Petra Hůlová chce od mladé levice slyšet odpověď na několik otázek týkajících se migrace. Zaručí se autoři A2, že za dvacet let nebude na Jižáku platit právo šaría? Můžou autoři Deníku Referendum s jistotou říct, že do třiceti let nebudou v Kladně, Budějovicích nebo Pardubicích africká nebo arabská ghetta a jejich frustrovaní obyvatelé nebudou vyvolávat násilné rioty v ulicích? Zkusil jsem vzít její vtipně naivní otázky vážně, přestože se domnívám, že pokud jde o přijímání válečných a politických uprchlíků, neměly by v demokratických zemích být ani pokládány. Zpochybňují totiž mezinárodní právo a zamlžují skutečnost, že otázky integrace a soužití cizinců s většinovou společností, jsou otázky politické – tedy takové, které se měly systematicky řešit na nejvyšší úrovni již desítky let. V Česku jsme ale stále v bodu nula. O ekonomických migrantech v tomto článku nebude řeč, protože dosáhnout na výdobytky sociálního státu je v České republice neskutečně obtížné a jejich výše se ani náhodou nemůže rovnat sociálním benefitům zemí západní Evropy.
Smrt v Damašku
Můj kamarád, poloviční Syřan, jehož otec do Československa imigroval už za normalizace, mi na střední vždy v září povídal o svých prázdninách u rodiny v Damašku. Vyprávěl mi o šílených jízdách na motorce spletitými uličkami i pouští, o opiových dýcháncích v místních kavárnách a divokém nočním životě. Už tomu sice bude skoro deset let, ale tehdy na mě jeho prázdniny působily jako něco, s čím se moje poflakování s partičkou po parcích nemohlo vůbec poměřovat.
Když jsem kamaráda před třemi lety znovu potkal, padla okamžitě řeč na válku v Sýrii. Ptal jsem se na jeho rodinu a on ze sebe chvíli nedokázal vypravit slovo. Jeho bratranec, s nímž podnikal noční tahy Damaškem, zemřel. Ve vězení ho umučili Asadovi vojáci, protože odmítl narukovat do armády. Byl transsexuál, příslušník syrské „zlaté mládeže“ a prototyp rebela, pro nějž by služba v armádě proti občanským milicím, výrůstkům arabského jara, byla hanbou. Za tuto svou vzpouru musel zemřít. A to ještě v dobách, kdy Západ o nějakém Islámském státu (ISIS) neměl ani tušení. Kamarádův strýc zase prý už půl roku trčí v utečeneckém táboře poblíž Hradce Králové. Musel podniknout nebezpečnou cestu přes poušť na jordánské území, odkud se vydal do ČR. Chtěl vyhledat svého bratra – otce mého kamaráda.
Proč jsou na ulici napadáni jedinci jenom pro svůj exotický vzhled? Především na tyto otázky by měli politici, novináři a jiné veřejně známé osobnosti hledat odpověď.
Nechci zpochybňovat strach Čechů z neznámého, z lidí, o jejichž kultuře nic neví a o níž se ani nemají odkud dozvědět, protože v médiích o ní slyší vždy jen to nejhorší. Příběh rodiny mého kamaráda by je však měl upozornit na několik věcí. Více Syřanů, než kolik jsme se do roku 2017 zavázali přijmout, už u nás naprosto bez problémů žije a jsou součástí české společnosti. Sýrie, jedna z nejliberálnějších zemí arabského světa, se za posledních deset let proměnila ve válečné peklo nepředstavitelných rozměrů. Na jejím území si to rozdává syrská al-Káida (Fronta al-Núsra) s ještě radikálnější teroristickou organizací Islámský stát a do toho všeho vlastní občany již čtyři roky vraždí, mučí a bombarduje prezident Bašár Asad. Čtyři miliony Syřanů za tu dobu opustilo zemi, protože jim šlo o holý život.
O několik tisíc kilometrů dál, v jedné malé zemi ve střední Evropě, se vede debata o tom, jestli lidé utíkající před Asadovým režimem, al-Káidou a Islámským státem, náhodou nebudou za několik desítek let vyžadovat dodržování práva šaría na českých sídlištích, případně jestli se náhodou nebudou někdy bouřit podobně jako lidé na předměstí Paříže či Londýna. Těžko hledat výmluvnější příklad myšlenkového úpadku, který země, ještě nedávno hrdě se hlásící k Havlově politice lidských práv, za posledních pět let prodělala. Nebudeme se tvářit, že soužití lidí různých etnik a náboženských vyznání nepůsobí problémy. O tom se ale v Česku debata nevede. Nehledáme totiž řešení budoucích konfliktů a sporů, nýbrž způsob, jak se vymanit ze závazků vyplývajících z mezinárodního práva.
