Daniel Landa slibuje na tuto sobotu velkolepý Velekoncert, který má přinést průřez jeho kompletní diskografií, včetně hitů rasistické skinheadské kapely Orlík. Můžeme ponechat stranou jeho pozdější patetickou sólovou tvorbu i coververze písní Karla Kryla. Necháme kouzlit kouzelníka Žita s jeho dvojznačnými runami a číslovkami…
Nabízí se otázka, proč s tím stále ztrácet čas a připomínat kapelu, o které se i samotný Landa vždy snaží hovořit jako o minulosti, k níž je zbytečné a frustrující se neustále vracet, ačkoli se od ní nikdy distancoval. Tato „minulost“ však bohužel stále není pryč, a to z několika důvodů.
Nefalšovaný rasismus
Skupina Orlík sice ukončila svoji činnost v roce 1991, ale její písně se díky obrovským prodejům staly základní „ideovou“ výbavou nejen rasistických skinheads, ale i obecně sdíleného, latentního rasismu rozšířeného v české společnosti. Bez jejich skladeb se neobejde žádný jukebox, a co hůř, jsou stále v oficiální distribuci. Bontonland loňskou reedici desky Demise! prodává s poukazem na „kontroverzi“, kterou se snaží zastírat obyčejný rasismus.
Anticiganismus minulých let vystřídaly protiuprchlické postoje, hrozivě posunující hranice toho, co je ještě ve veřejném prostoru přijatelné vyslovit. Vyřčená slova rezonují v ulicích a opět ústí v reálné útoky.
Kapela Orlík na své druhé desce z roku 1991 kromě jiného uvedla i standardní verzi písně Bílá liga, která byla na předešlém albu Oi! zpívána pozpátku. Dle Landových tehdejších slov „má druhá deska názor“: „Bílá liga/ Bílá síla/ Bílá liga/ Bílá síla/ Bílá liga je bílá, bílá/ Vyčisti si boty/ V nich je Tvoje síla/ Bílá síla mě zaslepila/ Černou duši mi vybělila!“ Název Bílá síla odkazuje k hnutí white power music, které se ve Velké Británii zformovalo kolem skupiny Skrewdriver na začátku osmdesátých let minulého století. Inspirace Orlíku touto neonacistickou kapelou (a její písní White Warrior) je kupříkladu u písně Bílej jezdec zcela očividná. Po koncertech Orlíku běžně docházelo k napadání občanů tmavé barvy pleti. Konec kapely byl pak především pragmatickým krokem někoho, kdo pochopil, že neustojí, když se nenávist předávaná z pódia publiku proměňuje ve skutečné rasisticky motivované násilí.
První polistopadové roky se nenesly jen v duchu hledání hodnot a mezí svobody slova – rasistické skupiny tehdy mohly soutěžit v televizních hitparádách a prodávat desítky tisíc kopií svých alb –, ale také v atmosféře drsné pouliční reality, která přinesla reálné oběti, skutečné mrtvé a zraněné. V té době byly partičky mladých rasistických skinů ozbrojené řetězy a baseballovými pálkami běžnou součástí koloritu českých měst.
Napadání Romů, Vietnamců, černochů, ale i jakkoli „alternativně“ vyhlížejících lidí bylo v té době naprosto běžné. Jedním z nejtragičtějších měsíců byl srpen roku 1991, během něhož zemřeli dva lidé. Šestiletý kluk a dvaapadesátiletý pán. Radek Rudolf i Josef Sztojka měli jedno společné – oba byli Romové, a tedy terče, na které směřovaly i texty Orlíku. Radek Rudolf byl skinheadem Petrem Krnáčem nejprve škrcen a poté pobodán skleněným střepem. Pachatel se krátce po činu ještě pokusil zapálit Romy obývaný dům. Josefu Sztojkovi způsobili smrtelné zranění skinheadi, kteří házeli cihly do sídla Romské občanské iniciativy (ROI). Oba činy ve své době nevzbudily skoro žádný zájem médií.
Doba pro Orlík jako stvořená
Tyto mrtvé a zraněné má smysl neustále připomínat právě jako doklad toho, kam až vede šíření rasové nenávisti, kterého jsme v dnešní době svědky. Anticiganismus minulých let vystřídaly protiuprchlické postoje, hrozivě posunující hranice toho, co je ještě ve veřejném prostoru přijatelné vyslovit. Vyřčená slova rezonují v ulicích a opět ústí v reálné útoky. Formují se xenofobní domobrany a na protiuprchlické demonstrace lidé nosí makety šibenic. Tragikomičnost hrozivé české současnosti minulý týden vyjádřila Ludmila Marková, vedoucí kulturních zařízení ve městě Pelhřimov, když obhajovala vystoupení xenofobní kapely Ortel na kulturní akci financované městem tím, že texty skupiny se příliš neliší od vyjádření prezidenta Zemana na adresu uprchlíků.
V této atmosféře je třeba více než kdy jindy uchovat si paměť, pečlivě rozlišovat, popisovat věci pravými jmény, hájit úroveň veřejné debaty a především si tváří v tvář lidem prchajícím ze svých rozvrácených zemí uchovat základní empatii a lidskost. Naštěstí jsou tu i příjemné momenty, třeba sbírka pro uprchlíky v detenčním zařízení v Bělé a na budapešťském nádraží Keleti, která v minulých dnech proběhla na Autonomním centru Klinika a svým objemem dalece předčila očekávání organizátorů.
Megalomanský koncert proběhne s masivní podporou sponzorů a celebrit a kouzelník Žito se pokusí splnit vytčený cíl, tedy přilákat sto tisíc návštěvníků. Bez ohledu na to, zda se mu to podaří, je v první řadě na místě Landovi vzkázat: Dane, čas krev obětí – ani tebou rozpoutanou nenávist – nesmyje.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.