Hip hop v posledních dekádách proměnil tvář populární hudby a kromě nových beatů přinesl do hlavního proudu také témata rasové a sociální nerovnosti. Zde je seznam nejdůležitějších politicky angažovaných rapových skladeb a desek, vybraných ze čtyř dekád tvorby rapových interpretů, kteří chtěli bojovat proti nespravedlnosti.
1. Grandmaster Flash and the Furious Five: The Message (1982)
Někteří pravověrní fanoušci hip hopu mají utkvělou představu, že žánr je v úpadku od okamžiku, kdy se začalo rapovat o penězích a autech. Ve skutečnosti se ale nikdy nerapovalo o ničem jiném – hip hop byl od samotného počátku hudbou pro večírky a vážnější témata do něj vstupovala jen výjimečně. Jedním z prvních takových případů je track Hard Times od Kurtise Blow z roku 1980, jenž začíná veršem: „Těžký časy se šíří jako chřipka/ víš, taky jsem ji chytl jako ty.“
Prvním velkým hitem s přívlastkem „uvědomělý“ je ale až o dva roky mladší skladba The Message s často samplovaným refrénem: „Je to tady někdy jako v džungli, sám se divím, že jsem ještě naživu.“ Skladba vyšla pod hlavičkou Grandmaster Flash and the Furious Five a najdete ji i na stejnojmenném debutovém albu. Ve skutečnosti je ale jejím výhradním interpretem Melle Mel. Skladbu jim v podstatě vnutila nahrávací společnost Sugarhill Records. „Vůbec jsme nechtěli tenhle track udělat, protože jsme byli zvyklí dělat party rap a vychloubat se, jak jsme dobří,“ vzpomínal později Mel, který se nicméně nechal přesvědčit a track nahrál. Stal se z něj nečekaný hit a o rok později na něj rapper navázal další angažovanou skladbou White Lines (Don’t Don’t Do It), varující před nebezpečím drog.
2. Public Enemy: It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back (1988)
V druhé polovině osmdesátých let vyrostl hip hop z puberty a neutěšená situace v amerických velkoměstech během vlády Ronalda Reagana volala po radikálních postojích. V roce 1988 vyšly v New Yorku dvě důležité desky otevřeně se zabývající sociální situací v chudých černošských čtvrtích: By All Means Necessary od Boogie Down Production (v čele s KRS One) a It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back od Public Enemy. Zatímco první šla víc na dřeň problémů, druhá bílou Ameriku šokovala nezastřeně militantním podtónem a sklízela tudíž větší ohlas médií. „Co teď uděláte? Rap se vás nebojí,“ vzkazuje Chuck D v hitu Bring the Noise bílé Americe. Album s agresivní produkcí The Bomb Squad dodnes zní trochu jako záznam z první linie bitevního pole.
Jednou z výrazných akcí Public Enemy na veřejnosti bylo, když se v lednu 1991 postavili trackem By the Time I Get to Arizona proti rozhodnutí senátora Arizony zrušit státní svátek na počest Martina Luthera Kinga. Chuck D a spol. se brzy naučili, že trocha kontroverze nikoho nezabije a jejich „imperiální éra“ (1988–1991) je plná mediálních provokací, ale také skvělých desek, díky nimž si hip hopu začal všímat i angažovaný rockový tisk. Pro Public Enemy v té době jednoznačně platila Chuckova hláška, že „hip hop je CNN černé Ameriky“.
