednou – svou zradou, kvůli které nakonec v obavách přijímá i smrt.
Návrat do Killybegs vychází v době, kdy se kdekdo vytahuje nad země Blízkého východu a tvrdí, že Arabové šíří středověké tmářství. Ne, je to omyl, v Irsku – a jistě nejen tam – můžete stále narazit na lidi, kteří ještě nedávno bojovali svou vlastní nacionalisticko-náboženskou bitvu za osvobození, za svět, z nějž zmizí ti druzí. Prostředky, jimiž se tato bitva vedla, se těm arabským v ledasčem podobají, rozdíl je snad pouze v tom, že u nás máme momentálně zbraně kdesi u ledu.
Autor je literární kritik a antikvář.