V nedávno zveřejněném rozhovoru Britských listů vystoupil analytik České televize Milan Kruml s radami, jak nenaletět nedůvěryhodným zdrojům informací. Přitom by udělal nejlépe, kdyby dokázal poradit sám sobě a svým kolegům z ČT. Ti totiž s vyvadilovskou naivitou přebírají jakýkoliv materiál, který se hodí do ideologického rámce, na němž emočně lpí. S propagandou je to podobné jako s ideologií a zápachem z úst – vlastní nesmrdí –, a proto se pokusím ČT poradit alespoň tímto textem. Doufejme, že si nakonec poradit nechá, protože jinak bude i nadále svým nevyváženým zpravodajstvím porušovat Zákon o ČT a Rada ČT ji k tomu bude sloužit jen jako fíkový list, aby neohrozila Dvořákovo loudění o peníze – nejnověji pro jistotu i z peněženek občanů, kteří televizi ani nevlastní. Přidáno by však ČT měla dostat, pokud je naděje, že si ze zvýšeného rozpočtu namísto dalšího pořadu o vaření najme schopnější reportéry a editory.
Fejky nejsou, čím se zdají být
V únoru se v německém Spiegelu a dalších západních a českých médiích (napři. TV Nova, Týden, Aktuálně) objevila zpráva, že se „ruská propaganda“ ztrapnila použitím fotografie bývalé americké pornoherečky Saši Gray jako údajně zabité zdravotní sestry z Doněcku. Ovšem jen idiot by k propagandě použil fotografii někoho, s jehož vzhledem je poměrně detailně obeznámena značná část uživatelů internetu. Tedy idiot, anebo troll. A troll to byl. Vtipálci organizovaní na serveru 2ch.hk rozjeli kampaň, kterou chtěli vyzkoušet naivitu a důvěřivost Rusů ohledně zpráv týkajících se ukrajinského konfliktu a kromě Saši Gray vydávali za oběti ukrajinské junty také třeba Josefa Mengeleho (více informací o kampani zde). Na špek jim ovšem kromě několika naivních Rusů na sociálních sítích skočili především západní novináři, kteří bez rozmyslu zveřejňují veškerý clickbait, který jim přijde pod ruku. Inu, bulvár, řeknete si. Ale veřejnoprávní média na tom nejsou lépe.
Pokud západní média budou míchat oprávněnou kritiku ruské politiky a ruské propagandy s lehce prokazatelnými výmysly, překrucováním a argumentačními fauly, skončí jako pasáček, kterému nikdo nevěří, když vlci skutečně přijdou.
V pořadu z cyklu Horizont ČT24, vysílaném 24. 2. 2015 a věnovaném příznačnému tématu propagandy, totiž Česká televize připsala ruské propagandě zveřejnění několika falešných fotografií údajných civilních obětí ukrajinské ofenzivy, které ve skutečnosti pocházejí z jiných konfliktů, nebo dokonce z filmové produkce. Přitom k odhalení těchto fejků postačuje použít vyhledávač obrázků Google. Stejně jako v případě fotografií Saši Grey je tedy třeba položit si otázku, zda je do oběhu neuvedl někdo jiný než „ruská propaganda“ (i když v těchto případech se spíše nejednalo o vtipálky, protože zveřejňování roztrhaných těl, byť z filmů, postrádá komický efekt údajně zabité pornoherečky, která jako sestřička prý „dokázala postavit na nohy i beznadějně raněné“). Proč by ruská propaganda zveřejňovala lehce odhalitelné fejky mrtvol, když je k dispozici celá řada autentických fotografií mnoha tisíc civilistů zabitých ukrajinským dělostřeleckým a raketovým ostřelováním civilní zástavby? Poté co se fotografie dostaly do oběhu, pochopitelně je do svých prezentací zařadily i bona fide proseparatistické zdroje, nemajíce ponětí o jejich fejkovitosti. Ale původní zveřejnění fejků mohlo být docela dobře dílem ukrajinské propagandy usilující o zpochybnění skutečných civilních obětí „protiteroristické operace“. Taktika záměrného zveřejňování fejků připisovaných protistraně je standardním postupem informační války. Třeba proizraelská propaganda s úspěchem využívá falešných palestinských obětí k delegitimizaci obětí skutečných. Dalším příkladem je video údajně „hýbajících se mrtvol“, které ve skutečnosti nebylo natočeno při „počítání mrtvých“ v Gaze, ale při protestním happeningu v Egyptě. Když se pak pražský rabín David Peter na tyto „fejky na druhou“ odvolal ve snaze zpochybnit nezpochybnitelné civilní oběti izraelských útoků prohlášením, že „Palestinci dovedně aranžují kečup“, sklidil za to oprávněné rozhořčení a posměch. A stejné rozhořčení a posměch by měla sklidit i ČT, připisující fejky neurčitého původu ruské straně.
Horizont neprofesionality
Ani zbytek výše zmíněného pořadu ČT24 nebyl o moc lepší. Do studia si sice pro zdání vyváženosti pozvali reprezentanty opačných stanovisek, ale samotné redakční vstupy byly až bizarně nevyvážené. Asi jako kdyby v reportáží o fotbalovém zápase byla řeč o třech gólech vstřelených domácími, aniž by zaznělo, že hosté dali góly čtyři. Celý pořad směřoval k deklarovanému závěru, že ruská propaganda je kvalitativně jiný (horší) level, než propaganda ukrajinská nebo západní, aniž by to však byl schopen doložit jinak než zcela účelovým výběrem prezentovaných skutečností. Ukrajinská televize se prý proviňuje jen opomenutím informovat (např. o ostřelování civilistů v Doněcku), zatímco Rusové aktivně lžou a trollí internet na bázi centrálního vládního plánu. Skutečnost, že na Ukrajině bylo zřízeno celé ministerstvo ke koordinaci propagandy, byla zmíněna jen okrajově a bez vyvození důsledků, zatímco centrální koordinace ruské propagandy byla prohlašována za hotovou věc jen na základě spekulací. Zamlčeny byly i četné případy, kdy oficiální ukrajinské zdroje podstrčily později prokázané fejky západním médiím i politikům, jako třeba americkému senátorovi Inhofeovi.
