Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Rozhovor s brazilskými fotbalovými aktivisty

Aktivisté bojují s policejní represí a pravicovou politikou v současné Brazílii. Ta bude po fotbalovém šampionátu příští rok hostit olympiádu.

Anarcho-feministický fotbalový spolek Rosanegra Ação Directa provozuje sociální centrum Casa Mafalda v São Paulu. Od roku 2012 se Casa Mafalda stala součástí široké koalice aktivistických skupin, která v brazilských městech organizovala protesty proti fotbalovému šampionátu 2014 a nadcházející olympiádě. V současné chvíli se Brazílie nachází mezi dvěma sportovními událostmi, které výrazně mění nejen brazilská města, ale mají i významné politické dopady.

Poslední dobou to vypadá, že Brazílie je zemí protestů. Jak to celé začalo?

Začalo to spontánně. První protesty proběhly v roce 2013 kvůli zdražení autobusového jízdného. Organizovala je autonomní skupina Passe Livre. Takové protesty se normálně odehrávají jednou za rok, za dva. Jenže tentokrát začaly být čím dál větší, z původních tří stovek demonstrantů narostly do tisíců. Když dosáhly deseti tisíc, zpozorněla média a policie. Všechny noviny a televizní kanály den po třetí velké demonstraci hlásaly: „To je v pořádku, tihle lidé nemají žádný jasný požadavek, jsou pouze plní nenávisti, zastavují dennodenně dopravu a nikam to nevede.“ To dalo policii prostor k zásahu proti komukoli. Takže na čtvrté demonstraci došlo k násilné konfrontaci. S rokem 2014 se vláda hodně bála, aby se neopakovaly násilnosti jako během Konfederačního poháru z roku 2013. Ve městech, kde se pohár odehrával, tehdy došlo k velkým konfrontacím s policií, lidé přestali chodit do práce a podobně. Takže kvůli mistrovství světa v roce 2014 se represe zvýšila na maximum, policie byla brutálně násilná a v ulicích byla i armáda – i když ta je v ulicích přítomna už poslední tři roky. Moje matka, která byla za diktatury aktivní v levicovém disidentském hnutí, které provádělo stávky, mi říkala, že nikdy neviděla tolik policejních aut a policistů jako v těchto dnech. Bylo to jako policejní přehlídka. Objevilo se i několik policejních divizí, o jejichž existenci jsme do té doby neměli vůbec ponětí.

Fotbal hrajeme na otevřených prostranstvích, demonstracích a ve favelách – je to pro nás prostředek, jak nastolovat politická témata. Přijít na demonstraci a mluvit tam o něčem do mikrofonu je něco jiného než hrát fotbal.

Dají se očekávat protesty během olympijských her?

Asi nebudou tak veliké jako proti mistrovství světa. Světový pohár se odehrával v celé zemi a olympijské hry budou jenom v Rio de Janeiru. Teď má policie spadeno na 23 nejviditelnějších aktivistů z Ria. Ty preventivně zatkla před šampionátem a pod policejním dohledem jsou dodnes. V takové atmosféře lidé nemají mnoho času na to organizovat protesty proti olympiádě. Spoustu času nás stojí vyjadřování solidarity oné třiadvacítce. Nemyslíme si, že na olympiádu je teď správný čas. Ale lidé obecně nemají sílu vyrazit do ulic, protože kromě policejních represí tráví hodně času také politickým bojem s pravicí – proti developerským projektům, proti homofobii, kriminalizaci marihuany a potratů.

Jak se k protestům staví radikální levice?

Během roku 2014 se autonomní levice rozdělila v otázce, co dělat. Některé skupiny navrhovaly, aby se pokračovalo ve stejné činnosti jako v roce 2013 a chodilo se demonstrovat každý den, každý týden. Jenže co se pak stalo? Policie vyvinula nové represivní taktiky. Druhá skupina, jejíž součástí jsme byli i my, argumentovala, že nemůžeme jít do ulic bez přípravy a organizace, která by nám přidala na síle, protože jinak hrozí, že budeme policií registrováni, zatčeni nebo se staneme terčem gumových projektilů. Pouliční demonstrace se staly fetišem – pro nás nejsou tou nejdůležitější věcí. Problém také je, že v reakci na účast střední třídy na demonstracích si politická pravice přivlastnila demonstrace jako celek. To způsobilo mezi demonstranty na levici silné napětí.

Co to znamená pro zavedené politické strany?

