Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Diskuze o izraelském apartheidu přestává být tabu

Izraelský novinář Bradley Burston vyjádřil nesouhlas s posledními aktivitami izraelského státu. Jeho politiku vůči Palestincům označuje za apartheid.

Minulý týden publikoval Bradley Burston, komentátor a hlavní editor liberálního izraelského deníku Haarec, svůj sloupek nazvaný Je čas to přiznat. Izraelské praktiky jsou tím, čím jsou: apartheidem. Svým článkem podnítil diskuzi, která se objevila dokonce i na BBC, a mimo jiné tak ukázal, že debata o izraelském apartheidu není v dnešním světě tabu.

Bradley Burston se narodil v Americe, ale od roku 1976 žije v Izraeli. Sloužil v izraelské armádě, pomáhal obnovit kibuc Gezer. Není tedy žádným antisemitou ani sebenenávidějícím se Židem, jak dnes mnozí podobné postoje vysvětlují. Je prostě novinářem, kterému došla trpělivost nad tím, jaké praktiky izraelské vlády vůči Palestincům na okupovaných územích uplatňují.

Ano, je to apartheid

Málokdo od Burstona čekal, že ve své novinářské kariéře dospěje až do bodu, kdy systém, který Izrael na okupovaných palestinských územích zavádí, označí za apartheid. „Byl jsem jedním z těch, kteří měli problém s označováním izraelských praktik za apartheid. Ale teď už ho nemám,“ začíná Burston svůj článek. Postupně pak vypočítává nedávné události, které ho přesvědčily. Jednou z nich je útok židovských teroristů na dům palestinské rodiny, při němž zemřel otec a osmnáctiměsíční nemluvně a matka utrpěla popáleniny na devadesáti procentech těla. Izraelská vláda následně odmítla pozůstalým poskytnout finanční podporu automaticky poskytovanou všem izraelským obětem terorismu, včetně těch, kteří žijí v nelegálních osadách na okupovaném Západním břehu.

Zvýší-li označení apartheid pravděpodobnost, že Evropská unie i zbytek světa začnou konečně od Izraele požadovat dodržování lidských práv i pro Palestince, má jeho používání smysl.

Další důvodem je pro něj nedávné rozhodnutí ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedové, podle kterého se házení kamenů stalo teroristickým útokem. Díky tomuto zákonu hrozí pachatelům až dvacet let vězení. „Zákon ani nemusel upřesňovat, že platí pouze pro Palestince,“ píše Burston. Jen o týden později došlo k demolici dvou budov izraelského developera, který se rozhodl vystavět své budovy nejen v nelegálních osadách, ale dokonce na soukromé palestinské půdě. Izraelští osadníci na demolici odpověděli házením kamení, nábytku, ale i lahviček s močí na vojáky a policii. Premiér Netanjahu obratem oznámil výstavbu osmi stovek nových bytových jednotek.

Podle lidskoprávní organizace B’Tselem v prvních dvaceti srpnových dnech izraelské jednotky připravily 167 Palestinců o střechu nad hlavou demolicí jejich obydlí. Osmi set nových bytových jednotek se Palestinci od izraelské vlády nedočkali. Můžou očekávat jen další demolice. „Dnes je to zcela běžné. Máme dva druhy pravidel. Jedny jsou pro nás, druhá platí pro ně – tedy apartheid,“ komentuje Burston fakt, že pro obyvatele okupovaných území existuje dvojí legislativa.

Tragédie jménem Danny Danon

Ve svém výčtu se Burston speciálně zastavuje u jmenování Dannyho Danona novým izraelským velvyslancem při OSN – mužem, který bude Izrael reprezentovat před celým světem. Danon ještě jako poslanec Knessetu navrhl zákon, díky němuž by Izrael anektoval Západní břeh a Palestince odsunul do měst, která by pro ně byla vyčleněna. Danon kromě toho nazval imigranty ze Súdánu „národním morem“ a loni také předložil návrh zákonu, kterým by došlo k omezení financování levicových nevládních organizací podporujících Palestince. Pravicové organizace (včetně těch podezřelých z financování židovského extremismu) by o své příspěvky nepřišly. Z pozice náměstka ministra obrany musel odejít poté, co kritizoval loňskou izraelskou operaci v Pásmu Gazy za to, že není dostatečně tvrdá. O život tehdy přitom během padesáti dnů přišlo na dva tisíce nevinných palestinských civilistů.

Celý svět s odporem vzpomíná na apartheid v Jihoafrické republice, který se naštěstí podařilo přemoci, co ale znamená apartheid v Izraeli? Podle Burstona je jím stále se prohlubující segregace, nerovnost, nadřazenost Izraelců a podřízení Palestinců. Poslanec za vládní stranu Likud vyzývá k zřízení oddělených cest a silnic pro Židy a Araby na okupovaných územích. Palestinští vězni, kteří na protest proti svému zadržování bez sdělení obvinění drží hladovku, jsou násilně krmeni a izraelský ministr pro veřejnou bezpečnost jejich hladovku označuje za nový druh sebevražedných útoků, které ohrožují bezpečnost státu.

Je to korektní?

Komentář, který Burston publikoval, zaujal britskou stanici BBC natolik, že odvysílala pořad, v němž se k článku vyjadřují známé osobnosti – například Ran Bar-Yoshafata, vůdčí představitel organizace Israeli Jewish Congress. Dle Bar-Yoshafata slovo apartheid v lidech evokuje něco špatného a vzbuzuje představu, že i Izrael je špatný, když je obviňován z apartheidu. Na takovém základě podle něj není možné stavět pozitivní změnu. Podobně jako mnoho dalších Bar-Yoshafat obvinil Burstona z toho, že si přeje zánik židovské státu. Burston na to namítnul, že miluje svůj stát, ale nenávidí jako praktiky. Ty považuje za nedemokratické, některé takřka za nelidské, a můžou ohrožovat budoucí existenci státu Izrael, tak jak jej známe.

Na Burstonův článek reagoval také Benjamin Pogrunda, který strávil velkou část svého života v Jihoafrické republice, kde mimo jiné studoval praktiky apartheidu. Burstonovy proklamace označil za fakticky nekorektní, ale také za politicky nerozumné. Potvrdil, že s ním soucítí a chápe jeho rozčarování nad izraelskými praktikami, ale není možné je označovat za apartheidní. Především z toho důvodu, že nedochází k rozlišování lidí podle rasy, ale na Palestince a občany Izraele, včetně izraelských obyvatel nelegálních osad.

Mnozí mohou mít problém s označováním systému, kterým Izrael spravuje okupovaná území Západního břehu, za apartheid. Je třeba si uvědomovat sílu onoho slova a zachovávat nejvyšší opatrnost při jeho používání. Jenže právě jeho síla a ohavnost, která se za ním skrývá, dnes podle mnohých nejlépe vystihují to, jak Izrael s Palestinci zachází. Označení apartheid navíc nemusí do detailů kopírovat způsob, kterým bylo užíváno v Jihoafrické republice.

Pravda je, o ohavnosti izraelských praktik vůči Palestincům už dnes ani nemá cenu diskutovat a správnost jejich označení za apartheidní musí posoudit každý sám. Zvýší-li však takové označení pravděpodobnost, že Evropská unie i zbytek světa začnou konečně od Izraele požadovat dodržování lidských práv i pro Palestince, má jeho používání smysl.

Autor studuje mezinárodních vztahy.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image