Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Devět důvodů, proč nezakládat ministerstvo sportu

Senátní podvýbor pro sport představil svůj návrh na založení ministerstva sportu. Proč takový úřad považovat za zbytečnost?

Za prvé, za iniciativou založit ministerstvo sportu, která vzešla ze setkání senátorů se sportovními osobnostmi, stojí postava Ivo Valenty. Sázkařský kníže a nynější senátor touží získat pro sport „stabilitu a dlouhodobou předvídatelnost finančních prostředků“. Těžko u nás pohledat povolanějšího člověka jako experta na destabilizaci sportovního prostředí a netransparentní financování. V minulosti odsouzený fotbalový korupčník, který v Česku neodvádí daně, usiloval o senátorské křeslo s jasně deklarovaným cílem vylobovat své sázkovce Synot nejlepší možné podmínky v zákonné podobě. Pokud takový člověk má tendence zakládat celé nové ministerstvo, reálně hrozí snaha legitimizovat korupci a daňové úniky prostřednictvím státního orgánu. Přičemž vítaná by byla spíše opačná snaha, tedy vyčistit jak současnou politiku, tak i profesionální sport od nešvarů dokonale personifikovaných Valentou.

Česká sportovní oligarchie

Za druhé, senátoři vyjádřili obavu, že současný sport je „paralyzován především nedostatkem finančních prostředků“. Z toho důvodu by prý měl mít rozpočet budoucího ministerstva garantovány prostředky ve výši jednoho procenta státního rozpočtu (12 miliard korun). V situaci, kdy na vědu a výzkum přispívá česká vláda 0,7 procenta HDP (26 miliard korun) oproti třem procentům, které požaduje Evropská unie, a kdy rozpočet ministerstva kultury dosahuje sotva 11,5 miliardy korun, zdá se být se lačná touha natažené ruky se sportovním potítkem zcela mimo realitu finančních možností státu. Už dnes činí státní příspěvek na sport z různých ministerstev dohromady tři miliardy korun ročně. Podle nedávno zveřejněné zprávy NKÚ přitom bylo celých 800 milionů vydáno na neprůhledné sportovní i pseudosportovní aktivity. Pokud by byl splněn požadavek na zčtyřnásobení státních výdajů v natolik neprůhledné oblasti jako sport, je otázkou, jestli by se toto znásobení neprojevilo i v další zprávě o neprůhledném hospodaření.

Redukce politických vizí na sportovní zájem je frapantním příkladem vyprázdněného obsahu politiky obecně.

Za třetí, největší část státních peněz směřuje na sport z Ministerstva školství, vědy a tělovýchovy. A právě z jeho svazujícího područí chtějí čeští „sportnátoři“ sport osvobodit. Argumentují „špatnou komunikací“ s dosavadními ministry, kteří zároveň spravují rezort školství a hájí nedostatečnou podporu sportu nutností více financovat vzdělání. Jinými slovy, česká sportovní oligarchie by měla při lobování u vlastního ministra přeci jen ulehčenou práci. Dokud je navíc státní podpora institucionálně přiřazená ke školství, implicitně to evokuje amatérskou úroveň sportu. Jenže z veřejných peněz není dotována pouze neprofesionální oblast, ale i velké sportovní akce pořádané soukromými subjekty. Více než dostatečným důkazem je probíhající kauza okolo Grand Prix v Brně, kdy soukromá firma naléhá na stát, aby jí dotoval ztráty ve výši několika desítek milionů korun. Ostatně schopnost prosadit své finanční zájmy je přímo úměrná velikosti a významu daného žadatele. To znamená, že ministerské dveře by si podávali v první řadě šéfové fotbalového, hokejového a atletického svazu – tedy zástupci našich nejvýdělečnějších profesionálních sportů.

Za čtvrté, Valenta a spol. využívají jako rukojmí pro prosazování svých zájmů magické číslo tři miliony českých sportovců. Právě o ně se má ministerstvo svědomitě a systematicky postarat. Pravdou ale je, že tento počet se týká lidí, kteří jsou už registrováni ve více než pětatřiceti tisících sportovních klubech. Otázkou potom zůstává, proč by měla být pro ně vytvořena další správní struktura, když skoro třetina české populace již funguje v systému svazových organizací.

Otázka státního financování

Za páté, iniciativa se zuřivě ohání analýzou společnosti KPMG o financování sportu v Česku. Tato analýza údajně dokazuje nutnost vzniku ministerského orgánu, který by se zasloužil o rozvoj takzvaného „vesnického“ sportu. Jenže data v analýze ukazují, že největší podíl na financování z veřejného sektoru mají regionální zdroje (69 procent), zatímco ze státních plyne jen 22 procent. Přitom z konečných dvaapadesáti miliard korun příjmů ze sportu jde na účet státu celých 71 procent, zatímco obcím jen 12 procent. Jejich požadavek je tak v praxi dávno naplňován, a to ještě ve své demokratičtější podobě, kdy obce můžou přímo reagovat na sportovní potřeby občanů v dané lokalitě. Logiku potom zcela postrádá snaha podpořit lokální sport tím, že by se veřejné peníze koncentrovaly na pražském ministerstvu a odtud proudily v rámci dotačních žádostí do daných oblastí. Stačilo by spravedlivěji upravit složku zpětných příjmů ze sportu – a k tomu snad není třeba vytvářet celý ministerský aparát.