Politická situace v zemi jasně odráží situaci v ulicích, kde jsou dvě strany protestu. Ta pravicová se orientuje proti korupci a vládní Straně pracujících, která je u moci skoro už patnáct let. Pro řadu lidí je už jen to dostatečný důvod volit opozici. Opoziční pravice se snaží dostat zpátky k moci, přesvědčuje lidi, aby vyšli do ulic s brazilskou vlajkou oblečeni v dresech národního týmu a hlasitě nesouhlasili s korupcí a vládnoucími komunisty. Strana pracujících ale žádní opravdoví komunisté nejsou, vždyť prosazují neoliberální politiku. Teď je situace v ulicích zcela jasná – je tady pravicový protest v dresech fotbalové reprezentace proti korupci a na druhé straně levicový protest za lidská práva a proti kapitalismu. Myslím, že v dnešních dnech jsou protesty vedené pravicí větší než ty naše.

protest
Policie obstoupí demonstranty z obou stran a totálně demonstraci izoluje

Jaké bylo mediální pokrytí protestů během fotbalového šampionátu? Tady v Česku se mluvilo jen o malých protestech, které měly minimální význam.

Pravda je, že protesty byly skutečně menší z důvodu silných represivních opatření. Mediální pokrytí během turnaje bylo téměř nulové. V Riu se odehrával mohutný protest, ale policie ho izolovala. Kdo byl uvnitř, nemohl na zápas, nemohl nikam, takže výsledkem byl velký konflikt s policií. Ve zprávách byla místo toho skupinka argentinských fanoušků, kteří se opili a pak se porvali s místními. V médiích proběhly hlavně demonstrace před šampionátem. Třeba zaměstnanci metra vyhrožovali stávkou kvůli zvýšení platů, což by v průběhu šampionátu v São Paulu způsobilo naprostý chaos, protože většina obyvatel cestuje metrem. Tři, čtyři dny před zahájením stávku na nátlak odvolali. Během zahájení jsme plánovali protest, ale policie nám nedovolila opustit čtvrť.

Mohli byste říct něco o represivních taktikách policie?

Policie se transformovala téměř v armádu, dnes vypadají jako robocopové. Vláda v našem státě, v São Paulu, dává na policii víc peněz než do zdravotnictví nebo na vzdělávání. Náš guvernér Geraldo Alckmin policii přímo miluje. Je to ten nejpravicovější politik na pravici, tradiční konzervativec z bohaté rodiny… Jak ale rozumět proměně policie během mistrovství světa? Jednou věcí bylo vytvoření nové divize nazvané Jednotka národní bezpečnosti, jejíž součástí jsou příslušníci vojenské policie trénovaní CIA. Také začali používat jako nejúčinnější taktiku takzvaný kettling: policie obstoupí demonstranty z obou stran a totálně demonstraci izoluje. Přímo v São Paulu vznikla speciální jednotka, jejíž svalovci nejsou oblečení v policejních uniformách a pohybují se mezi demonstranty, pak se najednou identifikují a vytahují ven z demonstrace hlavní aktivisty. Během diktatury tady fungovala Národní zpravodajská agentura, jejíž činnost pak byla ukončena. Ale během šampionátu byla obnovena a stále funguje.

FIFA vyžaduje po pořadatelských zemích řadu povinných opatření. Dokázali jste jim nějak čelit?

Byl zaveden zákon o mistrovství světa, který tvrdě zasáhl do legislativy a platil rok před turnajem i rok po něm. Pokud jste byli zatčeni v okolí stadionu během zápasu, mohli jste podle něj být odsouzeni do 24 hodin, což odporuje všem brazilským zákonům. Jeden kluk, bezdomovec, byl na tomto základě odsouzený. Jenže zrovna on nebyl žádný aktivista, pouze šel po ulici domů s koupeným čistícím prostředkem v batohu, když jej policie zatkla na základě obvinění, že z něj mohl udělat Molotovův koktejl. Ve vězení je dodnes. Mezi další vynucené povinnosti patřil i zákaz obchodování bez licence FIFA v kilometrovém okruhu okolo stadionu během celého turnaje. Pro pouliční prodejce, kterých je v Brazílii spousta, to znamenalo existenční problémy, prostě konec. Nám se podařilo jim vyjednat v São Paulu výjimku. Sice mohli prodávat pouze zboží oficiálních partnerů šampionátu, jako jsou Coca Cola či Budweiser, ale něco málo jim z prodeje zůstalo. Takže to byl sice malý úspěch, ale dosáhli jsme změn železných pravidel FIFA.

Protesty se dávaly do souvislosti s kritikou prezidentky Dilmy Rousseffové, která chtěla šampionát využít k sebepropagaci kvůli podzimní obhajobě prezidentské funkce. Mělo její vítězství nějakou souvislost s fotbalem?

