Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Přepínání tváří

Rozhovor s antropologem Bobem Kuříkem o nových strategiích protestních hnutí.

Bob Kuřík (nar. 1984) je sociální antropolog a aktivista. V posledních letech se zabýval etnografickým výzkumem, a to zejména v Německu a Mexiku. Hovořili jsme o přelévání sociálních bojů do lokálních aktivit a infrastruktur, ale také o hledání strategických koalic a postautonomii.


Kam se poděl étos z okupací veřejných prostor v Evropě a Americe roku 2011?

Odpověď je záludná: pokud je měřítkem životaschopnosti protestů masová přítomnost lidí v ulicích a intenzita okupací, pak protesty vyprchaly do ztracena. Pokud ovšem budeme mluvit o přeskupení či rozlití revolty z náměstí dále, pak odpověď nebyla ještě dopsána – a to zejména v klíčové otázce distribuce prefigurativní politiky, jež stojí v základu většiny protestů z roku 2011.

Co to konkrétně znamená?

Prefigurace je strategie boje, v jejímž rámci hnutí zavádí v praxi, tady a teď, správu společnosti založenou na sebeorganizaci, decentralizované horizontalitě, konsensu, zodpovědnosti, demokracii zdola a modeluje jiný svět, čímž přímo konkuruje současným systémům. V USA lze tuto strategii sledovat od šedesátých let. V Evropě silně rezonuje od zrodu autonomního hnutí squatterů a subkultur o dekádu až dvě později, kdy začala vznikat autonomní či ekologická centra, alternativní knihkupectví, svobodné školy, bary, tělocvičny, potravinové banky a různé formy kolektivního bydlení. Když na přelomu tisíciletí udeřilo v Seattlu, Praze či Janově alterglobalizační hnutí, prefigurace se stala principem, podle něhož byla organizována sociální fóra, globální pouliční slavnosti i několikadenní kontrasummity pořádané na místě setkání Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, G8 a podobně. Occupy Wall Street a následující jaro evropských protestů několikadenní prefigurace rozvinulo v několikaměsíční kultivaci komunity na okupovaných místech, od newyorského parku Zuccotti po aténské náměstí Syntagma. Ale i tak jsou tyto utopické mikrosvěty dočasné a symbolické. Vše nakonec rozpráší policie a nic trvalého se nezachová. Předvídatelný scénář, který dostihl nejen hnutí za globální spravedlnost, ale i Occupy v New Yorku, odmítli opakovat lidé v Madridu. Okupace Puerta del Sol proto neskončila zásahem policie, ale rozchodem aktivistů do čtvrtí a utvořením či posílením sousedských plén a místních aktivit s cílem prefiguraci distribuovat do lokálních infrastruktur.

Zatímco autonom se snaží odmítnout vše staré v sobě i kolem sebe, postautonom se snaží využít své zázemí v nové, sociálně­-ekologické střední třídě.

Opravdu se boje z velkých náměstí a tříd přesunuly do čtvrtí, sídlišť a částí měst?

Ano, respektive se o to nyní vedou boje. Zatímco protesty alterglobalizačního hnutí měly zejména povahu solidárních karnevalů globálního severu s jihem, o dekádu později bojuje sever sám za sebe. Evropu dostihla prekarizace, neoliberální režim vládnutí vykostil sociální stát a produkuje zóny opuštění, které pohlcují více skupin obyvatel. Zavírají se továrny, jež se v některých případech dělníci po vzoru argentinských fabrik snaží rekuperovat. V Řecku zkolabovalo veřejné zdravotnictví, díky čemuž například vznikla solidární klinika, kterou doktoři otevřeli svépomocí.

Trochu to vypadá, že podobné alternativní sítě založené na svépomoci pouze suplují roli sociálního státu, který neoliberální režim rozložil.