3. Ice Cube: AmeriKKKas Most Wanted (1990)
Gangsta rap se zrodil v druhé polovině osmdesátých let, když si bílá Amerika pustila tracky jako Fuck tha Police nebo Gangsta Gangsta od kalifornských N.W.A. a potřebovala si své zděšení nějak racionálně zpracovat. Na rozdíl od intelektuálů Public Enemy nebo KRS One se partička z Comptonu s ničím nemazlila a jejich obraz losangeleského předměstí zmítaného válkou proti drogám je prostý veškeré naděje. Sami tomu říkali „reality rap“. Později ale Dr. Dre zjistil, že karikatura pouliční kultury se prodává ještě o něco lépe než realita, a se svými chráněnci Snoop Doggem či 50 Centem udělal z gangsta rapu dětské omalovánky. N.W.A. se rozhádali kvůli penězům, ještě než byla dekáda u konce, a Ice Cube naštvaně odjel do New Yorku, kde s The Bomb Squad natočil možná nejlepší crossover agresivního politického rapu z obou amerických pobřeží. AmeriKKKas Most Wanted a následné Death Certificate jsou našláplé konfrontační desky s texty jako: „Musím vážně prodávat tolik cracku/ abych měl na nájem a hadry?“
4. A Tribe Called Quest: The Low End Theory (1991)
S koncem studené války temné vize pouličních bojů trochu ustupují a v hiphopovém undergroundu se vlády ujímá první generace tzv. conscious rapu. Agresivní beaty nahradil jazz a gangsterská témata vystřídalo pozitivní poselství změny. Nositelem tohoto étosu byl kolektiv Native Tongues Posse sdružující trio newyorských kapel Jungle Brothers, De La Soul a A Tribe Called Quest. Navazovali na organizací Universal Zulu Nation založenou hiphopovým pionýrem Afrikou Bambaataaem propagující hip hop jako pozitivní kulturní sílu. Éra začíná albem 3 Feet High and Rising (1989) od De La Soul, označovaným v recenzích za „Sgt. Peppera hip hopu“.
Podobně nadšené ohlasy sklidila i deska The Low End Theory od jejich souputníků A Tribe Called Quest. Je paradoxní, že partička kolem Q-Tipa se při natáčení desky údajně inspirovala Straight Outta Compton od N.W.A. Vliv The Low End Theory je víc hudební než textový. Vyloženě politická témata tady nenajdete, mozek kapely Q-Tip ale trousí verše o pozitivitě a černošské hrdosti. Úvodní skladba Excursions sampluje track Time od The Last Poets, slavných rapových básníků s angažovanými texty ze sedmdesátých let, kteří jsou dnes považováni za důležité praotce rapu. Vlna pozitivního hip hopu si v tisku vysloužila srovnání s érou hippies a byla někdy v této analogii označována jako „daisy age“ (éra sedmikrásek). Tu ale ukončili sami De La Soul v roce 1991, když na obal své druhé desky De La Soul Is Dead umístili vysypaný květináč.
5. Goodie Mob: Soul Food (1995)
Nesmiřitelná válka východního a západní pobřeží v první polovině devadesátých let měla nečekaného vítěze – americký jih. Ještě než „dirty south“ ovládl na přelomu tisíciletí žebříčky, zrodil tento zemitý styl v polovině dekády své nejzásadnější desky: Southernplayalisticadillacmuzik od OutKast a Soul Food od kvarteta Goodie Mob. Zatímco pozdější megahvězdy Andre3000 a Big Boi stály pořád jednou nohou v odkazu gangsta rapu a jeho klišé, jejich kolegové se snažili zachytit život na americkém jihu v celé komplexitě. Název alba odkazuje na tradiční stravu Afroameričanů z jihu a titulní skladba má náladu nedělních rodinných obědů, píseň Sesame Street je o beznaději při hledání práce a Dirty South o pocitu rasové méněcennosti, který se táhne od otrokářské éry. „Život stojí za hovno a ty si uvědomíš, proč jsi zůstal tady na špinavém Jihu. Ve třetí třídě ti prozradili, že jsi byl koupený a prodaný,“ rapuje v ní Big Gipp.
Oba projekty těžily z producentské práce týmu Organized Noize, Goodie Mob ale zůstaly ve stínu slavnějších OutKast. Jejich následné album Aquemini (1998) paradoxně zpracovává podobná sociálně orientovaná témata jako Soul Food, zatímco přelomový track B.O.B. (Bombs Over Baghdad) z roku 2000 míchá protiválečné poselství s komentářem života v ghettu. Jinak se jižanský hip hop v novém tisíciletí zabýval spíše večírkovými tématy. V nové dekádě ale z Atlanty přišla nová výrazná postava politického rapu – Killer Mike, který se z někdejší spolupracovníka OutKast vydrápal po čtyřicítce na vrchol. Na svých sólových deskách či jako polovina projektu Run the Jewels tepe do zkorumpovaných politiků i bělošského rasismu.
