Minulý týden skončil další ročník nejslavnějšího etapového závodu. Jakkoli se to zdá být překvapivé, šlapání do pedálů více než stovky jezdců představuje druhou nejsledovanější sportovní událost na světě. A na rozdíl od fotbalového mistrovství světa probíhá každoročně. Co se skrývá za tajemstvím přitažlivosti disciplíny, již si většina lidí spojuje spíše s rekreačním trávením volného času než profesionálním sportem?
Kontroverzní Tour de France
Popravdě řečeno, ve sportu není asi nudnější podívané než cyklistika, možná už jen golf a F1. Proto se propagátoři slavné Tour snaží urputně mobilizovat divácký potenciál pracným vytvářením cyklistické mytologie, kterou opírají o více než stoletou historii závodu. Navzdory všem legendám, jakými byli „kanibal“ Eddie Merckx, národní hrdina Bernaud Hinault nebo „muž, který porazil rakovinu“ Lance Armstrong, stojí současná Tour na třech základních pilířích, jež jsou samy definicí moderního sportu – byznysu, mediálním cirkusu a dopingu.
Užívání zakázaných látek během Tour se ale nemůžeme divit. Dopování je přímým důsledkem obrovských nároků profesionálního sportu, podpořených obrovskými částkami, které se v něm točí.
Letošnímu závodu dominoval britský tým Sky a především keňský rodák s britským pasem, Chris Froome, a to doslova nadpozemskou výkonností. Stejně jako dva roky předtím, jej jeho stájoví kolegové drželi v popředí, aby potom v nejprudších alpských úsecích vystřelil kupředu a rychlostí na hranici třiceti kilometrů v hodině ukázal soupeřům žlutá záda. A stejně jako před dvěma lety se vyrojila masivní kritika, převážně francouzské mediální provenience, která zpochybňovala nejen dopingovou „čistotu“ pozdějšího vítěze, ale vůbec i podobu současné cyklistiky v režii britského týmu.
Není náhodou, že největší peníze souvisí s médii, tým Sky totiž sponzoruje stejnojmenná televize, která je součástí Murdochova mediálního impéria. S těžko uvěřitelným rozpočtem ve výši přes třicet milionů eur přinesla do cyklistiky dosud nevídané zapojení sofistikovaných technologií a expertních analýz, což mnozí považují za smrt tohoto sportu. „Robotizaci“ závodníků nejlépe reprezentuje právě současný vítěz, který během závodu sleduje spíš wattmetr měřící jeho výkonnost než ostatní soupeře. A to tak ostentativně, že už vznikly i recesní stránky na téma: Chris Froome pozoruje tester.
Přitom letošní závod přinesl další historický moment v závodech takzvaných Grand Tour, kde figurují ještě Giro d’Italia a španělská Vuelta. Poprvé se zúčastnila africká stáj MTN-Qhubeka, a dokonce se na pár dní do puntíkatého dresu pro nejlepšího vrchaře oblékl eritrejský závodník Daniel Telehaimanot. Jednalo se o historický milník v doposud převážně „bílém sportu“ (i když v padesátých letech startoval na Tour výběr z ještě kolonizované Severní Afriky). Přesto se současná cyklistika potýká s problémem rasismu. Někteří jezdci častují své protivníky tmavší pleti během závodů rasistickými urážkami, francouzský jezdec dokonce během Tour l’Avenir shodil jednoho z Kolumbijců z kola. Za to jej okamžitě poslal do škarpy Nairo Quintana, kolumbijská cyklistická superstar a druhý muž letošní Tour.
„Feťáci“ na kolech
Nejhlasitější kritika se ale týká podezření z dopingu. Fanoušci, kterých se kolem trati pohybují podle odhadu miliony, dali jezdcům týmu Sky svůj názor v této otázce více než najevo. K hromadnému bučení ochozů přibily i všudypřítomné malby injekčních stříkaček na silnici, pěst z davu do břicha Richieho Porta a kelímek s močí vylitý na hlavu nejpodezřelejšího z podezřelých, Chrise Frooma. Jezdci se takové atmosféře nemohou divit. Za posledních dvacet let vyhrálo Tour pouhopouhých pět závodníků s čistým zdravotním rejstříkem. I když se Světová cyklistická unie (UCI) všemožně snaží tvářit, že dopingové kontroly jsou extrémně přísné, legendární případ ještě legendárnějšího Lance Armstronga dodal všem skeptikům ohledně čistoty jezdců doživotní munici.
