Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nevíme, co jíme

Tváří v tvář nevybíravým praktikám potravinářského průmyslu je někdy těžké se rozhodnout, co jíst.

Nedávno se mě známá zeptala, jestli by si zeleninu neměla raději kupovat bio v supermarketu, nebo od farmářů na trhu, když se jí letos na zahrádce neurodilo moc petržele a celeru. V jednom koutě ringu se tak na polystyrenovém tácku naparuje biopetržel z Nizozemska, jejíž neposkvrněnost pro jistotu chrání dvě vrstvy fólie, a v druhém se prsí do záhad zabalený celer El Farmář, který je snad aspoň odkudsi ze země mezi Krušnými horami a Ostravou.

Podle čeho se rozhodujeme?

Podobná dilemata řešíme dennodenně. Každý z nás má individuální morální kompas, který spoluvytváří rodina, kultura, vzdělání i média. Někomu ručička ukazuje na ekonomicky a časově výhodnější výrobky potravinářského průmyslu, někdo se kloní ke zdraví a jiného vede starost o životní prostředí a důstojné pracovní podmínky. Obvykle to je ale od každého něco. Obě jsme přitom z vesnice a „farmářské trhy“, kde je jedinou stálicí dodávka Farmy rodiny Němcovy, jsou na maloměstě. Ve městech je situace složitější, a to především co se týká potravin pěstovaných jakkoliv udržitelně, ať už s certifikáty (Fair Trade, bio) nebo bez (od farmáře). V našem regionu ukazuje Adresář farmářů v dosahu třiceti kilometrů leda na včelařství a „farmu“ s obilím s podezřele vyhlížejícím průmyslovým názvem.

Myslíme-li si, že jsme bio, když nakupujeme od malých místních zemědělců, anebo že díky nám může dítě plantážníka kdesi v Indonésii chodit do školy, jsou naše představy realitě hodně vzdáleny.

Čas od času od nekonečných spotřebitelských rozhodnutí zabolí nejen peněženka, ale i hlava. A i když je z různých úhlů pohledu chvályhodné, že místní „bio“ a „eko“ jsou právě trendy, je to pořád konzum. Kromě zeleniny, sýrů či kozího mléka samozřejmě konzumujeme i značky. Jsme to, co jíme. Jsme bio a fair, ale proto musíme kupovat ty správné věci, být viděni na těch správných trzích a ve správných obchodech, bavit se o těch správných potravinách a v těch správných virtuálních i sociálních skupinách. Ale vadí to? Záleží na pohnutkách, pokud ve výsledku podpoříme místního farmáře, maloobchodníka nebo celkově šetrný způsob zemědělství?

Kdo hledá zlaté bio?

Problém se přesouvá z peněženky do hlavy v okamžiku, kdy pro svůj vlastní dobrý pocit konzumujeme jen značku. Myslíme-li si, že jsme bio, když nakupujeme od malých místních zemědělců, anebo že díky nám může dítě plantážníka kdesi v Indonésii chodit do školy, jsou naše představy realitě hodně vzdáleny. Také je těžké udržitelně nakupovat v supermarketech, kde je větší výběr například biovýrobků, které ale v zahraničí často patří do standardní výbavy potravinových gigantů. U nás na začátku srpna rozčeřily novinářskou okurkovou sezónu zmatky kolem značky Ježkův statek a farmy DoRa v Ratibořicích. Spojuje je firma ZN AGRO z portfolia Andreje Babiše, která oběma producentům a distributorům dodává kozí sýr. Být vlastněn Babišem samozřejmě a priori neznamená být špatný, ačkoliv to vypadá, že značku „nevlastněno Babišem“ by někteří čeští spotřebitelé velice uvítali. Ukázalo se ovšem, že pořád nevíme, co jíme, ať už to má certifikát, nebo ne. Síť prodejen Sklizeno dává ve svých prohlášeních a komentářích důraz na „kvalitu, složení, původ a chuť“, přičemž kategorie „původ“ prohrává tři ku jedné. Chuť, kvalita a lokálnost (v tomto případě „česká“) jsou bohužel jen taková zaříkávadla, kterými umí čarovat kdejaký kouzelník, jak ukazuje kampaň Kauflandu „S láskou k Česku“.

Na druhou stranu, podobné kontroverze aspoň vzbuzují nějakou diskuzi. Nesmí ale skončit ve slepé uličce vtipů: „No jo, zemědělci stříkají ve dne, biozemědělci v noci.“ Nebo v rezignovaném: „Máte číst etikety, pak si na nic nemůžete stěžovat, protože Ježkův statek je uváděn jen jako distributor.“Ale upřímně řečeno, „poctivé jídlo“ a „nosnice v halách“ stejně zavání oxymóronem. Mírně zneklidňující je i vysvětlení Sklizena, s tónem balancujícím na hranici mezi vstřícnosti k zákazníkovi a povýšenosti. Vy jste nevěděli, že „statek“ v názvu značky nemusí být nutně opravdu statek? Když je poptávka větší než nabídka, zaměstnají se prostě partneři, kterým se dodá to nejcennější – receptura.

Zpátky na zahrádky

Vypadá to jako učebnicová lekce marketingu, který nám prodává průmyslově vyráběné potraviny v obalu se šťastným farmářem a zvířátky na zelené pastvině. Je ale dobře, že se Sklizeno chce do budoucna hlásit k větší transparentnosti – v tom přece spočívá základ jejich konceptu: vím, co jím – tedy nejen, co v tom je, jak to chutná, ale i odkud to je. A možná je to signál, že se musíme chtě nechtě posunout dál, zdolat další hradby vystavěné agrobyznysem, protože kompas ukazuje nové obzory.

Po fair trade a bio v supermarketech, farmářských trzích a zeleninových bedýnkách může následovat třeba návrat na zahrádky. A to hlavně ve městech, jak ukazují úspěšné pěstitelské projekty typu Zahrady Smetanka nebo Prazeleniny. Svou experimentátorskou fází prochází také komunitně podporované zemědělství, neboli KáPéZetky, kdy uzavřete smlouvu s farmářem, kterou nákupem solidárně podporujete. A právě zde se přesouváme od konzumu k produkci, protože svůj podíl zeleniny si v některých případech můžeme zasloužit vlastním potem a špínou za nehty. V tom případě se dá ale těžko chlubit v práci tím správným jogurtem nebo mrkví – leda že by trička ušpiněná od hlíny začala být in. Bio a fair trička, samozřejmě!

Autorka studuje sociologii.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image