Reportéři ČT vyzdvihli novináře, kteří rezignovali z ruských médií kvůli tlaku nadřízených, zamlčeli však celou řadu západních novinářů, kteří též odešli z mainstreamových západních médií kvůli odporu proti cenzuře (například Cenk Uygur, Amber Lyon, Sharyl Attkisson) nebo byli přímo vyhozeni pro nepohodlné názory na ukrajinský konflikt (o „svobodě“ tisku na Ukrajině, kde protivládní novináři čelí trestnímu stíhání, ani nemluvě).
Příkladem z Česka je novinář Andrej Babickij, vyhozený z rádia Svoboda kvůli reportážím o civilních obětech ukrajinské ofenzívy. Rádio Svoboda bylo přitom v pořadu stavěno do kontrastu s ruským kanálem RT (dříve Russia Today) jako příklad korektního, americkou vládou placeného informování oproti nekorektní propagandě ruské. Přitom právě případ novináře Babického, který byl jistě autorům pořadu znám, vypovídá o povaze rádia velmi výmluvně.
Po důkladnějším prozkoumání konkrétních předložených důkazů ruského lhaní navíc zjišťujeme, že tyto důkazy jsou často překroucené nebo zveličené protiruskou propagandou: týká se to třeba historky o údajném ukřižování chlapce ve Slavjansku. Tato historka nebyla potvrzena a ani v Rusku ji mnoho lidí nebere vážně, nicméně prohřešek ruské televize spočíval pouze v tom, že zveřejnila výbušný rozhovor s uprchlicí Galinou Pišňakovovou, aniž její povídání ověřovala. Pišňakovová by nebyla první ani poslední uprchlice, která si něco vymyslí. V Česku se lidem nic neděje, a přesto tu máme podobné případy. Zato obvinění reportéra ČT Pazderky, že ruská stanice využila najatou figurantku, která se ani neorientuje v reáliích Slavjansku, je prokazatelně nepravdivé (totožnost Pišňakovové potvrdila ukrajinská strana zveřejněním informací, které měly Pišňakovovou zdiskreditovat). ČT tedy nejenže sama zveřejňuje neověřené informace, ale navíc se prokazatelně nepravdivě snaží přičernit pochybení ruské stanice. Nejspíš nikoliv úmyslně – prostě jen přebírá bez jakéhokoliv ověřování propagandu z proukrajinských zdrojů. A přitom by stačilo deset minut na internetu…
Lepšího nic není nad pořádný piklení
V pořadu oprávněně kritizovaným rysem ruského zpravodajství je záliba ve spikleneckých teoriích. Bohužel i v tomto jsou si kvit: na kritiku prokazatelných pochybení reagoval vedoucí zahraničního zpravodajství ČT Kubal argumentací na úrovni „naštvané matky Hrindové“: „Ten tlak je enormní. Zdá se, že se někdo cíleně snaží vyhledávat sebemenší chyby, které Česká televize udělala. (…) Kde ti lidé berou čas? Čím se živí, když mají čas, aby probírali hodiny a hodiny televizního vysílání a hledali tam, že v jedné reportáži měl obyčejnou chybou jeden a ten samý voják jednou titulek rebel a podruhé ukrajinský voják? Mohu jen spekulovat.“
V pořadu také zaznělo, že hlavním trumfem ruské propagandy je tvrzení, že propaganda je na všech stranách a věřit nelze nikomu. V tom má ČT pravdu. Bohužel v tom má pravdu i ruská propaganda a neprofesionalita redaktorů ČT je v tomto ohledu jejím nejlepším pomocníkem. Pokud totiž západní média budou míchat oprávněnou kritiku ruské politiky a ruské propagandy s lehce prokazatelnými výmysly, překrucováním a argumentačními fauly (o dalších takových případech jsem již na stránkách A2larmu v minulosti několikrát referoval) a celek podají okatě nevyváženým způsobem, skončí jako pasáček, kterému nikdo nevěří, když vlci skutečně přijdou.
Když si pak novináři ČT kladou otázku, proč Západ údajně prohrává informační válku s Ruskem, většinou si z toho berou ponaučení, že musí ještě přitvrdit ve vlastní protiruské propagandě, která je však ve skutečnosti kontraproduktivní. Odpověď je jiná, než předpokládají: západní propaganda prohrává, protože je méně účinná než ta Ruská. To není snad dáno tím, že by ruská propaganda byla profesionálnější, spíše naopak. Ruská propaganda je jednoduše ve výhodě: je vždycky jednodušší něco popřít a zamlžit než jednoznačně dokázat. Navíc Rusko prosazuje realistický pohled na mezinárodní politiku a upozorňuje na zjevné pokrytectví Západu – a s tím se dá těžko polemizovat. Západ se odpálil na své vlastní petardě, a dokud se nezačne sám řídit tím, co hlásá, nemůže počítat s tím, že by jeho kritika Ruska dokázala inspirovat občany k dobrovolným obětem.
Autor je ekonom a politolog, působí jako doktorand na Yale University.