Nikdo neudělal pro propagaci Tour tolik jako nakonec všemi zavržený Američan. Životní příběh nejlepšího účastníka se stal doslova mantrou novodobé Tour. Navzdory rakovině varlat a metastázím porazil Armstrong nejen zákeřnou nemoc, ale i sedmkrát v řadě všechny soupeře. Tím ale jeho příběh neskončil – bohužel pro milovníky a propagátory galuskového klání. Po několika svědeckých výpovědích o užívání zakázaných látek podlehl tlaku a k dopingu se přiznal milionům televizních diváků v pořadu Winfrey Oprah. Po odhalení dopingového hříšníka byla mezi prvními obviňována za skrytou spoluúčast i UCI, protože případným krytím jeho provinění mohla nadále zvyšovat zisky za prodej stále dražších televizních práv. A především jim Armstrong pomohl dobýt vysněné zámořské publikum a globalizovat akci do nevídaných rozměrů. Nejabsurdnější tečku za celým případem přidali Armstrongovi bývalí sponzoři, kterým v dobách své největší slávy dělal propagaci, podáním soudních žalob za navrácení investovaných peněz.
Historie nejslavnějšího cyklistického závodu je prostě neodmyslitelně spojená s historií dopingu. Moderní medicína slouží člověku k překonávání nastavené fyziologické a anatomické výbavy a u závodu, který trvá tři týdny, denní etapa kolem pěti hodin a jezdci překonávají vrcholky Alp a Pyrenejí, se jejímu využití nelze divit. Protože doping se odhaluje na základě zvýšených hodnot v krvi a moči jezdců, nejužívanější trik skrývající doping představují lékařské výjimky v důsledku jezdcových nemocí. Armstrong po odstranění varlat užíval hormonální přípravky, český Roman Kreuziger během loňského obvinění přispěchal s nemocí štítné žlázy a Froomova zázračně objevená mimořádná síla, kdy se z průměrného jezdce stal tím nejlepším, se zase přičítá vyléčené nemoci, jíž měl od dětství trpět – bilharzii. Asi nejpodivnější sportovní případ se týkal mistryně světa v běhu na dvě stě metrů z roku 2003, Kelli White, jejíž lékařská obhajoba tvrdila, že příčinou nedovolených látek v krvi byl lék na narkolepsii – extrémně vzácnou nemoc, kdy jedinec může kdykoli bezvládně usnout. Nejzajímavější na těchto nemocných sportovcích je jejich schopnost vítězit nad zdravějšími konkurenty, a to výkony hodnými nietzscheovského nadčlověka.
Kola byznysu zvyšují obrátky
Hlavním důvodem zákazu dopingu je etická stránka, která jej odsuzuje jako nedovolený prostředek zvýhodňující závodníka nečestně a nesportovně vůči ostatním. Doping není problémem pouze cyklistiky, ale visí jako Damoklův meč nad sportem vůbec. Jednou za čas se objeví kontroverzní názor, že by se měl nejen povolit, ale i otevřeně zveřejnit. Těžko si ale představit absurdnější podívanou než posuzovat před závodem výkonnost závodníků srovnáváním množství a způsobu podpůrných prostředků, jež zvolili. Dočkali bychom se tak možná bizarního komentování ve stylu: „Contador navýšil svoji dávku clenbuterolu na famózních 30 ml, jeho největší konkurent Froome zase zvolil EPO ve vysoké koncentraci, takže se dnes můžeme těšit na skvělý souboj.“
Užívání zakázaných látek během Tour se ale nemůžeme divit. Dopování je přímým důsledkem obrovských nároků profesionálního sportu, podpořených obrovskými částkami, které se v něm točí. Ostatně závod vznikl v roce 1903 jako způsob propagace sportovního novin L’Auto, který měl zvýšit prodejnost listu. Zatímco tehdy stačili k přenosu informací z Tour pouze redaktoři zmíněného časopisu, dnes čítá mediální pokrytí čtyři helikoptéry, dvě letadla, dva motocykly a 35 dalších vozů včetně kamionů.
K finanční náročnosti Tour se několikrát vyjádřil i největší český zástupce na Tour de France, Zdeněk Bakala. Spolumajitel stáje Ettix – Quick-Step rád mluví o mecenášství cyklistického sportu, což jistě ocení nejeden horník zavírajících se dolů OKD na Ostravsku. Vzhledem k mediálnímu dosahu a rozsahu sponzoringu se však nezdá, že by šlo jen o čistou charitu filantropii vyzařujícího Bakaly.
V každém případě není většího pokrytectví než obviňovat britskou Sky z násilné profesionalizace slavného závodu. Z toho se stal obrovský byznys pro všechny zúčastněné, což s sebou přineslo i negativní jevy v podobě racionalizace a technologických expertíz spolu s uměním moderní medicíny, která zasahuje tam, kde lidský faktor představuje nejistotu a labilitu. Jenže otázkou zůstává, zda právě tento charakter lidského faktoru nemá vytvářet tu vzrušující podívanou, již miliony diváků u televizních obrazovek tak dychtivě očekávají. Ale dokud se budou dívat, alespoň sponzoři svoji jistotu mít budou.
Autor je sociolog a bývalý sportovní reportér.