Oba hlavní politické tábory světový šampionát v prezidentské kampani nevyužívaly. Na jedné straně skončil úspěchem, byly tam krásné zápasy přenášené v televizi, Němci porazili Argentinu ve finále, hodně lidí bylo v ulicích a slavilo v národních dresech… Nakonec se ale o šampionátu nemluví, protože domácí reprezentace utrpěla semifinálový debakl 1:7 s Německem.

favela
Učit se hrát fotbal je dobrá průprava k politické akci

A jaká byla reakce Brazilců na světový šampionát? Některé drahé stadiony dnes nejsou využívány, jako například ten v amazonském Manausu, jinde prý zase používají stadion jen jako parkoviště pro autobusy.

To je pravda. Tam, kde se nehraje nejvyšší brazilská fotbalová soutěž, nejsou vůbec využívány. Kde chodilo běžně na fotbal dvě stě lidí, postavili stadion pro šest tisíc. Z některých stadionů možná budou obří autobusová nádraží nebo vězení. Ale obecně se lidé o stadiony příliš nezajímají. Pokud o nich mluví, tak jako o „zkorumpovaných stadionech“, které stály spoustu peněz. Problémem bylo i to, že vládní politici ani mluvčí šampionátu nejsou příliš chytří. Třeba Ronaldo říkal, že nechápe, proč si lidi stěžují na investování tolika peněz do stadionů, a ne třeba do nemocnic, když přece neexistuje světový šampionát nemocnic. To byl hodně stupidní způsob uvažování. Jeho vyjádření je dnes slavné a lidi si z něj dělají legraci. Každopádně na nových stadionech výrazně podražilo vstupné, byla zde zavedena o dost přísnější opatření než v minulosti. Nemůžete na tribunách stát, nesmíte si přinést vlajku a podobně. Takže se změnilo i publikum – dnes tam chodí vyšší střední třída, jako by šla do kina nebo na koncert, namísto dřívějších lidových vrstev. Až teď si lidé uvědomují, jaké problémy šampionát přinesl. Před začátkem na něj sice hodně lidí nadávalo, jenže jakmile to vypuklo, všichni viděli jenom fotbal a žádnou kritiku nechtěli slyšet. Teď šampionát zase kritizují. Taky to souvisí s tím, že národní tým nemají Brazilci příliš v lásce. Spousta fotbalistů jde hrát do Evropy v hodně mladém věku a Brazilci je skoro neznají.

I Neymara?

Ne, Neymara miluje každý, kdo miluje fotbal. I když se hodně lidem dokáže zprotivit svým simulováním a teatrálním přehráváním a taky tím, že představuje čistý produkt, celebritu, není skutečný. Lidé mají radši Messiho, protože není tolik propagovaný jako Neymar a taky je o dost lepší. Sportovní média podněcují v lidech nenávist k Argentincům. Ale Messiho je opravdu těžké nenávidět.

A jaké byly sociální důsledky šampionátu? Mluvilo se o chudých lidech, kteří přišli o domovy. Mohli se potom vrátit?

To je těžké popsat – probíhající evikce přinášejí hodně různých příběhů. Při vládou nařízených evikcích za účelem nových stavebních plánů jsou sice rodiny vypláceny, ale jen minimálními částkami. Stejně je ale přijímají, protože prostě nemají peníze. Zvláštní je, že poté nedochází k demolici celého domu, ale jen některých zdí, aby nebylo možné v daném domě pobývat. Ony rodiny jsou nuceny odstěhovat se desítky kilometrů daleko. Třeba jeden náš známý žil v komunitě, která byla vypuzena ze svého bydliště, protože na jeho místě měla vést železniční trať směrem k novému stadionu v São Paulu. Jenže nakonec se rozhodli postavit jej na druhé straně města… Hodně aktivistů se organizuje, aby tomu dokázali čelit. Jenže pro lidi ve favelách je mnohem těžší se nějak organizovaně bránit. Lidé z jedné komunity udělali divadelní projekt a natočili i film o vyklízení. Prostřednictvím takovýchto projektů se lidé zapojují do sociálního boje a to je důležité. Třeba já jsem doma hrával každý den videohry, ale teď dělám něco důležitého.

Do Evropy jste přijeli na Alternativní mistrovství světa, které se začátkem července odehrálo v Antverpách. Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal hrajeme na otevřených prostranstvích, demonstracích a ve favelách – je to pro nás prostředek, jak nastolovat politická témata. Přijít na demonstraci a mluvit tam o něčem do mikrofonu je něco jiného než hrát fotbal. Hráli jsme třeba ve vězení pro mladé, v našem týmu hrály holky, ke konci hry jsme vyměnili dva nejlepší hráče, protože někteří si ještě nezahráli, a teď jsme viděli, jak na nás ty děti koukaly úplně jinak na začátku. Krom toho je to nejpopulárnější kolektivní hra, ani sebelepší hráč sám nic nezmůže, takže učit se hrát fotbal je dobrá průprava k politické akci. Sami se tím učíme.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image