Podle ústavy je kurdský prezident volen na čtyři roky a jeden člověk může být zvolen maximálně do dvou funkčních období, čili nikdo nemůže být prezidentem déle než osm let. Masúd Barzání je přesto prezidentem už desátý rok a usiluje, aby jím byl i nadále. V roce 2013 mu bylo funkční období prodlouženo na základě parlamentního hlasování podporou Barzáního Kurdské demokratické strany Iráku (KDP) a opozičního Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) o další dva roky a součástí zákona je i klauzule, že se podobné ujednání nemůže opakovat a po dvou letech Barzání jako hlava státu končí. Ony dva roky uplynou 19. srpna 2015. A Barzání a jeho strana už delší dobu dávají najevo, že se dohodou nehodlají řídit.
Jablka se koulejí od stromu
Masúd Barzání je synem Mustafy Barzáního, dlouholetého vůdce kurdského národněosvobozeneckého boje. I v tomto období se projevovaly sklony k politikaření, spojování se s okolními mocnostmi (Irák, Sýrie, Írán) dle aktuálních potřeb a k preferování zájmů vlastního klanu, ale ty byly a jsou ne neprávem překrývány nepopiratelnými zásluhami Mustafy Barzáního v boji za kurdské osvobození.
Je jen na Barzáním, zda na něho bude historie vzpomínat jako na muže, který přes kompromisy reálné politiky sehrál roli sjednotitele a osvoboditele, nebo zda dopadne jako degenerující autokratická troska žijící z minulých zásluh.
Když Mustafa Barzání v roce 1979 zemřel, vypukla o rok později zničující irácko-íránská válka, v níž se kurdské milice postavily na stranu Íránu. V roce 1988 irácká armáda pod velením Alího Hasana, bratrance Saddáma Husajna, zmasakrovala desítky tisíc Kurdů v oblastech pod kontrolou proíránských milic na východě iráckého Kurdistánu (použity byly i chemické zbraně).
Z nesmyslné války, která vojensky dopadla nerozhodně, vyšel Saddám posílen, a to i díky významné vojenské, hospodářské, zpravodajské a technologické pomoci ze Západu, který byl v té době ochotný spojit se proti „šíleným íránským ajatolláhům“ třeba i s čertem. Jakkoli byla Saddámova pozice neotřesitelná a Irák disponoval mocným vojensko-průmyslovým komplexem, nedostávalo se mu peněz a astronomické sumy dlužil především Saúdské Arábii a sousednímu Kuvajtu, kdysi jedné z iráckých provincií. Povzbuzen slovy April Glaspieové, tehdejší velvyslankyně USA v Iráku, někde na hranici mezi appeasementem a podporou, pak Irák Kuvajt napadl.
Další události jsou všeobecně známé a vedly mimo jiné k vyhlášení bezletové zóny na severu Iráku, čímž byla de facto vytvořena kurdská autonomie. Hlavními silami zůstala Barzáního KDP a PUK vedená Džalalem Talabáním. Jejich vzájemné spory však přerostly v roce 1994 v otevřenou občanskou válku, v průběhu které Barzání přijal pomoc od Turecka a – což je mu vyčítáno nejčastěji – i od Saddáma Husajna, zatímco PUK byl podporován Íránem, Kurdskou stranou pracujících (PKK) a iráckými šíity. Výsledkem války bylo faktické rozdělení kurdské autonomie na západní část ovládanou KDP a část východní ovládanou PUK. Ke sjednocení země došlo až v roce 2003 pod tlakem USA po svržení Saddáma v průběhu druhé války v Iráku. Obě strany postavily společnou kandidátku ve volbách do autonomního parlamentu a v roce 2005 se Masúd Barzání stal prezidentem kurdské autonomie a Džalal Talabání prezidentem Iráku.
Rodinný emirát
Zatímco předseda PUK se stal prezidentem země v chaosu okupace a občanské války a měl na dění v zemi pramalý vliv, Barzání si na severu Iráku osvojil manýry, které se čím dál víc blížily orientálním despociím. Postupem času se setřel rozdíl mezi jeho osobním, stranickým a státním majetkem. Se svou rodinou a početnou kohortou našeptávačů a patolízalů obývá prezidentský palác (příznačně bývalé osobní letní sídlo Saddáma Husajna) a nic nenasvědčuje tomu, že by ho hodlal opustit tak, jako například američtí prezidenti opouštějí Bílý dům.
