Nepříjemný minulý týden pro šéfy českého fotbalu odstartoval pondělní rozhovor v deníku Sport s dnes již bývalým arbitrem Liborem Kovaříkem. Na české fotbalové prostředí nezvykle otevřeně kritizoval poměry, které panují na svazu, především roli šedé eminence Romana Berbra. „Skončil jsem kvůli Romanu Berbrovi. Uvědomil jsem si, že o mně jako o rozhodčím rozhoduje on. Člověk s estébáckou minulostí,“ shrnul Kovařík důvody svého náhlého ukončení kariéry. Berbr tvrzení o mafiánských praktikách odmítá a chce se bránit soudní cestou.
Co se v StB naučíš, ve fotbale jako když najdeš
Pro odbornou veřejnost nepředstavují Kovaříkovy výroky o Berbrově vlivu na rozhodčí nic nového pod sluncem. Vzhledem k tomu, že je manželem šéfky komise rozhodčích Dagmar Damkové, lze těžko zpochybnit, že má možnost ovlivňovat rozhodčí. Zarážející jsou ovšem konkrétní praktiky, které Kovařík popsal. Nejenže se Berbr osobně účastnil rozhodcovských seminářů, ačkoli k tomu ze své funkce nemá vůbec žádné kompetence. Ale dokonce zde aktivně vystupoval a sobě nepohodlné sudí před ostatními dehonestoval způsobem, který podle Kovaříka hraničil se šikanou. A nemyslel tím pouze označování moravských členů jako Asiatů. Oblíbeným způsobem ostouzení nebylo jenom přeřazení arbitra do nižších soutěží, ale i kolektivní lynč v podobě petice podepsané všemi přítomnými, která odsuzovala vybraného jedince a de facto deklarovala Berbrovi loajalitu. Mimochodem sudí už obdrželi mail, v jehož příloze nalezli znění své „osobní“ podpory Dagmar Damkové. Jen čtyři odmítli text podepsat, jeden z nich, Antonín Kordule, dokonce ukončil své působení v roli profesionálního fotbalového arbitra.
Nejradikálnějším a definitivním řešením by asi nakonec bylo zrušení profesionálního fotbalu. Veřejné finance by se nasměrovaly pouze na podporu mládeže a dospělí amatéři by hráli jen pro radost ze hry.
Nakolik čerpá Berbr, sám bývalý rozhodčí, ze své někdejší zpravodajské praxe u Státní bezpečnosti, kterou lakonicky ohodnotil výrokem „To mě utužilo“, asi nikdy přesně nezjistíme. Pokud se ale Kovaříkovy výroky na jeho adresu zakládají na pravdě, znamená to, že tento Bond východního bloku má ve svých rukou takřka neomezenou moc nad aktéry, kteří dokážou lehce ovlivnit konečný výsledek sportovního utkání. Asi nejkřiklavějším důkazem, že se něco takového děje, byla situace následující poté, co se čtyři fotbalové kluby rozhodly vyjádřit podporu Markétě Haindlové, Peltově protikandidátce ve volbách do čela svazu v roce 2013: hned následující víkend byly dotyčné kluby sudími očividně poškozeny.
Miroslav Pelta pozoruje věci a umně zametá
Po odhalení Berbrových snah o vybudování mocenského impéria se veškerá mediální pozornost upřela k nejmocnějšímu muži české kopané, Miroslavu Peltovi. Ten zprvu bagatelizoval Kovaříkovy výroky jako zcela nepodstatnou záležitost. Pod tlakem médií ale nakonec přistoupil na svolání mimořádného zasedání výkonného výboru, aby projednal důvěru Dagmar Damkové. Nečekejme v celé kauze nějaký otřes, vždyť členem nejužšího vedení tohoto orgánu je i Roman Berbr. Sám Pelta nemá k dispozici žádné nástroje na Berbrovo potrestání kromě svolání Valného shromáždění, které by jej mohlo ve volbách o dosavadní mandát připravit.
