Již několik měsíců probíhající debata o uprchlické krizi vyvolala silnou mediální odezvu ze všech politických směrů. Zarážející je však ohlušující ticho nejen kulturních, ale též akademických elit. Na chybějící hlas muzikantů, herců či spisovatelů bylo již upozorněno. Pomineme-li známé harcovníky mediálních přestřelek na levici i na pravici, účastní se demonstrací a názorové výměny rovněž poměrně omezené množství intelektuálů. Zvlášť v liberálním táboře se jedná hlavně o mladší generaci složenou ze studentů, doktorandů a asistentů z akademických pracovišť. Proč vesměs mlčí střední a starší generace zástupců humanitních a společenských věd?
V zajetí obrozeneckých mýtů
Jistě, je tu záslužná petice akademiků. Ti se ale ozývají až po delším váhání a navíc „pouze“ apelují na politickou reprezentaci a novináře, aniž by se pokusili nastínit vlastní aktivity namířené proti intoleranci a xenofobnímu populismu. Zcela legitimní a chvályhodný krok akademické obce tak zůstává jen výzvou vzdělanecké elity elitě politické a médiím. O názorové zapojení do diskuze a navázání dialogu s veřejností se ale nejedná. Nás osobně zajímá mlčení historiků. Vždyť právě oni by snadno mohli z klobouku vytahovat pozitivní příklady migrací (viz zde nebo zde), jejichž cílem bylo moderní Československo. Stejně tak by mohli rozporovat opakované klišé, že emigrace z československé komunistické diktatury se týkala jen politických a vzdělaných elit a neměla v případě některých emigrantů co do činění s ekonomickou motivací. Mlčení historiků stojí za zmínku také v souvislosti s tím, že středobodem veškerých debat se často stává otázka identity české společnosti, jejího vztahu k dějinám a takzvané historické kultury, neboli produkce představ o dějinách. Není to ideální situace pro reflexi historického vědomí tuzemské protiimigrantské veřejnosti?
Ukazuje, že i v době globalizace a sociálních sítí mají historické příběhy stále velkou sílu. Je ale otázkou, čí příběh to nakonec bude a kdo bude hegemonem jeho reprodukce.
V řadách historiků byli a jsou tací, kteří se zabývali ve své době až módní demytologizací národních dějin. Jiří Rak se popasoval s národními mýty, jimiž se obsluhovalo nejen české národní hnutí 19. století, ale které jsou mnohdy živé i dnes. Petr Čornej opakovaně ukazoval na politické aktualizace husitství. Jeho čtenáři snadno pochopí, že jakékoliv soudobé dovolávání se husitů není ničím jiným než zase a jen dobově podmíněnou účelovou konstrukcí. Vladimír Macura desakralizoval, a tím i zlidštil, národní obrození. Dušan Třeštík opakovaně upozorňoval na konstrukční povahu historie, čímž ostatně nastavoval zrcadlo řadě svých kolegů.
Zdá se však, že se tato aktivita minula účinkem. Nebo spíše nezasáhla širší vrstvy. Jejich hlasy rezonovaly a dodnes rezonují v prostředí akademických i dalších vzdělaných elit. Cestu k „malému člověku“ si ale očividně nenašly. Vždyť názory odpůrců migrace vycházejí z takřka obrozeneckých mýtů o homogenitě české společnosti, jež se táhne dějinami od středověku po současnost a ignoruje například italské, židovské či německé vlivy. Postřehnutelná je taktéž renesance některých nacionálních symbolů z 19. a 20. století, třeba husitství nebo legionářství.
Volné pole pro historiky
Nepředstavuje tak „boj o migranty“ a zaklínání se národní identitou jen pokračování „boje o národní paměť“? Zjevení se domobranného děčínského Tyršova praporu a svolávání tábora lidu v extrémní podobě dokazuje potřebu národního vyprávění. Příběhu, jejž postmoderní intelektuál možná zahodil do starého železa, který však chce, zdá se, neakademická veřejnost poslouchat i nadále, neboť jí říká, kým je. Ukazuje se tak, že i v době globalizace a sociálních sítí mají historické příběhy stále velkou sílu. Je ale otázkou, čí příběh to nakonec bude a kdo bude hegemonem jeho reprodukce. Proto by bylo třeba, aby se v českém případě do jeho vyprávění znovu zapojili i historici, stejně jako veřejnoprávní a kulturní instituce, které zatím v tomto horkém protiimigrantském létě selhávají. Nebo snad mají být odborníci placeni společností proto, aby mlčeli v době společenských konfliktů, které dnes vidíme, a působili pouze jako mluvící hlavy u příležitosti historických výročí?
V zájmu historiků naopak je, aby aktivně vstupovali do veřejného dění. Přinejmenším můžou argumentačně kultivovat diskuze a svými aktivitami upozorňovat na význam a nepostradatelnost vlastního oboru. Na úplný začátek by třeba stačilo pídit se po způsobech chápání a kanálech přenosu historického vědění u jednotlivých sociálních skupin, ne-li tříd, české společnosti. O krok dál by pak mohli zajít ti, kteří se nebojí aktivně vystupovat se svými názory. Možná to ale znamená riskovat pověst akademika držícího si odstup.
Činné zapojení do společensko-politických debat však není automaticky v rozporu s odbornou pověstí a kvalitou práce. Příkladem může být jeden z nejvýznamnějších historiků 20. století, britský komunista Eric Hobsbawm. Z jeho knih, odborných článků či novinových komentářů je zřejmé, že historii nechtěl ponechat jen učeným knihám, konferencím či seminářům. Také vlastní životopis zakončil výmluvně: sociální nespravedlnost je třeba stále pranýřovat, protože svět se nezlepší sám od sebe. Možná zní takové předsevzetí jako klišé, ale není na něm trocha pravdy?
Autoři jsou historici.