Komunistická poslankyně a pražská radní Marta Semelová půjde před soud. Loni totiž v České televizi otevřeně zpochybnila, že přiznání v případu Milady Horákové bylo vynucené, a po vzoru starých dobrých stalinistů ještě přihodila klasiku v podobě „bratrské pomoci“ ruských tanků. Právník Michal Kincl po ní za tyto výroky požaduje písemnou omluvu. Bylo by skvělé, kdyby Semelová nezůstala jediným projednávaným – a ideálně i potrestaným – excesem podobného druhu. A ještě lepší by bylo, kdyby si z něj poučení vzali novináři a namísto přepouštění mediálního prostoru komukoliv, kdo zrovna má chuť stát se odborníkem na cokoliv a je aspoň trochu populární, by začali dělat důsledně svou práci. To, že u nás právě bují paranoidní islamofobie nejhrubšího zrna, je totiž i jejich chyba.
V současné české mediální krajině je takřka nemožné dohledat novináře, který by byl připraven nekompromisně rozporovat jakoukoliv nahlas vyřčenou lež. Ty tam jsou roky, kdy se před novináři, jako byli Alexander Krammer nebo svého času Renata Kalenská, zpovídaní třásli, protože míra jejich připravenosti byla hrází pro každý výmysl. V dnešní době – alespoň v takové České televizi – dělá novináře kdekdo, včetně lidí bez elementární schopnosti vést kritický dialog.
Pozdě bycha honit
Ani Martin Veselovský nedokázal při svém interview s Martinem Konvičkou důsledně zamezit tomu, aby si jeho host neudělal z vysoce sledovaného pořadu kanál na šíření nesmyslů. Třeba v pasáži, kdy Konvička opakoval dávno vyvrácené statistiky o nárůstu znásilnění žen ve Švédsku, mohl Veselovský zasáhnout a s právě pronesenou lží Konvičku konfrontovat. Že k různým typům konfrontace došlo v jiných momentech rozhovoru (například těch o masokostní moučce a „deislamizaci“), je z hlediska podstaty české islamofobie trochu jedno. Konvičkovi stoupenci, tedy lidé, kteří jsou často radikálnější než samotný Konvička a halucinují o koncentrácích, věšení na kandelábry a procesech s vlastizrádci, budou stěží vyděšeni z toho, že jejich „vůdce“ chce nepřátele semlít do masokostní moučky. Naopak – vždyť to je součástí i jejich představ o budoucnosti.
Většina médií se stala nijak nemoderovanou arénou pro šíření názorů plných xenofobie, rasismu, sexismu, a to včetně nepokrytého popírání faktů a vědomé reprodukce nebo rovnou vytváření lží.
Česká televize působí z tohoto hlediska v našem mediálním prostoru opakovaně problematicky. Právě vylhané zkazky o nájezdech imigrantů na „původní“ švédské obyvatelstvo tam před časem (v Událostech komentářích z 5. srpna) hlásal Tomio Okamura. Ponechme teď stranou, že situace, kdy si televize pozve jako odborníka na problematiku islámu a uprchlíků právě Okamuru, je sama o sobě vadná. Okamura je nicméně zástupcem určitého procenta voličů – to ale neznamená, že musí většina republiky skrz platbu koncesionářských poplatků participovat na nijak nekorigovaném šíření těch nejotřepanějších výmyslů, které Okamura ke svému zviditelnění používá a které – to je ten hlavní problém – v důsledku přímo utváří současnou podobu debaty o islámu nebo migraci u nás.
Podle serveru Demagog.cz tehdy Okamura na mediálním prostoru několika minut pronesl pět prokazatelných lží. Na takové zjištění je ale už pozdě. Představa, že si Okamurovi otevření nebo latentní fanoušci zpětně dohledávají, jestli jejich oblíbenec říkal ve všem pravdu, je směšná. Veřejným prostorem tak kolují výroky jako: „V hlavním městě Norska, Oslu, za posledních deset let byla de facto všechna znásilnění způsobena muži neevropského původu.“ A nikdo přitom jejich šiřitele neoznačí za lháře právě v ten moment, kdy lež vypustí do oběhu.
