Dřív než předestřu argumenty, dovolím si pocit: Řekl bych, že ti, kteří dnes nejvíc křičí, by se při prvním bojovném „Allah akbar“ rozutekli a dělali mrtvé brouky jako jejich rodiče celé půl století předtím a jejich prarodiče o dvacet let dřív.
Jen víra ve vyšší principy v člověku probudí sílu se obětovat. Může to být křesťanství či „bezbožná humanita“, může to být národ. Nic z toho na sociálních sítích ani kolem sebe doopravdy nevidím.
Hrdý národ udavačů
Krátce poté, co se dostal Adolf Hitler díky sloganům o hrdém, nadřazeném národě k moci, zveřejnilo gestapo v novinách celostránkový inzerát – výzvu, aby Němci přestali zneužívat anonymní udávání jako formu pomsty sousedům či partnerům. Ústředna gestapa byla totiž zahlcena telefonáty o tom, kdo řekl co špatného na vůdce či národ. Novinový inzerát trpělivě vysvětloval, že udání na gestapo není žádná legrace a lidé mohou svým soukmenovcům způsobit vážné problémy.
Tahle udavačská, žalobnická kultura se vždy rozvíjí v totalitních státech, je i oblíbeným sportem všech těch, kteří by se k totalitě rádi vrátili a ve svých dětských pokojíčcích sní o tom, že budou v čele. Rasističtí demagogové Bartoš a Konvička už svoje seznamy mají, dokonce s nimi mávají a na internetu je volně k dispozici seznam lidí, kteří by měli viset.
Mohli jsme Klause, Bakalu a další svázat, nasadit jim na hlavu pytel, posadit na osla a poslat je do vyhnanství. Jenže vrcholem naší národní mobilizace byl pokus o upálení dvouleté Natálky za to, že je Romka.
Člověk libující si v seznamech osob k likvidaci v sobě nemá potenciál vojáka, ale krysy. Je jasné, že miniaturní Konvička, nazinerd Bartoš či nepřiznaná homovíla Hampl nikdy do svých roztřesených ručiček pušku nevezmou. Je na nich ale vidět, jak by byli hrozně rádi, kdyby za ně armáda silných, odvážných mužů porazila bojeschopného nepřítele a oni už potom mohli jen chodit s lugerem a střílet do zátylku.
Křesťanské selhání
Po přečtení nejrůznějších nacionalistických výzev a komentářů pod nimi je snad všem jasné, že Češi už nemají nic společného s křesťanstvím, kterým se v „boji s islámem“ někdy ohání. Výroky Kláry Samkové, že by nechala utopit uprchlíky i s dětmi, ji řadí nikoli pod kříž západní kultury, ale do davu ožralých buranů posmívajících se Ježíšovi, zatímco táhne svůj kříž na Golgotu.
Samková není jedna z mála, je příkladem mnoha. Češi se odvrátili od křesťanství nejen v tom, že nechtějí poskytnout pomoc potřebným, ale de facto ve všem, co Ježíš považoval za důležité. Podle něj je skutečným původcem zla zatvrzelé srdce, kvůli kterému je člověk neschopen jakékoli změny k lepšímu. Kolik zatvrzelých srdcí jsme už v komentářích a článcích viděli? Kolik lidí si nenechá vymluvit svoji nenávist a pohrdání, svou závislost na hoaxech a stereotypech? Kolik z nich zareaguje na argument nebo fundovanou statistiku nadávkou? Téměř všichni.
Pokud je internet skutečným obrazem české duše, jsme zatracení. Národ zatvrzelých srdcí, který ještě k tomu hází kamenem, ač plný viny. Ze všech národů Evropy by nejspíš nám řekl Ježíš: „Amen, pravím vám, neznám vás.“
Vlastenecké selhání
Když už nám v boji proti teoretickému nepříteli nedodá kuráž náboženství, co třeba starost o národ? V ateistickém Česku to vypadá jako jasná volba. Jenže i tady jsme selhali na celé čáře.
Pokud člověk skutečně miluje svůj národ, chce, aby v něm panovala spravedlnost a aby měli lidé uvnitř něho co nejlepší podmínky rozvíjet se a sílit. Schopnost národa přežít přímo ovlivňuje, jestli se rodí dost dětí, jestli mají lidé kde bydlet, kde sportovat, pracovat, vzdělávat se a léčit.
Bohužel jsme si po revoluci nechali systematicky vyvést dva biliony korun za hranice, díky čemuž je základní důchod 2 400 korun, téměř nikdo si nemůže dovolit vlastní bydlení, aniž by ho zruinovalo, mladí lidé mají 0–1 dítě a státní pacienti čekají klidně půl roku ve frontě na chirurgický zákrok.
Národ měl čtvrt století, aby zareagoval na tuhle vlastizradu. Mohli jsme Klause, Bakalu a další svázat, nasadit jim na hlavu pytel, posadit na osla a poslat je do vyhnanství. Jenže vrcholem naší národní mobilizace byl pokus o upálení dvouleté Natálky za to, že je Romka.
Jsme zbabělci
Je zřejmé, kam tahle úvaha vede. Jen skutečné ideje a víra mohou být základem skutečné odvahy. Jenže my nejsme legionáři od Zborova, Tobruku nebo z bitvy o Británii. Jsme zbabělci, kteří si na velké myšlenky a boje jenom hrají. Dětinskost téhle hry je nejlíp vidět na plakátech Národní demokracie.
Nemáme skutečný étos válečníků a mučedníků, ale étos šikanovaného dítě, které skáče radostí, že do třídy přišel ještě slabší spolužák a bude se na něm moct vybíjet spolu s ostatními. Dřív tím nejslabším byli Romové, teď je vystřídali imigranti.
Jsme hlupáci
Česko je jako zkumavka a debata o imigrantech jako rostoucí plíseň uvnitř ní. Nabobtnala do neskutečných rozměrů a ani jsme k tomu nepotřebovali žádného skutečného imigranta. Prostě si vystačíme sami se sebou a to, co v nás pracuje, není reálná zkušenost se Syřany nebo Iráčany, ale nenávist k lidem a sousedům obzvlášť – proto tak intenzivní válka nácků proti „sluníčkům.“
Hloupost a strach se přirozeně podporují. A protože zahraniční zkušenost ukázkového Čecha znamená dovolenou v Chorvatsku a eurovíkend v Budapešti nebo Paříži, jaké soudy od něj můžeme chtít v otázce Blízkého východu? Ne o moc lepší než soudy průměrného Američana.
Autor je vnuk mukla.