V pátek 21. srpna obletěly svět fotografie a videa z makedonského pohraničí. Tři tisíce uprchlíků na nich prolamují řecko-makedonskou hranici a hrnou se přes ozbrojené policejní síly dovnitř země. Záběry a snímky, na kterých tváří v tvář samopalům stojí plačící malé děti, rodiče s nemluvňaty v náručí, těhotné ženy a další lidé toužící po životě v lepším světě, jsou tím nejvýmluvnějším dokladem našeho pojímání uprchlické krize. Tam, kde jedni riskují životy své i svých rodin s vírou, že jiný svět je možný, my stavíme stráže – po zuby ozbrojené vojáky. Stavíme je proti lidem, jejichž jedinou zbraní je naděje, že na světě existuje místo, kde se jednou třeba budou mít lépe než ve svém rodišti. Je smutné, že takto osudem zbídačení lidé přicházejí do Evropy zrovna v době, kdy definitivně odkryla svou pravou tvář a kdy se Evropská unie svými hodnotami už jen alibisticky zaštiťuje, aby zakryla vlastní selhání, a to i vůči jednotlivým státům uvnitř ní.
Sjednoceni tvrdostí
Evropa – sjednocená v posledních letech ne hodnotami, ale tvrdou rukou kapitálu – nás naučila dívat se na svět skrze kalkulačku. Ekonomizovaný svět nás donutil vnímat problémy jen jako položky na nekonečném seznamu dlužníků. Všichni na svých bedrech neseme imaginární náklad různě rostoucích schodků různých rozpočtů a s tím spojenou odpovědnost za kvalitu života. Naše osobní životy jsou hodnoceny podle výkonů. Opakované potírání sociálního státu vede ke ztrátě schopnosti myslet jinak než v rámci prosperity. Všeho, co by mohlo narušit zbytky blahobytu, o které nás krize nepřipravila, se bojíme jako myší útočící na špajz.
Politici jako Marine Le Pen nebo Viktor Orbán se nyní mohou i díky německému postoji k Řekům zplna pouštět do kritiky evropského projektu nebo si v klidu stavět vlastní stát ve státě a nedbat žádných nepsaných pravidel spojených s kdysi vzletnými vizemi Evropské unie.
Když Angela Merkelová mluví o tom, že to bude uprchlická krize, která definuje tvář Evropy budoucnosti víc než krize řecká, má pravdu. Bohužel jen z části. Zapomíná, že právě ona ve strachu před naplněním vizí založených na jiných než tržních principech nedokázala před nedávnem projevit bazální pochopení nebo vlídnost ani náznakem, a to rovnou ve vztahu k celému státu. Z její části pravdy tak čpí alibismus ženy, která v panice před úbytkem zisku naději na jinou než neoliberálně utuženou Evropu zadusila raději už v zárodku. Totéž Německo, které dnes přijímá tisíce lidí na útěku, umrtvilo před časem demokraticky formovanou levicovou sílu v Řecku a de facto tak potvrdilo diskurz evropského směřování na další léta. Součástí této budoucnosti je na straně jedné skálopevné držení se současné sjednocené Evropy, která se pro své „nezvedené děti“ stala pouze trpěným, přísným dozorcem, a na straně druhé její rozpad na fašizující se státy budující kolem sebe opevněné hranice.
Politici jako Marine Le Pen nebo Viktor Orbán se nyní mohou i díky německému postoji k Řekům zplna pouštět do kritiky evropského projektu nebo si v klidu stavět vlastní stát ve státě a nedbat žádných nepsaných pravidel spojených s kdysi vzletnými vizemi Evropské unie. Těm z nás, kterým ani jedno z toho není úplně lhostejné, ale mnoho možností nezbývá. Na čem budovat vlastní vize volající po větší odpovědnosti, širší pomoci a hlubší debatě, když se v posledních měsících ukázalo, že téměř neexistuje možnost ovlivňovat demokratickými principy ani základní směřování států?
Nikdo není ilegální
Je hořkým paradoxem, že jednou z prvních zemí „starého kontinentu“, která se před prchajícími objeví nad nekonečným mořem, je zlomené a opuštěné Řecko. Neméně hořkým paradoxem je, že se naděje nás všech při řešení uprchlické krize upínají hlavně k Německu. Vrcholem absurdity je pak fakt, že je momentálně schopné přijmout větší množství lidí v nouzi a zajistit jim relativně důstojné životní podmínky především díky své stabilní ekonomice.
Při pohledu do tváří všech prchajících bych si přála, abychom i my byli schopni postavit se k jejich strašlivé situaci čelem a zvládli přispěchat s nabídkou jiné pomoci, než je hromadění nebohých rodin někde za ostnatými dráty v zařízeních, která eufemisticky nazýváme „detenčními“, přičemž mají více než cokoliv jiného charakter vězení. Z posledních měsíců, týdnů a dní je však jasné, že prolomení našich vlastních mentálních hranic ještě nějakou chvíli potrvá. Proto aspoň doufám, uprchlíci potkají na své strastiplné pouti co nejméně racionalizujících odborníků na „ekonomické migranty“. Že aspoň několik policistů strážících hranice se při osobním setkáním s jejich zoufalstvím rozhodne neparticipovat na téhle absurdní hře na nedobytný zámek. A hlavně doufám, že se ve zdraví dostanou do zemí, do kterých se dostat chtějí. Jsem za ně ráda, že Česká republika mezi ně nepatří.
Autorka je redaktorka A2larmu.