Pan Žid, pan Hitler a pan Kuras
Strategie „veřejnoprávnosti“, kterou už roky v otázce palčivých a problematických témat Česká televize používá, se dá shrnout do fráze o „pěti minutách pro pana Žida a pěti minutách pro pana Hitlera“. Tuto cestu nejlépe propaguje roky kritizovaný, čistě bulvární pořad Máte slovo moderovaný Michaelou Jílkovou. Ten jako by už patřil do zlatého fondu televizní produkce a každý, kdo se jej někdy pokoušel problematizovat, aby narazil na nedobytnou tvrz v podobě „nauky o televizní objektivitě“, ho raději vytěsnil ze svého mentálního pole. Někdy se ovšem stane, že se to ani s touto „objektivitou“ úplně nevyvede a na pana Žida zapomene. Jako například v pořadu Interview ČT24 s Benjaminem Kurasem, odvysílaném 24. srpna 2015. Tento „publicista a spisovatel“, kdysi kandidát Strany svobodných občanů do Europarlamentu, byl vysíláním povýšen na dalšího z řad odborníků na témata migrace a multikulturalismu. Zařadil se tak po bok Konvičky a Hampla a nutno přiznat, že si s nimi v míře demagogie nezadal.
Kuras, autor knih jako Tao sexu – jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí nebo Ciao sexu aneb Jak blaho alespoň předstírat, nevyužil pro svou performance jenom pětadvacetiminutový prostor, ale především totální neschopnost moderátorky Světlany Witowské. Jejich roztomilému švitoření bude už navždy vévodit především následující pasáž. V ní Kuras zabrnkal hned na několik not naráz a vzal to od šovinismu k rasismu: „Jsou to chlapi vojenského věku, kteří jsou rozprostření po těch plážích. A teďka tam chodí po plážích, a tam jsou holky v bikinkách a oni se snaží jim prodávat brýle. To nebude trvat dlouho, než jim, jak se říká, prdne v kouli a po nějakejch těch holkách si šáhnou… Chlap tak dlouho bez ženy nevydrží.“ Jakkoliv se Witowská snaží výrok problematizovat poukazem na možnou (!) paušalizaci jeho výroků, je to zbytečné. Když Kuras následně přizná, že ne všichni uprchlíci jsou nadržení úchylové (někteří sem jdou prostě proto, aby tu žili na dávkách), a ještě k tomu přihodí zmíněnou švédskou klasiku, vyhodil by člověk nejraději televizi z okna.
Chybějící korektiv
Je pro mě úplně nepochopitelné, že je v dnešní době možné produkovat takové množství mediálního balastu. Většina médií se stala nijak nemoderovanou arénou pro šíření názorů plných xenofobie, rasismu, sexismu, a to včetně nepokrytého popírání faktů a vědomé reprodukce nebo rovnou vytváření lží. Stejně jako měla být před rokem jasně přerušena Marta Semelová s poukazem na nepravdivost jejích prohlášení, měli být Okamura nebo Kuras konfrontováni s jasnými fakty, aby diváci pochopili, že prostě oba lžou. Z hlediska diskurzivního posunu veřejné debaty je dnes už úplně jedno, že se zpětně takové výroky problematizují. Fakt, že se tak neděje okamžitě, pramenící z nepochopitelného úpadku žurnalistiky u nás, trvale poškozuje všechny zúčastněné – kromě těch, kteří ze současného stavu těží politický nebo jiný profit.
Celkově se tak ocitáme ve spirále reaktivnosti. Debatu nastolují ti, kteří nekontrolovaně lžou. My ostatní jen dokolečka jejich lži vyvracíme, namísto toho, aby lháři byli už v zárodku vyloučeni z debat v mediích a diskutovalo se rovnou nad fakty. Na hledání opravdového celospolečenského dialogu v různých oblastech pak jednoduše nezbývá ani čas, ani energie. Výsledky letitého mediálního marasmu tak dnes otevřeně vidíme všude kolem sebe. Není to zrovna hezký pohled.
Autorka je redaktorka A2larmu.