Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Rovnost, volnost a bratrství pro všechny

Situace uprchlíků v Maďarsku ukazuje, že nám chybí skutečně demokratické chápání evropské komunity.

Maďarsko se v posledních měsících stalo pravděpodobně nejvýraznějším ztělesněním restriktivní evropské migrační politiky a do značné míry i evropského humanitarismu. Maďarské protimigrační tendence ztělesňuje v posledních týdnech zejména hlasitě proklamovaný projekt – již započaté – výstavby čtyřmetrového plotu po celé délce své 175kilometrové hranice se Srbskem. Odhady nákladů armádou a vězni budované bariéry dosahují až 100 milionů eur. Cílem tohoto populistického kroku má být zamezení příchodu desetitisíců uprchlíků, zejména ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku, kteří podle premiéra Orbána znamenají zkázu pro evropskou civilizaci a ohrožují soudržnost maďarského národa i maďarskou ekonomiku, právní řád a bezpečnost.

Odpovědnost za další utrpení

Pravda je, že Maďarsko se v roce 2014 dostalo na druhé místo za Švédsko v počtu žádostí o azyl na hlavu. A tento počet ještě vzrostl v roce 2015, kdy jen do konce července požádalo o azyl 103 tisíc uprchlíků. Tato čísla jsou skutečně překvapivá třeba v porovnání s Českou republikou, kde o azyl v roce 2014 požádalo pouze zhruba tisíc osob.

Orbánovo zneužívání tématu ve snaze zastavit pokles popularity a skrýt palčivější politické a společenské problémy (jako například rozšíření jaderné elektrárny v Paksi, které má bez výběrového řízení zajistit ruská státní jaderná společnost Rosatom a má být financováno z Ruskem poskytnutého úvěru ve výši 10 miliard eur) je více než očividné. Hlavně když si uvědomíme, že z těchto desetitisíců uprchlíků má zájem o setrvání v Maďarsku jen mizivé procento.

Je na čase pootevřít možnost budování evropské komunity, která dokáže vstřebat mobilitu jako svou nedílnou součást.

Podle Maďarské helsinské komise odchází 80 až 90 procent uprchlíků v řádu několika dnů. V tomto kontextu je třeba vnímat výstavbu plotu spíše jako akt spektáklu, jímž stát snaží udržovat mýtus suverenity, než jako skutečně efektivní nástroj kontroly. Jak potvrzuje například Muhamad ze Sýrie v nedávném rozhovoru pro Al-Džazíru v Szegedu, nejsou podobné bariéry schopné mobilitu lidí zastavit a jediné, čeho dosáhnou, je ztížení putování pro uprchlíky a migranty a zvýšení odpovědnosti za jejich utrpení.

Výstavba plotu je ovšem jen jedním krokem – i když mediálně nejviditelnějším – ze série protimigračních opatření. Současný maďarský establishment pod vedením Viktora Orbána minimálně od ledna tohoto roku vykresluje uprchlíky a migranty jako hrozbu a vylučuje je mimo hranice „běžné“ společnosti.

Dalším mediálně výrazným počinem byla Národní konzultace o migraci a terorismu. Stát se prostřednictvím dotazníků ptal obyvatel na otázky typu „Dle některých je migrace, která je Bruselem špatně řízena, spojena s expanzí terorismu. Souhlasíte s tímto názorem?“. Proti se postavili nejen političtí a lidskoprávní aktivisté, ale i přední sociální vědci, kteří kritizovali pokřivenou metodologii, na které byla konzultace vystavěna. O absurditě takto otevřené xenofobie svědčí i to, že se vrátilo jen přibližně dvanáct procent z osmi milionů distribuovaných dotazníků. To znamená, že tento krok odmítla i celá řada Orbánových voličů.

Jako součást protimigrační kampaně vláda rozjela také billboardovou kampaň. Orbánovská reprezentace zde sdělovala migrantům a uprchlíkům vzkazy jako „Když přijdete do Maďarska, nesmíte brát práci Maďarům“. O jejím populistickém účelu však svědčí skutečnost, že billboardy byly psané maďarsky.

Tyto tři zmíněné akty jsou nejviditelnější. Jenže ty, co mají zřejmě největší reálné dopady na život uprchlíků v Maďarsku, se objevují spíše jen ve zprávách lidskoprávních organizací. Vedle dílčích změn v azylovém právu jde především o dlouhodobý trend detence žadatelů o azyl. Orbán byl nucen už v roce 2010 na popud Evropského soudu pro lidská práva upravit přísná zákonná opatření týkající se právě těchto detencí. I přesto jsou ale zadržovány stovky žadatelů. Ačkoli z lidskoprávních úmluv a z rozhodnutí soudů vyplývá, že detence má být postavena na individuálním posouzení případu a využívána jako poslední možnost, v Maďarsku je využívána hromadně a spíše jako pravidlo než výjimka. Toto potvrzuje Maďarská helsinská komise ve své zprávě z počátku dubna 2014, kdy bylo zajištěno na 40 procent mužů žádajících o azyl. A co víc, uvalení detence je zcela svévolné – záleží de facto na náhodě, zda uprchlík skončí v detenci, či v otevřeném přijímacím středisku.