V první polovině Barzáního vlády byly jeho autokratické sklony poměrně široce tolerovány, míra rozkrádání státních financí se i dle jeho kritiků nepohybovala v rozměrech, které jsou standardem klasických kleptokracií, a navíc kurdská autonomie po desítkách let krvavých sporů žila v míru, zatímco zbytek země se propadal do roztáčejících se etnických čistek, teroru a neschopnosti nebo neochoty převážně šíitského vedení Iráku reprezentovat víc než zájmy vlastní frakce, což vyvrcholilo návratem islamistického kultu smrti v pojetí Islámského státu. Zatímco se většina země topila v krvi, sever zažíval pozvolný růst životní úrovně a stavební konjunkturu, což zajišťovaly také příjmy z exportu plynu a ropy.
S celosvětovou ekonomickou recesí, klesajícími cenami ropy a ohrožení Islámským státem ovšem začaly na povrch vyplouvat dlouho přehlížené okolnosti. Elity posílají své děti na zahraniční školy a ty už se nevracejí, mladí, kteří zůstávají v zemi hovoří jen příslušným dialektem kurdštiny, což jim brání v překonávání propastí mezi domovem a okolím, z kdysi obávaných a obdivovaných kurdských bojovníků (pešmergů), se stal, s výjimkou několika elitních oddílů, soubor mužů středního věku bojujících s nadváhou, které vládnoucí kruhy korumpují podílem na moci a nákupy drahých vojenských „hraček“.
Zatímco prezident Barzání ještě těží z aureoly svého otce, zásluh o sjednocení země a poválečné konjunktury, jeho favorizovaní synové a synovci poutají pozornost spíše okázalým životním stylem, schopností prohrát v dubajských kasinech miliony dolarů za večer, kumulací moci, podnikáním a privatizacemi se státními garancemi – a ovšem také jako zjevně neschopní velitelé na frontě s Islámským státem. Postrádají jak zásluhy svých předků, tak schopnosti a ochotu k angažmá překračující jejich osobní a klanové zájmy.
Dědičné prezidentství
V této situaci se prezident Barzání netají tím, že by byl rád, kdyby se prezidentem jednou stal i jeho syn. Do té doby, bez ohledu na ústavu, chce vládnout sám. S blížícím se koncem funkčního období jde dokonce tak daleko, že tvrzení o konci svého prezidentství označuje slovem „puč“. V pátek 14. srpna na obnovených checkpointech na hranici mezi územím kdysi kontrolovaným KDP a PUK zadržely jednotky pod absurdní záminkou patnáct poslanců vlivného opozičního středolevicového antikorupčního Hnutí pro změnu (Gorran) a znemožnili jim účast na schůzi parlamentu.
Přes usilovnou snahu však Barzání pro svůj plán zůstat v úřadě nenašel podporu ani u PUK, ani u Gorran, ani u nábožensky profilovaných parlamentních stran a zatím to nevypadá, že by byl schopen získat potřebný počet hlasů. Navíc odmítá jakoukoli debatu o přechodu z prezidentského na parlamentní systém, v němž by měl prezident pouze formální a reprezentativní roli.
Předmětem spekulací je i varianta, kdy se KDP snaží domoci rozhodnutí o prodloužení volebního období prostřednictvím soudního rozhodnutí, jakkoli oponenti tvrdí, že žádný soud nemůže takové rozhodnutí proti vůli parlamentu uvést do praxe. Otevřená je také možnost politického handlu na poslední chvili, a to jak veřejného, tak i takového, který spadá do korupčních sfér.
Vše se ukáže 20. srpna ráno. Pokud Barzání odmítne úřad proti vůli parlamentu opustit, bude mít Irácký Kurdistán dva prezidenty. Druhým bude předseda parlamentu Yousif Muhammed z Gorran, na něhož by měla s koncem funkčního období voleného prezidenta dočasně přejít. Je jen na Barzáním, zda na něho bude historie vzpomínat jako na muže, který přes kompromisy reálné politiky a další dílčí výhrady sehrál roli sjednotitele a osvoboditele, nebo zda dopadne jako degenerující autokratická troska žijící z minulých zásluh, odmítající včas odejít a hrající roli tragikomické loutky, za jejíž provázky tahají mocní sousedé. Mimochodem, autokratický turecký prezident Erdogan už se nechal slyšet, že v zájmu stability by měl Barzání v prezidentském úřadu zůstat.
Autor je spolupracovník redakce.