6. IAM: L’École du micro d’argent (1997)
Hip hop jako nový prostředek sociální a politické výpovědi se začal v devadesátých letech šířit jako virus celým světem. V málokteré zemi ale zasáhl popkulturu tak silně jako ve Francii, kde se stal tlampačem frustrace druhé generace přistěhovalců žijících na předměstích velkoměst. Zásadní je samozřejmě vliv zámořského gangsta rapu, ostatně reálie jako život v ghettu, každodenní rasismus a policejní šikana jsou velmi podobné. Zatímco ve světě slaví úspěchy hlavně jazzem načichlý sound MC Solaara, doma mají zdaleka největší vliv party NTM nebo IAM, jejichž desky L’école du Micro d’Argent se prodal na konci devadesátých neuvěřitelný milion kusů.
Kvintet z Marseille je stejně jako Wu Tang Clan pod vlivem učení Five Percenteers o africkém původu západní civilizace a track Les tams-tams de l’Afrique z roku 1991 je první skladbou ve francouzské populární hudbě, která se otevřeně zabývá otrokářskými obchody. „Škola stříbrného mikrofonu“ kromě hrstky party hitů obsahuje sžíravou kritiku francouzské společnosti, života na předměstí, cenzury či rasismu a také sondy do života lidí na okraji, jako jsou dealeři a prostitutky. Temný podtón dal desce nástup Le Penovy strany Front National a také vražda teenagera Ibrahima Aliho. IAM v roce 1997 participovali na demonstraci u příležitosti Le Penovy návštěvy v Marseille a lídr kapely Akhenaton vydal s pomocí patnácti francouzských rapperů charitativní singl 11’30 contre les lois racistes (11 minut a třicet vteřin proti rasistickým zákonům).
7. The Coup: Steal This Album (1998)
Oaklandská rapová skupina se proslavila obalem alba Party Music, na němž křepčí před vybuchujícími Twin Towers. Co na tom, že obrázek vznikl dávno před 11. zářím, americké veřejné mínění bylo pobouřeno a kapela dostala od svého labelu vyhazov. The Coup moc nepomohlo ani to, že se od začátku devadesátých let prezentovali otevřeně levicovými názory. Jejich nejlepší deska Steal This Album názvem odkazuje na slavnou knihu Steal This Book anarchistického aktivisty Abbieho Hoffmana, který v sedmdesátých letech učil volnomyšlenkáře, jak přežít v Americe bez peněz. Rozhodně ale od desky nečekejte agresivní, konfrontační postoje. The Coup volí spíše satirické, podvratné texty a funky instrumentálky. Méně už to platí o následném album Party Music, kde v tracku Get Up hostují kolegové Dead Prez. „Tohle je válka a ghetto je klec, dají ti jen dvě možnosti: buď jsi rebel, anebo otrok,“ rapuje polovina dua Stic.man.
Dead Prez z New Yorku jsou další explicitně politickou kapelou, která se zjevila v druhé polovině devadesátých let a inspirována Public Enemy pojala hip hop jako médium boje proti sociální nerovnosti. Jejich hit Hip Hop z alba Let’s Get Free (1999) s refrénem „Je to větší než hip hop“ je možná nejslavnější skladbou politicky angažované vlny z přelomu tisíciletí. Dead Prez zůstávají věrni nezávislým labelům a odmítají spolupráci s klientelismem prorostlými rozhlasovými stanicemi, jejich dopad se tak v posledních letech poněkud zmenšil.