Cesta ven pro nejbohatší
Co ale strach lidí? Jak ho rozptýlit? Často se třeba obáváme, že evropští občané bojující v řadách Islámského státu a jiných teroristických organizací se tajně vrátí do Evropy a budou zde organizovat bombové či jiné útoky. To samozřejmě nelze vyloučit, ale je dobré mít na paměti, co nám vyjevily kauzy týkající se americké NSA, britské GCHQ a monitoringu civilního obyvatelstva. Pokud známe přesný počet evropských teroristů v řadách ISIS, znamená to, že za každou položkou se ukrývá složka jednoho konkrétního člověka v archivech bezpečnostních složek. Ty samozřejmě nejsou neomylné. Dohled bezpečnostních složek nad životem v EU je obludný a vzbuzuje v nás právem úzkost, ale zároveň snižuje hrozbu teroristického útoku na minimum. Jak je to s teroristickými hrozbami v ČR, jsme se před několika dny mohli dočíst v nedávném průzkumu Aon Belgium.
Přestože veřejně dostupné statistiky z Eurostatu žádný radikální nárůst migrace do zemí Evropské unie nepotvrzují, o migrantech se v evropských médiích často hovoří jako o „stádu“ či „reji“. Podobné výrazy nám umožňují zapomenout na soucit s lidmi v ohrožení života, respektive nám zabraňují považovat je vůbec za lidi.
Proč tedy i významní evropští politici a novináři přispívají k budování negativního obrazu uprchlíků? Téma migrace (aniž by se rozlišovalo mezi ekonomickými migranty a uprchlíky) postupně ovládlo veřejný prostor po vypuknutí velké krize finančního sektoru. Není náhoda, že se finanční, politické a mediální elity k tomuto tématu uchýlily, aby odvrátily spravedlivý hněv evropských občanů od sebe samých. Brutální propaganda Islámského státu přišla právě vhod a „cesta ven“ ze šlamastyky pro procento nejbohatších byla na světě. Kladení rovnítka mezi fašistickými, islamistickými skupinami devastujícími životy lidí na Blízkém východě a uprchlíky není racionální, samozřejmé ani intuitivní a musíme ho odmítnout.
Žádná multikulti pohodička
Myslím, že je načase celou debatu otočit a ptát se, jak je možné, že čeští občané volají na policii a nahlašují folklorní soubory z Beninu jako potenciální uprchlíky. Proč někteří jedinci považují lesníky za migranty budující si improvizovaný přístřešek? A proč musí policejní hlídka na popud občanů legitimovat turisty před obchodním domem v Praze? Proč jsou hoaxy, jejichž šíření dnes vyšetřuje i policie, i po svém odhalení odbyty konstatováním „Ale mohlo se to stát…“. Proč jsou na ulici napadáni jedinci jenom pro svůj exotický vzhled? Především na tyto otázky by měli politici, novináři a jiné veřejně známé osobnosti hledat odpověď. Nemyslím si totiž, že by v Češích doutnaly rasistické a xenofobní nálady tak nějak od přirozenosti. Spíš jsou důsledkem mediální masáže, která nemá obdoby, a různé – čím dál obskurnější – zájmové skupiny se je snaží využít.
Nikdo samozřejmě netvrdí, že soužití lidí jiných kultur nevyvolává celou řadu důležitých otázek. Debata o tom, jaké limity nastavit všem náboženstvím a kulturním zvykům bez rozdílu, aby nedocházelo k nesmyslným rozporům, je samozřejmě na místě. Jenomže taková debata u nás vůbec neprobíhá, toho by si Petra Hůlová mohla všimnout. A dokud budou v České televizi o uprchlících a islámu hovořit lidé, kteří zcela vážně hovoří o tom, že by Arabům házeli LSD do pití, aby prozřeli (Konvička), nebo jezdí do Teplic venčit svého psa, aby znepříjemnili pobyt v lázních arabským hostům (Okamura), ani probíhat nebude. Jestliže se česká společnost musí denně vypořádávat s absurdními, vylhanými či naprosto nepravdivými tvrzeními, nezbývá energie ani čas k řešení skutečně podstatných problémů. To, že se na tuto argumentaci chytají jak šéfredaktoři českých deníků, tak etablovaní spisovatelé, je příznakem hluboké myšlenkové krize. Dokud budou arabští (ale i afričtí) uprchlíci označováni za primitivní, nelidské barbary, usilující o zničení evropské kultury, a nikoli za lidi, jejichž život je v ohrožení, nikdy se ke složitějším otázkám týkajícím se migrace nemůžeme dostat.
Autor je redaktor A2larmu.