Francouzskou Bretaň proslavily Goscinnyho a Uderzovy příběhy o Asterixovi a Obelixovi, odbojných Galech bojujících proti útlaku Římské říše. V sedmdesátých letech se obyvatelům vesnice Plogoff podařilo mohutnými protesty odvrátit plán energetického giganta EDF (Électricité de France) na výstavbu jaderné elektrárny. Stejná společnost v současnosti brání nedalekému ostrovu Ile-de-Sein v přechodu na stoprocentní energetickou nezávislost.
Síla větru
Příběh bretaňského ostrova, na kterém trvale žije něco málo přes sto lidí, začal v roce 2011. Místní se rozhodli využít potenciál větrné energie a založili komunitně vlastněnou společnost IDSE (Ile de Sein Énergie). Pod vedením Patricka Saultiera, který má s družstevním vlastnictvím obnovitelných zdrojů bohaté zkušenosti ze svého dřívějšího působení na radnici města Plélan-le-Grand, pak společnost vypracovala projekt s cílem stoprocentní energetické soběstačnosti. Projekt počítá s vybudováním větrných turbín a fotovoltaických panelů, rekonstrukcí budov za účelem energetických úspor a vytvoření vlastní energetické sítě spravované obyvateli ostrova.
Základem klimatické nespravedlnosti je fakt, že ačkoliv ke změně klimatu nejvíce přispívají státy bohatého severu nadměrným vypouštěním oxidu uhličitého do ovzduší, následky nesou převážně země chudého jihu.
Proti projektu stojí z většiny státem vlastněná energetická společnost EDF, která ostrovanům poskytuje devadesát pět procent veškeré energie. Podle EDF není energetická nezávislost možná, protože existuje příliš veliké riziko nedostatku elektřiny získávané pouze z obnovitelných zdrojů. Energeticky soběstačné ostrovy El Hierro u Kanárských ostrovů nebo Samso u Dánska však ukazují pravý opak. Projekt navíc kromě překážek ze strany EDF musí zápolit i s francouzskou legislativou, která dovoluje oblastem odpojeným z celonárodní sítě získávat z obnovitelných zdrojů pouze třicet procent energie.
Snahu prosadit energetickou nezávislost ostrova v minulém týdnu přijela podpořit více než stovka aktivistů a aktivistek z celého světa, kteří v oblasti trávili čas na letním kempu Young Friends of the Earth. Společně s několika místními prošli pochodem skrze ostrov až k majáku, který se pokusili obsadit. Vítr však ukázal demonstrující skupině svůj energetický potenciál, když banner vytažený na maják strhnul dolů. Aktivisté tak aspoň symbolicky obsadili nádrž na topný olej, kterého se na ostrově ročně spotřebuje 420 tisíc litrů. Na konec postavili na náměstí totem znázorňující hladinu moře v roce 2100. Tímto krokem chtějí poukázat na hrozbu klimatické změny. Nejvyšší bod Ile-de-Sein totiž leží pouze metr a půl nad mořem. Kvůli tomu musí místní v období bouřek a přílivů kopat kolem ostrova příkopy zabraňující záplavám. Při současném tempu zvyšování hladiny moře by za necelých sto let zůstaly nad hladinou pouze vrchní části budov.
Za klimatickou spravedlnost
Problém Ile-de-Sein se naoko může zdát jako romantický příběh komunity lidí, kteří stejně jako hrdinové Goscinyho příběhů chtějí pouze vlastní nezávislost. Hlubší průzkum však v tomto lokálním problému dokáže rozpoznat příčiny i důsledky celosvětové ekologické krize. Podobně jako je Řecko v současnosti nejviditelnější líhní alternativ k neoliberálnímu kapitalismu, je tento malý ostrov místem, kde se občané snaží uvést do praxe nekonvenční přístupy k fungování energetiky. A stejně jako Řecko narazilo na limity fungování finančního sektoru, narážejí obyvatelé ostrova na strukturální omezení energetického systému založeného na centralizovaných fosilních a jaderných zdrojích vlastněných státními a soukromými korporacemi.
Negativním důsledkem tohoto systému není pouze změna klimatu a hrozby s tím spojené, ale i jev, který většina ekologických organizací v minulých letech začala nazývat klimatickou nespravedlností. Základem klimatické nespravedlnosti je fakt, že ačkoliv ke změně klimatu nejvíce přispívají státy bohatého severu nadměrným vypouštěním oxidu uhličitého do ovzduší, následky nesou převážně země chudého jihu.
Přestože nejvíc emisí oxidu uhličitého do ovzduší vypouští Čína (29 procent), tání ledovců a s tím spojený úbytek sladké vody, ohrožuje miliardu lidí jižně od Himalájí a v Jižní Americe. Ačkoliv Česká republika ročně vypustí více než jedenáct tun oxidu uhličitého na jednoho obyvatele státu, zmizení ze zemského povrchu hrozí Mikronésii (na což v prosinci roku 2009 zareagoval tichomořský stát podáním žaloby kvůli nedměrnému znečišťování ovzduší tepelnou elektrárnou Prunéřov). Rekordní hurikány a tajfuny neřádí v okolí elektráren spalující uhlí, ale na Filipínách a v Nepálu. Termín ekologická spravedlnost v tomto kontextu znamená, že adaptaci na změny klimatu by měly zaplatit státy a korporace, které na ní nesou historicky největší podíl.
Perspektiva hnutí za klimatickou spravedlnost, do kterého patří i Přátelé Země, nezohledňuje pouze ekologická témata, ale i mocenské vztahy mezi globálním severem a jihem, porušování lidských práv v rozvojových zemích, vzrůstající nerovnost mezi bohatými a chudými nebo ekonomickou kolonizaci afrických zemí nadnárodními korporacemi. Hnutí za klimatickou spravedlnost opouští kolonialistický pohled na svět a požaduje globální solidaritu. Ekologickou krizi nepovažuje za výchylku dobře fungujícího systému, ale symptom nezdravě fungující společnosti. Součástí této proměny je i budování alternativních přístupů k energetice, jejíž zárodky můžeme pozorovat například na ostrově Ile-de-Seine.
Autor je členem Hnutí Duha Brno a aktivistou Mladých Přátel Země.