8. Mos Def : Black On Both Sides (1999)
Nová vlna uvědomělé černé hudby z konce devadesátých let je spojená s kolektivem Soulquarians. První výrazné úspěchy slavili neosouloví interpreti jako Erykah Badu nebo D’Angelo, o něco později se dostali do mainstreamu i rappeři jako Common, Mos Def, Talib Kweli či Q-Tip, který kolektiv spojuje s odkazem Native Tongues Posse. Zatímco souloví zpěváci volili spíše spirituální témata, rappeři se nebáli tnout do živého. Brooklynský básník Mos Def se nakonec stal vůdčí osobností hiphopového undergroundu a po stylotvorné desce Mos Def & Talib Kweli Are Black Star (1998) vydal svůj debut Black On Both Sides.
Mos Def před lety změnil jméno na Yasiin Bay a jeho kariéře se nedaří vyjít ze stínu velkých desek z konce tisíciletí, vlajku Soulquarians nesou poslední dekádu hlavně filadelfští The Roots. Tým kolem bubeníka Questlove si mnohokrát vysloužil přívlastek „nejlepší koncertní hiphopová kapela všech dob“, neméně důležitá je ale i textová složka, o kterou se stará rapper Black Thought. Temné desky jako Things Fall Apart (1999) a Game Theory (2006) jsou reakcí na dobová politická témata, zatímco How I Got Over (2010) se nese ve znamení vyhasnutí naději, které ovládly černou Ameriku po zvolení Barracka Obamy prezidentem.
9. Dälek: Absence (2005)
Když Public Enemy začali v osmdesátkách míchat do svých instrumentálek zvuky policejních sirén a další agresivní zvuky, položili tak vlastně základy noise rapu nebo industriálního hip hopu. S nekompromisní zvukovou estetikou operovali v následné dekádě třeba The Disposable Heroes of Hiphoprisy, Meat Beat Manifesto nebo Techno Animal, v evokaci sonické apokalypsy ale došli zdaleka nejdál Dälek z New Jersey. Vedle Public Enemy jmenují za své vzory ještě Einstürzende Neubauten nebo My Bloody Valentine. Jejich asi nejlepší album Absence zní jako sestup do pekla za doprovodu šíleného kazatele, který neúnavně vyjmenovává všechny hříchy lidstva. Dälek vždy měli blíže k hardcoreové či noiseové komunitě a mají za sebou řadu kolaborací s experimentátory z okrajových scén (Kid606, Faust, The Young Gods). Na apokalyptický tón Dälek navazují naštvané, agresivní desky aktuální noiserapové vlny, do níž se vejdou oldschoolovým punkem infikovaní Death Grips, experimentující Clipping i hvězda Kanye West.
10. Kendrick Lamar: To Pimp a Butterfly (2015)
Málokterá deska z poslední doby sklidila takový kritický ohlas jako třetí studiové album kalifornského rappera Kendricka Lamara. Zaslouženou pozornost vzbudilo už jeho předchozí album Good Kid, M.A.A.D. City (2012) pojaté jako vyprávění jednoho dne v životě mladíka, který se snaží najít jiný smysl života než být jen součástí gangu. Letošní To Pimp a Butterfly je abstraktnější a obtížněji uchopitelná deska, která se točí kolem témat, jako jsou násilí uvnitř černošské komunity, sebevědomí nebo stereotypní zobrazování černochů v populární kultuře. V nejobecnější rovině je deska zachycením dilemat rappera, kterého ani úspěch nezbavil úzkosti z budoucnosti své komunity, který se ale přes všechnu negativitu kolem sebe snaží zůstat na světlé straně.
Lamar desku končí fiktivním rozhovorem s Tupac Shakurem, hrdinou losangeleského rapu ze začátku devadesátých let, který se snažil vybalancovat popovou přístupnost své hudby pozitivním poselstvím. Z Tupaca dnes zůstal gangster s šátkem na hlavě na tričkách teenagerů a Kendrick Lamar bude nejspíše muset čelit snaze médií zploštit jeho názory. To Pimp a Butterfly je nicméně důkazem toho, že angažovaný rap dnes nemusí být nutně v undergroundu.
Autor je hudební publicista.