Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Za svobodu, za třídní lásku… za řízky!

Podle mainstreamových novinářských rozborů kauzy restaurace Řízkárna je její majitel, který nevyplácí zaměstnancům mzdy, nevinnou obětí šílených agresorů.

V pražských ulicích zuří válka, kterou vedou nebezpečné teroristické sítě anarchistů proti vlastním spoluobčanům. Je to sice špatná zpráva, ale dialektika okurkové sezóny funguje tak, že se i špatná zpráva snadno stane zprávou dobrou. Neohrožení novinářští bojovníci za svobodné podnikání z Reflexu i Respektu mohou bít na poplach o nebezpečí levicového terorismu a zaplnit své stránky dostatečně dramatickými texty. Už se nemusejí ztrapňovat tím, že budou za nebezpečné extremistické násilí vydávat pseudokauzy typu „jeden básník dal facku druhému básníkovi a napsal o tom na Facebook“. Mají opravdovou hrozbu a opravdovou nevinnou oběť – vystrašeného podnikatele z pražské Řízkárny Vladimíra Krulce, který ochotně zapózuje fotografovi a povypráví o dramatických momentech svých posledních dní. Když už má jeho firma problém s prodejem řízků, servíruje aspoň příběh o levicovém extremismu. Jiří X. Doležal z Reflexu i Ondřej Kundra z Respektu si ho naservírovat nechali a ochotně jej vcelku jednostranně předali dál. Je pravda, že Ondřej Kundra se aspoň snažil udělat to v trochu slabší verzi. Některé podstatné zápletky ale přesto z příběhu vypadly.

Exekutoři chudých

Nevzpomínám si, že bych si o tom něco přečetl v Respektu či Reflexu, ale stále víc pracujících čelí situacím, kdy zaměstnavatel zneužívá svou převahu. Někdy přímo tlačí své zaměstnance do práce načerno a pak jim nevyplatí mzdu. Jsou i tací, kteří zneužívají špatně formulovaných smluv a nižší ochrany pracujících v prvních měsících pracovních poměrů a často mění své zaměstnance a „zapomínají“ již propuštěným platit, co si odpracovali. Jedná se do značné míry o neprobádanou oblast, což je signál, jak hluboko se v naší společnosti rozevřela třídní propast. Osudy stovek nebo možná tisíců lidí s nevyplacenými mzdami se k novinářům vesměs nedostanou a je samotné nenapadne se po nich pátrat.

Jiří X. Doležal nechal ve svém článku zvýraznit slova: „V demokracii musí mít monopol na násilí stát. Pokud k násilí sáhne civil, je to vždycky špatně.“ Skutečně má dnes monopol na násilí stát? Nežijeme už dávno ve státě plném různých ochranek a vymahačských firem, ve státě, který část svých velmi násilných kompetencí – vymáhání dluhů – přepustil velmi chráněné sortě soukromníků, tedy exekutorům? Stát většinou jen přihlížel tomu, když jeho „monopol“ bořily různé „občanské hlídky“ a „národní gardy“ nacionalistů a neonácků. Do značné míry jen přihlížel i proto, že výstražné patrolování krajních pravičáků vlastně nebylo nijak odlišné od běžné praxe různých ochranek.

Pokud pro Jiřího X. Doležala znamenají čtyři hořící auta „válku“ a „terorismus se vším všudy“, nelze to shrnout než tím, že v mládí asi příliš hulil.

Monopolu na násilí, přinejmenším pokud má podobu zastrašování nebo zabavování majetku, se stát dávno vzdal. Anarchisté ze Solidární sítě dostali zajímavý nápad – když mohou mít své ochranky a exekutory bohatí, proč by se i chudí nemohli spojit s cílem vymoct z bohatých dlužné výplaty? Když se jim pak ozývali lidé, kterým Vladimír Krulec dlužil mzdu, zaměřili se právě na něj. Přinejmenším zpočátku s ním jednali o poznání vstřícněji a slušněji, než by se k němu choval kterýkoli exekutor. Krulec ale na pokojné protesty zareagoval bohorovností a agresí. A pak mu začala hořet auta a chodit dlouhá patetická prohlášení.

Špatná žurnalistika

To nejmírnější, co lze o zapálených autech říct, je, že šlo o akce dost netaktické. Situaci to zbytečně eskalovalo a spravedlivému boji za mzdy to sebralo příznivce, útoky znechutily i řadu dosavadních účastníků akcí proti Řízkárně. Navíc k nim došlo v kontextu rozsáhlé policejní operace Fénix, která vyvolává spíš rozpaky a temná podezření. Poté, co policie s velkou slávou odhalila anarchistické spiknutí s cílem útoku na vlak, se zjistilo, že ve čtyřčlenné skupině, která měla útok připravovat, byli dva policejní agenti. Toto všechno připomíná spíš Chestertonova Anarchistu Čtvrtka než obvinění, která by se dala brát vážně – přímo se totiž vnucuje podezření, zda infliltrovaní policisté neprovokovali trestnou činnost, kterou měli potlačit, a zda nyní nebude policie manipulovat s důkazy, které má k dispozici.

Pochybnost pak vyvolává i jakákoli jiná akce mytických „revolučních buněk“: Skutečně dnes jejich členové zapalují auta, aby policejním složkách vzkázali „samá voda“, anebo jde o provokaci, která má doložit potřebnost boje s „levicovým terorismem“? Po bizarní scéně s Fénixem se nejde neptat: Kolik ještě funguje policejních agentů-provokatérů a co přesně dělají?