Možnosti protestu v neoliberálních časech podléhají určité geopolitické kartografii. Pro komplexní alternativy v podobě autonomních sítí se prostor otevírá nejvíce na globálních periferiích, jakou je třeba zapatistický Chiapas či syrská Rojava. Evropa se v čase krize přeladila z dominujícího rozdělení západ versus východ na sever versus jih. Těžko si představit například v Německu solidární kliniku coby alternativu systému veřejného zdravotnictví, který funguje. Oproti tomu krize bydlení ve Španělsku dala vzniknout dnes velmi silnému kolektivu Plataforma de Afectados por la Hipoteca, protože lidé našli společný průsečík v existenční nejistotě spojené se ztrátou bydlení. Nelze také pomíjet pedagogický a radikalizační moment transformace, kterým lidé mohou procházet, když se z nutnosti napojí na různorodé prefigurativní sítě autonomních center, farem, školek a podobně. Už jen zjištění, že lidé, kteří je spravují, nejsou démonizovaní extremisté, může pokládat mosty tam, kde předtím stály zdi. V takové konstelaci vzniká i něco jiného než sociální stát, na nějž jsme si zvykli.

Jakou roli v tom hrají a budou hrát nové strany jako Syriza či Podemos?

Vstupujeme do času hybridních politických subjektů a strategických koalicí. I teoretik horizontálních sítí Antonio Negri uznává vhodnost boje na více frontách včetně té parlamentní. Klíčové je sledovat vztah hnutí a strany, který může mít mnoho podob. Zatímco v bolivijském modelu El Alto je prezident Morales stále odvolatelný hnutím domorodců, řecká Syriza není nijak podmíněna hlasem hnutí zdola. To je samozřejmě velmi tenký led. Pohled autonomních aktivistů z Řecka je pro mě v tomto ohledu instruktivní. Kromě toho, že se nyní mohou konečně nadechnout po časech tvrdé represe, otevírá se jim také prostor pro vlastní politiku. Když například obsadí továrnu a zahrnou ji do prefigurativních sítí, jak na to vláda zareaguje, když v mnoha aspektech s hnutím sdílí stejný jazyk?

Pro řadu skupin autonomního hnutí je už pouhá představa sdílení stejného politického prostoru s jakoukoli stranou kompromitující…

Autonomní hnutí si ovšem prošlo za posledních patnáct let důležitým vývojem. V Německu se například začalo mluvit o postautonomii.

Čím se liší od klasické autonomie německého stylu?

Zatímco typický autonom je militantní sígr ze squatu, který poslouchá HC a punk, typický postautonom je na první pohled nerozeznatelný od mladého studenta – nosí barevné oblečení a poslouchá i elektroniku. Zatímco autonom se snaží odmítnout vše staré v sobě i kolem sebe, postautonom se snaží využít své zázemí v nové, sociálně­-ekologické střední třídě. Zatímco autonom se odvolává na čistotu procesu squatování, pro postautonoma je důležité mít podobných nezávislých míst co nejvíce, zachovat je a propojit. Je jedno, zda odkoupením, legalizací squatu, pronájmem nebo obsazením. Důležitá je přitom funkce infrastruktury v sousedství. Autonomní squat je zamířený zejména dovnitř scény, postautonomní centrum se pokouší působit i v okolí. Jinak řečeno, zatímco autonom se snaží žít pokud možno mimo systém, postautonom využívá státní i evropské zdroje či instituce pro vlastní aktivity, včetně přímých akcí proti týmž institucím, od nichž čerpá. Ukazuje se, že je to problém hlavně pro stát, a nikoli pro morální integritu aktivisty. Bývalá německá ministryně pro rodinu Kristina Schröderová dokonce kvůli tomu v roce 2011 zřídila takzvanou klauzuli extremismu – jakýsi slib o nespolupráci s extremisty, který musel podepsat každý, kdo žádal o státní peníze. Klauzule se neuchytila a byla v roce 2014 zrušena.

Postautonom tedy odložil kuklu a stal se angažovaným občanem-­hipsterem? Není to jen otázka životního stylu?

Ne. Program revoluce zůstává, jenom se změnil způsob cesty k ní. Postautonom je politickou amébou, která kultivuje umění přepínání více tváří. Umí kriticky a vlídně argumentovat, aby prosadil svou politiku slovem, je zadobře s rodiči a umí získat peníze z grantů. Umí ale také přepnout do modu maskovaného buřiče útočícího pomocí přímých akcí na trh, státní a nadstátní instituce. Postautonomové hovoří o politice otevřeného hledí, což pro některé znamená, že se snaží méně maskovat, aby byli přístupnější lidem, pro jiné zase, že vyměnili černou kuklu za kuklu duhovou.

 

Rozhovor vyšel v A2 č. 11/2015.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image