Nová vlna solidarity

Otevřená xenofobie Orbánovy vlády ovšem nezůstává bez odezvy a vyvolává vlnu solidarity. Ta nabývá jak podoby politických akcí, tak především nebývalé humanitární snahy. Jednou z nejvýraznějších politických akcí byla demonstrace proti výstavbě plotu, uspořádaná skupinou Migszol (promigrační uskupení uprchlíků, migrantů a maďarských občanů) v den pádu Bastilly – 14. července. Na osm set lidí vyjádřilo svůj odpor s tímto plánem před historickou budovou parlamentu. Podobná protestní shromáždění se konala i na jaře v reakci na výše zmíněnou billboardovou kampaň. Tyto akce překonává humanitární úsilí, šířící se napříč celým Maďarskem. Kořeny této humanitární solidarity sahají zejména do Szegedu. Čtvrté největší město Maďarska je prvním významným místem, s nímž se uprchlíci setkají, když překročí hranice podél řeky Tisza. Místní skupina, která přejala název Migszol od výše zmíněné organizace, po dobu posledních dvou měsíců zajišťuje poskytování jídla, pití, ale i lékařské a psychologické pomoci stovkám příchozích denně.

Výhodou je i fakt, že Szeged je jediné klíčové město, v němž nedominuje Fidesz – socialistická reprezentace poskytla Migszolu základní zázemí. Skupina má minimálně dvě stě aktivních dobrovolníků a tisíce přispěvovatelů, díky nimž může poskytovat pomoc čtyřiadvacet hodin denně. Fungování stojí především na dobrovolnictví a darech od širokého spektra civilních subjektů, včetně církví či podnikatelů. Tato iniciativa v Szegedu vyvolala vlnu inspirace i v dalších maďarských městech, jako jsou Debrecen nebo Pecs.

Konec bílé nadřazenosti

Přestože je tato vlna solidarity vítaná, má i své meze. Skupiny, které převzaly od původní organizace Migszol své přízvisko, depolitizovaly její obsah. Depolitizovaná asistence do určité míry sklouzává k tomu, co francouzský filosof Jacques Rancière nazývá humanitarismem. Uprchlík přestává být aktérem dění, ale stává se objektem naší pomoci/spásy. Humanitarismus je dominován metaforou oběti. Ačkoli je snahou těchto odnoží nabídnout alternativu vládě, v konečném důsledku vede ke stejné objektifikaci uprchlíků. A navíc nedochází ke konfrontaci jejích xenofobních politik.

Maďarsko v tomto ohledu slouží jako dobrá ukázka tohoto trendu, ovšem místní hnutí není v Evropě jediné, které sklouzává k podobnému humanitarismu. Britský list The Guardian nedávno popsal sedm klíčových hnutí v Evropě, které mají představovat alternativu vůči převládající politice xenofobie a strachu. Většina z nich však opět reprezentuje zmíněnou logiku humanitarismu.

Evropa však stále může nabídnout alternativu. Od devadesátých let se totiž formuje radikálně demokratická varianta promigrační politiky. Ta by se dala označit nálepkou No Borders (Žádné hranice). Politika této široké neformální sítě různorodých hnutí se liší zejména tím, že v jejím jádru často stojí právě aktivita uprchlíků a migrantů, kteří sami bojují za svou rovnost, a také otevřenou politizací občanství, politické komunity a kontroly a existence hranic. Jejich aktivity mají podobu zejména No Border kempů, blokád deportací a akcí za zrušení detenčních zařízení.

Příklad Maďarska ukazuje, že ve snaze nabídnout alternativu je třeba posunout se za rovinu humanitárního diskursu spásy a lítosti, vyvolaného největší uprchlickou vlnou od druhé světové války. Tuto situaci je třeba naopak využít jako příležitost pro skutečně transformativní jednání, které by otevřelo možnost pro nové postnacionální chápání evropské komunity. Tedy takové, v němž mizí legitimita státu na kontrolu hranic, deportace, detence a klasifikování lidských bytostí do škatulek podle arbitrárně vymezené legality. Je na čase pootevřít možnost budování evropské komunity, která dokáže vstřebat mobilitu jako svou nedílnou součást. Je rovněž potřeba začít budovat skutečně demokratickou evropskou komunitu postavenou na hodnotách rovnosti, volnosti a bratrství pro všechny, nikoli na vizi nadřazené bílé civilizace a moderních teritoriálních národních států.

Autor je doktorand Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image