Za šesté, asi nejbizarnější prohlášení z Valentových úst se týká nasměrování daní z loterií a sázkových kanceláří do státem garantovaného fondu na český sport. Možná by stačilo přejít k činům a sázkařský Synot přeregistrovat z Kypru zpátky do Česka, což by znamenalo danění každoročního výdělku 11 milionů korun. Jak ukazuje již zmíněná analýza, v celoevropském měřítku patří Česko do nejnižší kategorie finančních příspěvků na sport z loterií. Tato skutečnost věrně odráží vlastnické poměry loterijních společností. Loterijní společnosti ve státním vlastnictví (především ve Skandinávii) totiž přispívají nepoměrně větším objemem peněz než ty, které jsou v soukromých rukou (jako v Česku, Velké Británii, Itálii, Litvě a balkánských zemích). Dříve u nás bylo zvykem státní příjmy z amorálního sázení částečně „očistit“ podporou sportu. Po změně loterijního zákona a krachu Sazky v roce 2012, kterou dnes vlastní finanční skupina KKCG miliardáře Karla Komárka, jsou u nás již všechny sázkovky v soukromých rukou. Těžko tedy můžeme od nového ministerstva čekat, že tuto tendenci nějakým způsobem příznivě zvrátí.

Sport jako brána do politiky

Za sedmé, argumentace zkušenostmi se zahraničím, kde ministerstva sportu již fungují, bere při zběžném pohledu za své. Ministři, kteří tento specifický úřad reprezentují, totiž vystupují v několika aférách, kdy jsou obviněni z korupčního jednání. Jen v souvislosti s korupcí fotbalové FIFA jsou obviňováni ministři sportu Jihoafrické republiky, Ruska a také Brazílie z nabízení úplatků zajišťujících možnost hostit světový šampionát. V Japonsku dokonce založili v souvislosti s blížící se letní olympiádou v roce 2020 speciální Ministerstvo olympiády, které řeší například nutnost výstavby nového stadiónu (stadión z Olympiády z roku 1964 totiž už zbourali). Kdyby Praha dotáhla svoji bizarní kandidaturu pro zmíněný rok 2020, která nepochopitelně stála přes sto milionů korun, aniž by byla podána oficiální přihláška, asi by teď senátoři jednali o založení ještě speciálnějšího sportovního úřadu.

Za osmé, prohlášení senátorského podvýboru působí dojmem, že sport nemá u našich politiků žádnou výraznou podporu. Jenomže nic nemůže být vzdálenější skutečnosti. S instalací finančního potrubí veřejných zdrojů do soukromého sportovního subjektu má nejlepší zkušenosti multifunkční Miroslav Pelta. Předseda fotbalového svazu je v současnosti i v jabloneckém zastupitelstvu za ODS a své politické kontakty využívá nejen k dotování svého klubu FK Jablonec, ale i k podnikatelské činnosti v oblasti prodeje realit. Aféra celosvětové fotbalové organizace FIFA a příklad Peltovy chobotnice propojující regionální politiku, vlastní klub a fotbalový svaz poukazují na nutnost vytvořit právní mantinely sportovnímu donátorství z veřejných financí, a ne je naopak legitimizovat ministerskou organizační strukturou.

A konečně za deváté, nadšení celého senátního podvýboru pro speciální ministerstvo zastírá druhou stránku vztahu politiky a sportu. Hledání sportovní osobnosti do čela takového úřadu odráží občasné tendence vystavět na propagaci sportu celou politickou kariéru. Brněnský Karel Jarůšek se svou čistě fotbalovou kampaní proklouzl do senátu, o politické patro níže se svého času bil v dresu sociálních demokratů hokejista Jiří Šlégr a svého vlivu na sport využil naplno i Ivo Valenta. Redukce politických vizí na sportovní zájem je možná v dnešní demokracii frapantním příkladem vyprázdněného obsahu politiky obecně. Zároveň připomíná snahy bývalého ministra školství Josefa Dobeše založit Hnutí pro sport jako regulérní politickou stranu, s níž chtěl kandidovat do parlamentu. Je to tedy jakési varování, že se něčeho podobného dočkáme i v budoucnu. Zatím se smiřme s dosavadní neexistencí sportovního ministerstva jako s pozitivním střípkem fungování české státní správy.

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image