Karla Vachka vnímám jako jedinečného a nevšedně inspirativního tvůrce a kritika-filosofa v jedné osobě, což je – jak postřehl již Baudelaire – dost vzácná kombinace. Moc takových lidí jsem za celý život osobně nepoznal; vedle Vachka k nim patří Andrej Stankovič a Miloslav Žilina, který kdysi otevřel jednu diskusi kacířskými slovy: „Ten Shakespeare byl úplnej idiot a zkazil všechny předlohy!“ Podobně „bláznivě provokativně“ mohou působit na konformněji orientované lidi i leckterá už umělecká nebo osobní stanoviska Karla Vachka: člověk musí být nejprve schopen vnímat šíři a hloubku jeho kulturní erudice a charakter smyslu pro humor a ironii, potažmo nadsázku, aby pochopil, že není svědkem drze povýšeneckého extempore, ale že jde naopak o způsob, jak v určitých ohledech dospět ke svébytnějšímu vhledu sub specie pokorného zohledňování inspirativních, avšak v naší – ať už příliš ideologicky, anebo konzumentsky orientované – době opomíjených aspektů.
Z dnešního zglajchšaltovaného českého intelektuálského nivó vybočuje Vachek také tím, že ve své tvorbě i v osobním lidském přístupu akcentuje důležitost laskavosti v umění i běžném životě.
S Karlem Vachkem jsem se seznámil (prostřednictvím Andreje Stankoviče) někdy kolem roku 1995. Nemohl jsem si nepovšimnout určitých osobnostních rysů, které mají Stankovič a Vachek podobné. Jestliže třeba Jiří Cieslar proklamoval, že Stankovič je (jako třeba i Martin Jirous) vynikající básník, avšak jako filmový kritik je „nedůvěryhodný“, protože „neumí precizně argumentovat“, domnívám se, že jde o druh v lecčems signifikantní výtky: velká část u nás populárních intelektuálů a recenzentů vnímá totiž étos Vachkova kriticismu podobně, jako ho vnímal Cieslar u Stankoviče. Vachek ve svém díle i v osobních reakcích často irituje mnohé, kteří se cítí komfortně ve společensky a priori determinovaných mantinelech – už jenom tím, jak si dovoluje artikulovat vlastní nekonformní, módní trendy ignorující stanoviska.
Jiří Cieslar byl (jakkoli velmi vzdělaný a kultivovaný) konformista s citem pro „selfpromotion“ a již za svého života i po své smrti dosáhl také mimořádného společenského uznání. Naproti tomu Vachkovi spíše nežli o uznání šlo vždy o to, aby došlo ke všeobecnějšímu pochopení niternějšího vnímání a poznávání, bez jakého není možná náprava a uzdravení společnosti. Je tedy Vachek – podobně jako například Robert Musil – svým způsobem vizionářem, utopistou v nejlepším smyslu slova. To je také jedním z důvodů, proč se Vachkovy filmy dostávají do společenské situace děl undergroundových: podobná bývá i míra nepochopení ze strany establishmentu, jehož „intelektuálové“ vymýšlejí a obnovují ty či ony konvenční zábrany, proč jsou Vachkovy snímky domněle nedivácké, proč jsou údajně vhodné buď jenom pro určité elitní publikum, anebo proč naopak elitní úroveň až pohoršlivě postrádají. Jak Stankovič v roce 2000 prohlásil (citováno po paměti): „To víš, ve Vachkových filmech se nad divákem nepráská bičem děje nebo příběhu, a tak ti, co o nich píšou, bývaj líný, anebo prostě neochotný vůbec ten film vnímat; hlavní je pro ně totiž starost o to, aby oni sami nebyli v rozporu s hlavním proudem tvorby. Můžou se i mýlit, ale vždycky se musí mýlit s mainstreamem. A důsledkem pak je, že pokud jde o Vachkovu tvorbu, česká filmová kritika vlastně tají před publikem celou jednu větev kinematografie.“
Existují rovněž zajímavé shodné rysy utopických intencí osobností z okruhu časopisu Tvář, osobností undergroundu a také filmařů jako Karel Vachek anebo R. W. Fassbinder.
Základní takzvaně excesivní rysy filmové tvorby Karla Vachka (a třeba také Ferreriho, Godardovy, Ošimovy atd.) stojí po mém soudu za reflexi i proto, že výhrady vůči nim bývají podobné – a rovněž podobně povrchní. O takových filmech se psávalo a píše, že v nich jde jen o jakousi „pubertální“ a údajně až příliš vyhroceně „osobní“ kritičnost. Vachka a jakékoli další solitéry soudobí „trendy“ recenzenti označují nálepkami „bizarní či umanutí tvůrci“. Pokud by tito publicisté měli dosáhnout reálnějších hranic pochopení, musili by nejprve sebekritičtěji reflektovat sebezálibnou touhu po společenské prestiži, která se konec konců často projevuje také v jejich psaní o filmech.
Z dnešního zglajchšaltovaného českého intelektuálského nivó vybočuje Vachek také tím, že ve své tvorbě i v osobním lidském přístupu akcentuje důležitost laskavosti v umění i běžném životě. Ve svých filmech reflektuje propojenost vysokého a nízkého; k lidskosti podle něj patří i její nižší prvky a konformně společenské velebení „toho správného a zdravého“ umění dovede výborně ironizovat. Také proto jsou jeho vizionářství a utopismus v pozoruhodné shodě se schopností často velmi realisticky hodnotit projevy „ducha“ soudobé epochy a uchovávat si v tvorbě i v životě zdravý „selský“ rozum a cit.
Autor je programový pracovník MKP, redaktor ČRo3 Vltava, pedagog FAMU a filmový publicista.