Na čtyřstránkovém textu Jiřího X. Doležala vlastně nejvíc zaujme, jak špatně je napsaný – což je bohužel u tohoto autora standard. Osnova článku má následující body: úvodní kategorické prohlášení; dlouhá citace; výraz odsouzení; dlouhá citace; slovníkové heslo o revolučních buňkách; dlouhá citace; pokus o psychoanalyticky znějící moudro; otázka, jak se Krulec cítí; dlouhá citace; vyjádření experta. Skoro se zdá, že by měl polovinu svého autorského honoráře zaplatit údajným revolučním buňkám, neboť jeho text napsaly vlastně za něj. Hlavním poselstvím jeho textu je prostě vzkaz: Pohleďte, jak málo stačilo, aby dnes člověk byl známým novinářem – vlastně jen být v devadesátých letech mladý a mít trochu exhibicionistické sklony.

Od novináře bychom přitom čekali nějaká fakta – například, že zjistí, jak to bylo s oněmi nevyplacenými mzdami. Ale pátrat po nějakých informacích? Ani nápad, to by přece příliš připomínalo práci. A tak z Doležalova textu vychází Krulec jako neviňátko, jehož šikanování se levičákům zalíbilo proto, že mají nějakou temnou fixaci na vepřové řízky. Zároveň ale cituje z textů domnělých revolučních buněk tak podrobně, že tam zůstane zmínka o neplacení mezd stejně trčet. Čtenáře ale nechá bez dalších informací o nich.

Článek Ondřeje Kundry je o něco kvalitnější – v Respektu se přece jen na rozdíl od Reflexu aspoň trochu pracuje, a tak se Kundra zeptal bývalých zaměstnanců Krulce. Z jejich výpovědí i z Krulcových popuzených a agresivních reakcí celkem jasně plyne, že Krulec některých zaměstnancům skutečně nezaplatil. Ani to ale Kundrovi nezabrání, aby jej nevylíčil jako hrdinu i oběť zároveň, jako člověka, který je ohrožován levicovými extremisty, skrývá před nimi svou rodinu, ale podnikání se „rozhodně nevzdá“. Svým způsobem má ostatně Kundra pravdu: Krulec je skutečně příznačným a charakteristickým hrdinou českého kapitalismu. Žádné dosavadní protestní akce mu ale ve skutečnosti nedaly žádný důvod skrývat před „extremisty“ rodinu. Ani podnikání by se nemusel vzdávat, stačilo by, kdyby platil svým zaměstnancům mzdy.

Ač je Kundra o patro lepší Doležala (bylo by skutečně na pováženou, kdyby nebyl), i on své čtenáře v podstatných věcech mate. To když v závěru svého článku vztahuje kauzu Řízkárna k policejní operaci Fénix a slova o policejních agentech nasazených na dnešní zadržené označuje za tvrzení těchto zadržených. Těžko tím u čtenáře vyvolá něco jiného než dojem, že jde o paranoidní výmysly obviněných, kteří se chytají každého nesmyslu, aby se obhájili. Jenomže účast policejních agentů je fakt, který nepopírá ani policie. Čtenáři Respektu se to ovšem z článku nedozvědí a už vůbec je nečeká zamyšlení o tom, co tento způsob „policejní práce“ znamená pro občanská práva a svobody. Důležitější je dát co nejempatičtěji hlas podnikateli, který se rozhodl zametat se svými zaměstnanci.

Auto znamená víc než lidský život

„Máme tu tuzemskou ultralevou teroristickou guerillu se vším všudy,“ píše Jiří X. Doležal a jeho čtenáři se už dozajista třesou strachy. Revoluční buňky, pokud skutečně existují, se naopak jistě dobře baví, že někdo bere jejich velkohubá prohlášení vážně. „Ultralevá teroristická guerilla se vším všudy“ – chce tím J. X. Doležal říct, že nás čekají únosy premiérů a významných představitelů průmyslu, přepady bank a bombové útoky na vojenské základny (to byl „ultralevicový terorismus se vším všudy“ v posledním půlstoletí, mimochodem vesměs inspirovaný nikoli anarchismem, ale spíš maoismem a příbuznými proudy)? To všechno opravdu J. X. Doležal usoudil ze zapálení čtyř aut, které nejspíš stejně Krulcovi proplatí pojišťovna? Pokud pro někoho znamenají čtyři hořící auta „válku“ a „terorismus se vším všudy“, nelze to shrnout než tím, že v mládí asi příliš hulil. Patrně ho také baví vyostřovat situaci.

Nejvíc o hodnotovém světě Jiřího X. Doležala vypovídá tvrzení, že „ultralevičáci jsou dnes nebezpečnější než neonacisté“. Doležal napsal o neonacistech řadu textů, byť třeba trochu i proto, aby smyl hříchy minulosti, neboť zkraje devadesátých let pomáhal tomuhle svinstvu na svět. Neznalost ho tedy neomlouvá. Ví, že krajní pravice měla v polistopadovém Česku na svědomí desítky mrtvých a možná už spíš tisíce než stovky napadených, zatímco krajní levici může přičíst necelou desítku zapálených aut. Tvrdí-li, že krajní levice je nebezpečnější než krajní pravice, znamená to, že pokládá útoky na majetek za horší než útoky na zdraví a život. Jeho psaní se pak stává srozumitelným: odráží perverzní svět, ve kterém znamená majetek víc než lidské životy. A to je přesně ten svět, v němž může být Vladimír Krulec hrdinou a nevinnou obětí.

Autor je student.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image