Představte si tuto situaci: vypravíte se s kamarádkou na výlet. Sice do vzdálené, ale přesto relativně frekventované oblasti. Unesou vás. Strávíte dva roky v zajetí, které je svou hrůzností pro většinu z nás nepředstavitelné, čelíte nekonečnému psychickému tlaku, situace vypadá naprosto beznadějně. Vězení nakonec přežijete, jenže když se konečně vrátíte domů, zjistíte, že jste prostě a jenom: Hanča a Tonča. Welcome home!
Naplácat na holou
První vlna neúměrně paternalistického přístupu, který dvě dospělé ženy redukoval na nezbedné holčiny, bláhově odcestovavší na hloupý čundr kamsi do neznámé divočiny, se objevila hned se zprávami o jejich zmizení. Najednou se z každého, kdo někdy aspoň točil globusem v představě, kam všude se jednou podívá, aniž by vytáhl paty z Horní Dolní, stal odborník na cestování. Všichni věděli, kam se jezdí a proč a také kam rozhodně ne a proč. Namísto strachu o osud žen nebo solidarity s jejich rodinami se případ stal bulvární senzací, umožňující rozehrávat stereotypizované představy o cestování nebo o rodičovské výchově. Fakt, že zmizelými cestovatelkami byly dvě mladé dívky, se stal ústředním motivem celého příběhu. Umožňoval kdekomu otevřeně zpochybňovat tu jejich dobré vychování, tu zase jejich soudnost. Především Blesk, server TN.cz a Reflex (v čele s legendou „žurnalistiky totálního dna“ Jiřím X. Doležalem) z případu vyždímaly, co se dalo.
Když se bulvár dychtivě ptá, „je-li Hanča bezpečnostní hrozbou pro ČR“, začíná člověk vážně pochybovat, jestli nabytá svoboda obou dívek není jen jiným typem zajetí: vězením debility, bezohlednosti a štvavosti.
Po šťastném návratu obou žen do republiky se narativ „copak ty holky nevědí, že na čundr se jezdí do Posázaví, a ne do Pákistánu“ ještě prohloubil. Korunu všem stupidním prohlášením nasadil (nepříliš překvapivě) prezident Miloš Zeman, když na uvítanou prohlásil, že být jejich rodičem, tak je „pohladí, políbí a pak přehne přes koleno“. Aby svým slovům tváří v tvář propuštěným nakonec nemusel dostál, odmítl se s nimi raději sejít, čímž roli přísného taťky dohrál až do konce.
Když porovnáme recepci jejich tragédie s ohlasem únosu Pavla Hrůzy, který zmizel před několika měsíci v Libyi, podobné způsoby vedení debaty nenajdeme. Není tu žádný nezodpovědný Pavlík, který vyjel do oblastí, kam se nejezdí, a teď vlastně jen nese svůj díl odpovědnosti za vlastní blbost. Představa, že ho Zeman plácá na holou je nechutná, a o tom, jak bezpečně cestovat v Libyi, se také nedebatuje se samozřejmostí podobnou případu Hany a Antonie. Mýtus o rozumných mužích, odpovědných a racionálních, zkrátka funguje. A aspoň v případě únosu Pavla Hrůzy momentálně vede k mnohem kultivovanějšímu zacházení s jeho osobou i informování o situaci. Tam, kde po dva roky stály dvě naivky toužící po vzrušení, jejichž příběh nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl, vidíme teď prostě a jednoduše muže, který se vydal do vzdálené země, unesli ho, a to je tragédie. Ale právě tak to mělo být i v případě Hany a Antonie.
Ve vězení debility
Obě ženy se za pomoci turecké organizace vrátily do Česka koncem března. Jaké asi muselo být jejich překvapení, když zjistily, že po dvou letech v zajetí se na ně pohlíží v lepším případě jako na přihlouplé hazardérky se životem a v tom horším rovnou jako na Islámským státem záměrně vrácené agentky. Už je to několik měsíců, co jsou dívky zpět. Ani jedna z nich nechce médiím sdělit svůj příběh. Diví se tomu někdo? Z novinářů je od začátku jasně znát hlavně touha po co nejpikantnějších historkách ze života mezi „islamisty“, nic víc. Mlčení ovšem není signálem k tolerantnímu a chápavému čekání, až se samy dívky odhodlají vystoupit. Naopak, kauzu rezonující s všudypřítomným strachem z islámu, je třeba občas přiživit. Poslední série bulvárních útoků, vycházejících z faktu, že jedna z dívek konvertovala k islámu, je za hranicí pochopitelného. Když se bulvár dychtivě ptá, „je-li Hanča bezpečnostní hrozbou pro ČR“, začíná člověk vážně pochybovat, jestli nabytá svoboda obou dívek není jen jiným typem zajetí: vězením debility, bezohlednosti a štvavosti.
Způsoby, kterými se každý z nás vypořádává i s mnohem menšími životními poryvy, se různí a neexistuje šablona, podle které se musíme zpovídat vnějšku. A to ani v případě, že to, co se nám přihodí, zasáhne široký okruh lidí a stane se známou a propíranou věcí. Argument, že je to právě status veřejně známých osobností, co obě ženy zavazuje ke sdílení jejich tragédie, neobstojí. Ti z nás, kteří jim jen drželi palce, jsou jednoduše rádi, že jsou Hana s Antonií v pořádku. A ostatním, kteří si čas od času postesknou, jestli v tom Pákistánu přece jen neměly zůstat a nezanášet nám sem islámskou infekci, se netřeba zpovídat. Zvlášť, když si ani jedna z žen svůj osud nevybrala. A už vůbec ne za situace, kdy se v českých médiích celá tragédie vměstná do stupidně familiérní podoby křestních jmen obou žen.
Autorka je redaktorka A2larmu.