Jakkoli se Miroslav Pelta tváří pohoršeně, celá aféra mu spíše přijde vhod. Odvrátila totiž pozornost od jeho vlastní kauzy, která se rozhořela během stejného týdne. Záběry z letištní haly dokazovaly účast krajských radních na utkání jabloneckého klubu, jehož je Pelta majitelem, na hřišti Ajaxu Amsterdam. Tento „zájezd“ za ně Pelta zatáhnul. Ačkoli se zúčastnění neshodli, jestli jim účast platil fotbalový klub, nebo si ho zafinancovali sami, těžko mohli vyvrátit tvrzení, že se jednalo o střet zájmů. Den po návratu svými hlasy navýšili příspěvek na sport v libereckém kraji, což Peltovi cestovní náklady bohatě kompenzuje. Sám předseda dal celé záležitosti tragikomický rozměr, když namísto vytáček navrhl, aby se politici účastnili sportovních akcí v co nejširším počtu, nejlépe všichni. Alespoň by se lobbovací manýry za příliv veřejných financí do sportu odehrávaly v adekvátním prostředí luxusních VIP boxů. Financování výstavby obdobného luxusu na jablonecké Střelnici by určitě ocenil nejeden občan libereckého kraje.
Kapr smrdí od hlavy
Bývalý fotbalový internacionál Milan Luhový přirovnal vztah české fotbalové elity a rozhodčích k poměru mezi veksláky a prostitutkami ve filmu Bony a klid. Situace v českém fotbale totiž připomíná chování pasáka, který svým nejoblíbenějším pracovnicím dohazuje nejlukrativnější místo na lov zákazníků u baru, zatímco ty méně výkonné a loajální zůstávají na ulici. Jakkoli je jeho metafora trefná a výstižná, nepostihuje ještě jeden zásadní faktor, který stojí za Berbrovým budováním mocenské kliky. Rozhodčí jsou totiž zároveň součástí regionálních a krajských fotbalových orgánů, které na Valném shromáždění volí svazovou garnituru. Berbr udržení své mocenské pozice jistí paradoxně na půdě demokratického systému zastupitelských voleb. V současné chvíli je tak při zachování všech demokratických pravidel voleb naprosto neodstavitelný.
Ale přesto řešení existují. To první se objevilo jako konspirační reakce na zveřejnění Kovaříkova rozhovoru v deníku Sport, který jen tak mimochodem patří majiteli Sparty Danielu Křetínskému, potažmo společnosti J&T. Ten se totiž netají tím, že by si spolu s dalšími prvoligovými kluby vytvořil samostatnou ligu, která by byla nezávislá na svazu. Takovou podobu má většina zahraničních nejvyšších soutěží. Jejich emancipační choutky jsou samozřejmě vedeny vidinou peněz. V současné situaci jsou fotbalové příjmy distribuovány svazem i do nižších soutěží, pro které by odliv financí znamenal výrazné existenční problémy.
Dalším řešením by byl zásah shora, tedy ze strany státu. Ten vynakládá na český fotbal přes čtvrt miliardy korun a tato částka putuje přímo do strahovské pokladny. Na jednu stranu by muselo dojít k nějaké komplexní reformě fungování fotbalového svazu, protože výměna několika „hříšníků“ podobným problémům do budoucna nezamezí. Na straně druhé je otázka, zda exministr Marcel Chládek, který dnes pro svaz pracuje, nevyužije svých známostí z dob působení na ministerstvu školství k tomu, aby už v zárodku zabránil opatřením, jež by mohla být pro svaz nepříjemná.
Nejradikálnějším a definitivním řešením by asi nakonec bylo zrušení profesionálního fotbalu. Veřejné finance by se nasměrovaly pouze na podporu mládeže a dospělí amatéři by hráli jen pro radost ze hry. Kvalitní kopanou si potom může divák užít v televizi, třeba na Kellnerově novém sportovním kanálu O2.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.