Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jako bych byl sám mrtvý

Fotografii utonulého syna syrského uprchlíka Abdulláha Kurdího viděl snad každý. Přetiskujeme jeho příběh.

Bylo to krátce po vypuknutí války, když jsme s rodinou opouštěli Damašek. Pracoval jsem tam jako kadeřník, žili jsme v kurdské čtvrti Rukn al-Din. Situace tam ale pro nás byla stále nebezpečnější, a tak jsem raději odvezl ženu a děti do Kobani. Měli jsme tam kus půdy s olivovníky, kterou jsme obdělávali a neustále pendlovali mezi Kobani a Damaškem. Potom jsem rodinu nechal v Kobani a šel jsem dál až do Istanbulu pracovat v textilní továrně.

Stát se uprchlíkem

Každý den jsem pracoval dvanáct hodin a peníze posílal do Kobani. Abych ušetřil, spal jsem na stejném místě, kde jsem pracoval. Byl to špinavý sklep, který šéf navíc na noc zvenku zamykal. Tak to šlo tři roky, během kterých jsem pravidelně navštěvoval svoji rodinu. V roce 2014 ale zaútočil na Kobani Islámský stát. Moje žena Rehan a synové Alan a Galib, tehdy dvou- a čtyřletí, utekli spolu s desetitisíci dalších. Tehdy mi žena poprvé řekla: „Souhlasím, musíme ze Sýrie pryč.“ Předtím nikdy nechtěla.

Život v Kobani člověka zabíjí. Neexistuje tu infrastruktura, všude je prach, těla mrtvých leží v ruinách staveb. Všechno smrdí.

Přijela s dětmi za mnou do Istanbulu. Abych vydělal víc peněz, našel jsem si novou práci na stavbě. Každý den jsem nosil dvě stě pytlů cementu do schodů, jedenáct hodin, bylo to tvrdé. Turecko je pro nás navíc hodně drahé. Našli jsme si pokoj, vlhký a tmavý, ale stál nás jen 400 tureckých lir na měsíc (asi 3200 korun). Nájem za nás platila moje sestra, která žije už dvacet pět let v Kanadě. Před pěti měsíci jsme poprvé pomysleli na to, že z Turecka odjedeme. Galib a Alan měli kožní onemocnění, museli jsme je třikrát denně natírat krémem, který stál sedm lir (56 korun). Každý den jsme kupovali novou tubu. Celkových 210 lir za krém na měsíc jsme si nemohli dovolit. Přátelé, kteří byli v Evropě, nám říkali, že je tam život lepší.

Žádost o to, abychom byli v jiné zemi přijati jako uprchlíci, jsme v Istanbulu a Ankaře podali už v listopadu 2011. Řekli mi: „Měj zapnutý mobil. Ozveme se ti. Pomůžeme ti.“ Ale i když jsem měl mobil neustále zapnutý, nikdo se neozval. S pomocí mé sestry jsme se taky hlásili o přijetí v Kanadě, ale úřady naši návštěvu zamítly. Teprve potom jsme se rozhodli utéct do Německa. Můj bratr tam žije v Heidelbergu v utečeneckém táboře. Pokoušel jsem se kdysi utéct spolu s ním, ale turecká policie mě zadržela na bulharských hranicích.

Proto jsme se s rodinou rozhodli pro cestu po moři a odcestovali jsme do Izmiru. Bylo pro mě důležité, že s tím souhlasila i moje žena. Tchán mi říkal, že bych měl jít napřed sám a rodinu později vyzvednout legální cestou, ale já je nechtěl nechat samotné. V Izmiru jsme bydleli v hotelu, kde jsme zůstali dvanáct dní za padesát dolarů na den. Působí tam hodně tureckých i syrských převaděčů, takže jsme hned někoho našli. Nejdříve chtěl pašerák za cestu šest tisíc eur, ale Galib a Alan platili dohromady za jednu osobu, takže jsem zaplatil jen šest tisíc. Peníze byly od mojí sestry. Z Izmiru jsme jeli do Bodrumu, ze kterého to není do Řecka daleko.

Přes moře do Evropy

Nastoupili jsme na motorový člun. Byl tak pět nebo šest metrů dlouhý a asi dva metry široký. Zdál se stabilní. Jelo nás třináct. Kapitán řekl, že cesta bude trvat deset minut. Dokonce jsme ostrov viděli, vypadal, že je opravdu blízko. Všichni říkali, že to je Kos. Bylo 1. září jedenáct hodin večer. Voda byla klidná. Ale po pěti minutách se všechno změnilo. Kapitán si všiml, že se moře vzdouvá. Pokusil se vrátit zpět. Potom přišla velká vlna a obrátila člun. Říká se, že jsem převzal kormidlo. Ale to není pravda, kapitán s námi zůstal. Převaděči nás opustili už na pobřeží. Byla tma, ženu ani děti jsem neviděl. Ale slyšel jsem ženu křičet, její poslední slova byla: „Abu Galib, Galibův otče, postarej se o děti!“ Ale už jsem je nedokázal chytit. Držel jsem se lodi, dokud se jeden z dalších cestujících nedostal na pobřeží, odkud zavolal policii. Přes noc mě zamknuli v cele. Pak všechno před mýma očima zmizelo. Policisté mě odvezli do nemocnice. Řekli, že našli moji rodinu mrtvou. Když jsem uviděl jejich mrtvoly, plakal jsem. Rehan, moje milá žena. Alan, který se pořád smál a měl rád ostatní děti. Galib, který byl divoký a pořád v pohybu.

Druhého září jsem s jejich těly letěl letadlem přes Istanbul do Urfy a odtud pak na turecko-syrské hranice. Tam mě přijal Anvar Muslim, prezident kurdské vlády v Kobani. Dál jsme jeli s velkým procesím. Pohřeb trval tři hodiny, přišlo na něj přes tisíc lidí. Smuteční hosty jsme pak pozvali do rozbitého domu mého tchána, ve kterém teď žiji. Život v Kobani člověka zabíjí. Neexistuje tu infrastruktura, všude je prach, těla mrtvých leží v ruinách staveb. Všechno smrdí. Nemůžeme spát, protože nás žere hmyz. Není dostatek mléka pro děti, žádné léky, skoro ani voda. Přesto už Kobani nikdy neopustím. Chci být nablízku své rodině. I když jejich oblečení je to jediné, co mi po nich zbylo. Víc dělat nemůžu, cítím se, jako bych byl sám mrtvý.

Z německého originálu Als wäre ich selbst tot publikovaného deníkem Spiegel přeložil Jiří Honzírek.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image