Křesťanské školy v Izraeli jsou už od počátku září v časově neomezené stávce. Nechtějí ji ukončit, dokud nebudou splněny jejich požadavky na spravedlivější financování a rovnější zacházení ze strany státu.Podporu 33 tisícům žáků křesťanských škol vyjádřilo jednodenní solidární stávkou téměř 430 tisíc vyučujících a žáků arabských škol. Problém má samozřejmě celou řadu politických souvislostí a reprezentuje povahu současné izraelské politiky.
Dotace podle vyznání
Křesťanské školy mají status státem uznaných soukromých zařízení. Znamená to, že nespadají pod přímou státní správu, zkoušky a maturita z křesťanských škol ale v izraelském školském systému mají stejnou váhu jako ty ze škol veřejných. A právě o status tu jde. Tím, že jsou soukromé, nemají křesťanské školy na podporu ze strany státu teoreticky právo. Jenže jak potom vysvětlit fakt, že soukromé školy pro děti ortodoxních Židů jsou ze strany státu dotovány stoprocentně?
Rétorika neustálého ohrožení a mobilizace proti nepřátelskému arabskému světu nepotřebuje vzdělané obyvatelstvo, které by si kladlo otázky nad smyslem nekončícího konfliktu.
Křesťanské školy naopak ze státních zdrojů mohou pokrýt jen 29 procent svých výdajů. V důsledku toho musely zvýšit školné. Dnes je to téměř 4500 šekelů (před 25tisíc korun) na rok a osobu. V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde říká ředitel Sekce křesťanských škol Fahim Abdel-Masih: „Naši žáci pocházejí ze střední třídy, někteří jsou ale i z chudších poměrů. Pro řadu rodin by bylo neúnosné platit ještě víc, než co po nich chceme teď.“ Dodává, že řada rodin má už teď, na začátku školního roku, zpoždění v platbách a děti chodí do školy vlastně zadarmo. Pro školu i pro rodiny je přístup izraelské vlády likvidační.
Podle odpovědi izraelského ministra školství Naftaliho Benetta, otisknuté v Le Monde, „nikdo k ničemu křesťanské školy nenutí. Mají na výběr. Buď budou úplně autonomní, i po finanční stránce, a zachovají si tak svůj současný status, nebo se včlení do veřejného školství a dostanou plnou finanční podporu.“ To je výsledek vyjednávání mezi zástupci křesťanských škol a státu, které se táhne od loňského září. Už tehdy křesťanské školy hrozily stávkou, ministr jim ale slíbil, že s nimi bude o problému jednat. „Setkali jsme se s ním čtyřikrát, ale nakonec to k ničemu nevedlo,“ říká Fahim Abdel Masih. Narazili na klasickou taktiku: aroganci, průtahy a demagogii.
Ministr školství je předsedou ultrapravicové organizace Židovský domov. O jeho dobré vůli k dohodě se tedy dá s úspěchem pochybovat. A potvrzuje to i bližší pohled na jeho argumentaci: kdyby se křesťanské školy staly veřejnými zařízeními, ztratily by podle stávajících zákonů možnost o sobě rozhodovat. Školy by měly povinnost poskytovat své prostory radnicím k akcím nejrůznějšího druhu a mimo vyučování by je nesměly využívat. Ztratily by také kontrolu nad tím, kdo bude jmenován ředitelem školy. Asi není třeba dodávat, že zájmem státu by mohlo být jmenovat i takové ředitele, kteří by danou školu postupně zlikvidovali.
Vzdělaním proti jednostrannosti
Křesťanské školy v Izraeli jsou symbolem mezináboženské tolerance a mírového soužití. Navštěvují je z 60 procent křesťanské děti. Zbytek tvoří děti muslimů, Drúzů a Židů. Mají pověst nejkvalitnějších škol v zemi. Soustředí se zejména na výuku jazyků, ale i v dalších oborech jsou na špičce. Třetina studentů izraelských univerzit jsou právě absolventi křesťanských škol, což je při jejich zanedbatelném počtu úctyhodné číslo. Jenže pro vládu jako by současný problém neexistoval. Při slavnostním zahájení školního roku se Benjamin Netanjahu o křesťanských školách slovem nezmínil a při svém turné po školách žáky židovských škol nabádal, „aby se dobře učili hlavně matematice a přírodním vědám.“
Mít všestranně vzdělané obyvatelstvo se izraelským politickým elitám prostě nehodí do krámu. Mnohem výhodnější je mít polovzdělané masy a pár technokratických elit. To má samozřejmě souvislost s politickou situací Izraele a válkou s Palestinci, která z izraelského pohledu skončí teprve tehdy, až úplně zanikne pásmo Gazy a další zbývající ostrůvky palestinských osídlení, ale také se slovní a skrytou válkou s Iránem, který otevřeně podporuje Palestince z Hamásu, s hrozbou Islámského státu a obrovskými počty uprchlíků hned za hranicemi v Libanonu a Jordánsku. Rétorika neustálého ohrožení a mobilizace proti nepřátelskému arabskému světu nepotřebuje vzdělané obyvatelstvo, které by si kladlo otázky nad smyslem nekončícího konfliktu, ale poslušné vojáky, kteří budou bez výhrad plnit rozkazy v permanentní válce Izraele proti všem.
V posledním srpnovém týdnu oběhla svět fotografie izraelského vojáka, kterému se palestinské ženy a dívky snaží zabránit, aby zatkl dvanáctiletého chlapce. Voják je maskovaný. Jde o novinku, ke které se izraelští vojáci uchylují teprve od loňské války v Gaze. Anshel Pfeffer z izraelského deníku Ha’ Aretz to komentuje takto: „Kdo si myslí, že naši vojáci se maskují proto, aby se vyhnuli obviněním mezinárodního tribunálu, se mýlí. Jestliže se čím dál víc vojáků maskuje, je to proto, že se stydí. Většina z nich moc dobře ví, že naši političtí vůdci je postavili před neřešitelnou situaci, a jen málo z nich, ať už mají jakoukoliv politickou orientaci, se o víkendu vrací k rodině hrdých na to, že měli jako hlavní misi zatýkat nebo mlátit dospívající děti. Dnes už jetu třetí generace vojáků, kteří mají za povinnost prodlužovat situaci, která den ode dne čím dál více rozkládá izraelskou společnost.“
Pro nacionalistickou pravici, která je u moci, ale zůstává prioritou legislativně definovat Izrael jakožto židovský stát. Izrael byl vytvořen ve snaze napravit alespoň zlomek hrůz a křivd, které se odehrály za druhé světové války. Izraelská společnost zastoupená politiky, které si volí do čela, však není schopná posunout se dál. Z holocaustu si utvořila argument pro ospravedlnění všech přehmatů a bezpráví, kterých se dnes sama dopouští na jiných. „My můžeme, protože jsme potomci těch, kteří trpěli,“ zní v zásadě izraelský argument.
Autorka je překladatelka.