Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jsem fotbalista a kdo je víc?

Případ Davida Limberského zpochybňuje nejen jeho morální integritu, ale společenskou odpovědnost sportovních celebrit vůbec.

David Limberský, fotbalový reprezentant a kapitán mistrovské Plzně, minulý týden takříkajíc narazil. A to doslova. V noci na čtvrtek naboural se svým Bentleym do sloupu na pražském Smíchově, navíc přímo před policejní hlídkou, která prchajícího fotbalistu po pár metrech zadržela. S 1,5 promile alkoholu v krvi ještě vydatně počastoval příslušníky zákona sérií nadávek a výhrůžkami na téma: „Víte, kdo já jsem? Tohle vás ještě bude mrzet.“ Tolik k nehodě. Jakkoli lze zpochybňovat kritiku Limberského incidentu, který se udál mimo fotbalové trávníky, jako plané moralizování, „Limba“ se s tím nepáral a nenechal po svém teatrálním gestu v Příbrami, kde po gólu napodoboval řízení auta, nikoho na pochybách, co si o tom všem doopravdy myslí. Pokud tedy lze ve spojení s jeho jednáním slovo „myslet“ vůbec použít.

Sportovci za volantem

Limberského oslava gólu nebyla jen demonstrací jeho hereckého nadání. To už předvedl dostatečně v zápase proti Spartě, když si vykoledoval pádem ve vápně penaltu, aniž by se ho soupeř dotkl. Bezprostředně po utkání ale zcela vážně tvrdil, že o faulu a penaltě není pochyb. Obdobně tvrdil chvíli po automobilové nehodě redaktorovi MF Dnes, že vůbec k ničemu nedošlo.

I sportovci by měli chápat, že jejich popularita a úspěch s sebou nesou také velkou společenskou odpovědnost.

Další den se ale už pod tlakem médií a mateřského klubu kál. „Udělal jsem strašnou hloupost a dobře si uvědomuji, že pro mě není omluva. Udělené tresty jsem přijal, plně spolupracovat budu také směrem k došetření celé záležitosti. Mrzí mě, že jsem tolik lidí zklamal,“ prohlásil plzeňský kapitán. Toto vyjádření ovšem předcházelo jeho infantilnímu představení při zápase. Korunu celé události nasadil plzeňský trenér Krejčí, který po zápase jeho výkon ocenil slovy: „Limberský zahrál bezchybně. S jiným hráčem by to zamávalo víc.“ Přece jenom jde hlavně o fotbal, nebo ne?

Klubovému vedení z Limberského počínání vstávají vlasy na hlavě a raději kolotoč bezpředmětných omluv utnulo tím, že se od jeho počínání na hřišti oficiálně distancovalo a dále odmítá celou kauzu komentovat, etický rozměr incidentu ale pod kobereček tímto způsobem nezamete. Jistě, Limberský není jediným sportovcem, který havaroval opilý. Za všechny připomeňme teplickou fotbalovou ikonu Pavla Verbíře, který před několika lety havaroval s dvěma promilemi v krvi. Limberského chování namistrované primadony má ale předobraz hlavně v bývalém hokejistovi Ladislavu Lubinovi. Ten v opilosti zavinil tragickou autonehodu, při níž zabil otce známého fotbalisty Vratislava Lokvence. O rok později se během svého oficiálního nástupu na pozici asistenta v brněnské Kometě promenádoval před žurnalisty v tričku s nápisem: „No Speed Limit Anymore. Go As Fast As You Want, Like In Germany.“ Jeho nulová soudnost a absence úcty ale nenechala chladnými fanoušky Slavie Praha, kteří loni odmítli, aby v jejich klubu nastoupil coby hlavní trenér, a kriticky vůči němu vystupovali při každé příležitosti až do jeho odvolání.

Fotbaloví rebelové

Nejde o to, jestli jsou Limberský a Lubina mentálně zaostalí, což by některé lidi mohlo vést k paušálnímu odsouzení všech fotbalistů jako hloupých „čutálistů“. I když je pravda, že úspěch sportovcům zajišťuje spíše fyzická připravenost a zručnost než mozková kapacita (mimochodem, k úrovni mentálního postižení plzeňského obránce se dostatečně kriticky vyjádřil nejúspěšnější český paralympijský sportovec Jiří Ježek). Popularita a společenská prestiž, jíž se úspěšní sportovci těší, ovšem přináší také úměrně vysokou společenskou odpovědnost, a to nejen na hřišti.

V českém prostředí jsme si uvykli heroizovat sportovce za jejich úspěchy na sportovním poli a jejich společenské angažmá jsme odsunuli do pozadí. V zahraničí ale najdeme příklad sportovce, který dokázal nejen získat zpět respekt a prestiž, o něž po velmi vážném incidentu přišel, ale ve své činnosti po ukončení sportovní kariéry navíc ukázal, že dokáže být výraznou osobností s názorem i mimo nalajnované a pečlivě střižené hřiště. Mám na mysli Erica Cantonu. Francouzský záložník s cikánskými kořeny, který zářil v devadesátých letech v dresu Manchesteru United, proslul nejen svou tvrdostí a výtečnou kopací technikou, ale i extravagantním vystupováním, v němž by se dnes našla nejedna fotbalová superstar. Navzdory všemu svému fotbalovému umu se nejvýrazněji zapsal do historie svým kung-fu kopem, jímž knockoutoval fanouška anglického týmu Crystal Palace. Po několikaměsíčním zákazu vykonávání sportovní činnosti, tvrdém finančním postihu a mediální štvanici ukončil kariéru. Provokovat ale nepřestal.

Ve spolupráci s televizní stanicí Al-Džazíra vytvořil pořad Football Rebels, v němž představil světové fotbalisty, kteří bojovali s politickým zřízením nebo přímo ve válečných situacích za demokracii a lidská práva. Cantona zdůrazňuje, že jejich zapojení do řešení společenských problémů z nich teprve dělá skutečné hrdiny. Sám Cantona tomuto krédu zůstává věrný. Po vypuknutí finanční krize vyzýval k útokům proti bankám a apeloval na své fanoušky, aby si z těchto institucí v určitý čas vybrali všechnu hotovost. V roce 2012 se zase pokoušel uspět v kandidatuře na francouzského prezidenta, čímž ve skutečnosti chtěl propagovat charitativní projekt pomáhající bezdomovcům. Ve stejném roce také připojil svůj podpis pod petici žádající propuštění palestinského fotbalisty Mahmouda Sarsaka z izraelského vězení.

Jakkoli lze Cantonu vnímat jako sebestředného rebela, snaží se pozice fotbalové celebrity využít při angažování se ve společenských záležitostech. Překračuje tak obvyklou cestu, po níž pase většina slavných sportovců, kteří svoji roli společenské ikony chápou pouze v rozměru osobního prospěchu. I sportovci by měli chápat, že jejich popularita a úspěch s sebou nesou také velkou společenskou odpovědnost, kterou musí chtě nechtě přijmout. Anebo můžeme zůstat na povrchní rovině vnímání sportu a Limberského exces alibisticky omlouvat – tak jako bývalý fotbalista Petr Švancara, který má rád „ty zlobivé fotbalisty“, protože nejsou nudní.

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image