Koncem srpna otevřel britský streetartový umělec Banksy v malém městě na britském jižním pobřeží dost divný a ponurý „antizábavní park“. Za vstupné tři libry tu návštěvník může obdivovat díla známých angažovaných umělců, zajít na lov kachen plovoucích v ropě, dát si hranolky s výhledem na dálkově ovládané lodičky přeplněné uprchlíky a k tomu poslouchat dětský pláč, kochat se výhledem na vraky aut a rozházené pneumatiky nebo v kouzelném Popelčině hradu obdivovat za stroboskopického poblikávání blesků paparazziů mrtvou princeznu Dianu visící z okna svého kočáru. Při příchodu se návštěvník musí povinně podrobit přísné bezpečnostní kontrole, celou dobu jednat s nepříjemnými zaměstnanci a není odsud jiného východu než skrz obchod se suvenýry. Dismaland je deprimující dystopie, která se snaží reflektovat stav naší společnosti a planety. Bylo toho o něm napsáno už dost, za zmínku ale stojí fakt, že akce odráží také konkrétní osud samotné oblasti, v níž se antizábavní park nachází. Zároveň je ale také sám poněkud rozpačitý.
Překrásná britská riviéra
Weston-super-Mare je přímořské letovisko na britském jihovýchodním pobřeží a Banksy tu jako dítě trávíval prázdniny. Od té doby se město hodně změnilo. „Tropicana Lido, místo vybrané pro Banksyho instalaci, je symbolem úpadku Weston-super-Mare,“ píše The New Yorker. Areál byl postavený v roce 1937 ve stylu art deco. Byl tu ve své době největší otevřený bazén s mořskou vodou a nejvyšší vícepatrový skokanský můstek. „Ale skokanský můstek na počátku osmdesátých let zbourali a v roce 2000 byla uzavřena celá Tropicana Lido,“ dodává týdeník. Od té doby se úvahy o osudu areálu pohybovaly mezi snahou o jeho obnovení a plány usilující celý komplex zbourat a opět ho nahradit normální písečnou pláží. Otázka zůstává dodnes nevyřešená.
Banksy postupně podléhá stejnému osudu, jaký podle pravidel Debordovy teorie spektáklu potkal už celou řadu „subverzivních“ umělců – komercializaci a vyprázdnění smyslu.
Úpadek britských přímořských letovisek započal přibližně koncem sedmdesátých let, kdy se objevil nový fenomén – „levná zahraniční dovolená u moře“. Britové prostě začali jezdit jinam, a tak přímořská britská města přišla o zásadní složku svých příjmů. Ke všemu zavřeli i těch pár továren, které tu ještě zbyly. Například v centru Margate muselo být zrušeno čtyřicet procent obchodů. Zdejší hotely a penziony byly přeměněny na levné byty a z řady kdysi dynamických letovisek se stala klasická satelitní města bez života, odkud je lepší odejít. Podle zprávy Britského centra pro sociální spravedlnost publikované v roce 2013 dnes města „britské riviéry“ zápasí s bývalými průmyslovými městy ve vnitrozemí o první místo v žebříčcích týkajících se počtu lidí žijících pod hranicí chudoby, nezaměstnaných, mladistvých matek a lidí s nedokončeným základním vzděláním. V souvislosti s aktuální protiuprchlickou rétorikou snad stojí za podotknutí, že v době posledního sčítání lidu 98,5 procenta ze 71 758 obyvatel Weston-super-Mare představovali příslušníci bílé rasy (zatímco v celé zemi 90,9 procenta). Lidé starší 65 let tvořili 20,4 procenta populace oproti celostátním 16 procentům.
Město Margate před pár měsíci hostilo každoroční konferenci Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), která se vyznačuje pravicovou, protipřistěhovaleckou a euroskeptickou rétorikou a od roku 2014 zasedá v britském parlamentu. Před letošními květnovými volbami strana místním slibovala, že na „britskou riviéru“ vrátí dřívější dynamiku a prosperitu. Ve Weston-super-Mare volilo Ukip 18 procent obyvatel a v celé řadě zdejších měst tato strana dosáhla lepších volebních výsledků než v celostátním průměru.
Jak se k Banksymu postavit?
Americká novinářka Rebecca Mead v New Yorkeru Banksyho kritizuje za prvoplánovost: „Nepotřebuji Banksyho, abych mohla konstatovat úpadek britských pobřežních měst. Velká část z nich vypadá jako Dismaland, jako by byla součástí nějakého ironizujícího uměleckého záměru.“ Nepřímo tak pokládá otázku, jaký tu má Banksyho instalace smysl a jak se k němu a jeho dílu postavit. Na jednu stranu jde bezpochyby o jednoho z nejznámějších politicky angažovaných umělců, který má potenciál oslovit rozmanité publikum, vzbuzovat reakce a polemiky. Na druhou stranu ale postupně podléhá stejnému osudu, jaký podle pravidel Debordovy teorie spektáklu potkal už celou řadu „subverzivních“ umělců – komercializaci a vyprázdnění smyslu. Banksyho díla se dnes prodávají za statisíce eur, řada z nich byla ze zdí převedena na jiný podklad a prodána sběratelům. Když v roce 2013 organizoval svůj happening v New Yorku, doslova se na něj vrhly davy. Kritika se snáší taky na „pitomou jednoduchost“ jeho děl, která jsou určená „hipsterům ze střední třídy“.
Příznačná pro tuhle diskusi je i příhoda z podzimu 2014. Tehdy nechali radní Clacton-on-Sea, jiného města britské riviéry, odstranit Banksyho graffiti jakožto příliš agresivní a rasistické. Šlo o dílo znázorňující skupinku holubů, kteří sedí na drátu proti vlaštovce a pod křídly drží protiimigrantské nápisy: „Migranti nejsou vítáni“, „Vrať se do Afriky“, „Nechte nám naše žížaly“. Radní prý netušili, že graffiti je od Banksyho a že šlo o politickou satiru. Radnice nechala graffiti odstranit těsně před volbami, které se zde konaly kvůli tomu, že místní starosta přestoupil od konzervativců právě do UKIP. Když původ díla a jeho autora konečně zjistili a – jak píše Daily Telegraph – „uvědomili si, jak by to mohlo povzbudit místní turismus (mimochodem hodnota smazaného díla byla odhadnuta na 400 000 liber), nechali se slyšet, že nyní jsou připraveni přijmout jakékoli Banksyho dílo – pod podmínkou, že bude vhodné pro zdejší prostředí“. Na to streetartový umělec nereagoval, jen vzkázal, že do Clactonu se hned tak nevrátí.
Rebecca Mead v New Yorkeru dále ironizuje: „Není pochyb o tom, že místní ocení Banksyho příspěvek k oživení zdejší ekonomiky, přestože některé atrakce jeho ‚zábavního parku‘ posměvačně kritizují antiimigrační rétoriku, kterou se UKIP nebo konzervativci často ohánějí.“ Svůj text uzavírá povzdechem: „Ach Banksy, kéž bys byl mezi námi!“
Autorka je překladatelka.