Miloš Mendel patří k našim předním arabistům. Působí v Ústavu religionistiky na Masarykově univerzitě v Brně a je autorem řady publikací o islámu a blízkovýchodní politice. Nedávno vydal knihu Arabské jaro: historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě. Nyní připravuje novou publikaci o mýtech a nedorozuměních spojených s islámem. V následujícím rozhovoru jsme se zaměřili na protiislámské stereotypy a xenofobní hysterii v Česku.
Jak vnímáte veřejnou debatu o islámu, která v Česku v posledních měsících probíhá?
Snažím se ji vnímat co nejstřízlivěji. Jsem arabista a islamolog, k islámské kultuře mám nezávislý přístup, ale trápí mě, když o ní někdo mluví záměrně lživě, demagogicky a neinformovaně. Už léta sleduji český islamofobní trend – a mám k tomu řadu materiálů, které, jak doufám, jednou vyústí v solidní studii. Tu současnou diskuzi sleduji jako kulminaci islamofobního smýšlení uvnitř české společnosti.
Krčíme se ve střední Evropě a věříme, že se nám ta vlna „muslimského barbarství“ vyhne, o čemž nás přesvědčují vysocí politici i sdělovací prostředky prostřednictvím svých hostů. Už jsme si položili otázku, proč se muslimští uprchlíci u nás nechtějí usídlit?
Už v roce 2007 jsem v knize Islám v srdci Evropy, kterou jsme napsali s dalšími dvěma kolegy, zkoumal projevy islamofobie v českém prostředí. A dnes je situace ještě vyostřenější. Odpor k islámu nabírá na agresivitě, demagogické vytříbenosti i podpoře z nejvyšších politických míst. Vzniklo několik občanských iniciativ. Všichni dotyční aktéři si ověřili, že na adresu islámského náboženství a jeho vyznavačů lze v Česku říct prakticky cokoli, aniž by kdokoli riskoval, že bude vystaven trestnímu stíhání pro hanobení národa, etnické skupiny, víry nebo šíření nenávisti. Podobné soudy o islámské kultuře vyjadřuje nejen pan inženýr Zeman nebo pan docent Konvička, ale vlastně každý politik, který chce svými výroky zaujmout voliče. Kdyby se podobné výroky objevovaly na adresu judaismu nebo jeho vyznavačů, už by jejich autoři dávno stáli před soudem pro propagaci antisemitismu – a bylo by to tak správně.
Proč je to v případě islámu jinak?
Pokud jde o islám, nejen v rámci islamofobních občanských sdružení působí právníci a politologové, kteří promýšlejí, jak usvědčit islám jako takový, nikoli jen jeho případné aktivistické skupiny, z nekompatibility s naším právním řádem a „našimi hodnotami“. To by předpokládalo zakázat islám jako náboženství na území tohoto státu. Na tom už se pracuje.
Pojďme se tedy podívat na mýty a hoaxy, které se u nás šíří. Lidé se třeba bojí, že muslimové nás chtějí ovládnout a zavádět tu svá vlastní pravidla jako právo šarí’a. Jak byste tento názor vyvrátil?
Těch stereotypů je celá řada. Magické slovo šarí’a samo o sobě stačí na celý rozhovor. Každý ho používá, ale málokdo ví, co doopravdy znamená. Soustavně ho začali používat nejen aktivisté a poslanci Úsvitu, ale i představitelé ODS od podzimu 2014. Vzpomeňme na emotivní vystoupení paní poslankyně Miroslavy Němcové z 29. prosince, kdy s patřičným odporem v dikci pronesla v ČT 1, že si sem k nám přece nesmíme pustit šarí’u. Po ní to ve veřejnoprávních mediích zopakovalo několik dalších lidí ze všech politických stran – a to vše v zájmu obrany „našich hodnot“.
Jak oponujete oblíbenému tvrzení, že islám je neslučitelný s „našimi“ nebo „západními“ hodnotami?
Proboha, které hodnoty máte na mysli? Ty české, nebo švédské, ruské či portugalské? Chceme mluvit o hodnotách „křesťanských“, nebo těch obecně etických, které s křesťanstvím nemusí mít příliš společného, zato je ale vyznává mnoho muslimů? Kdybychom se snažili přesvědčit Skandinávce, že jejich kultura vyrůstá z „křesťanských kořenů“ – ti by nás vyškolili. Kde začíná a kde končí ten náš „Západ“ s těmi „sdílenými hodnotami“, jichž si my, Češi, tolik ceníme, že si sem nesmíme pustit kdejakého potenciálního „muslimského teroristu“? Ten se prý může narodit třeba až v třetí generaci „integrovaných uprchlíků“ – to říkají naši volení zástupci. Nikdy jsem neslyšel konkrétní určení toho, co jsou ty „naše hodnoty“, ale slyšíme to denně z úst politiků, intelektuálů i novinářů. Prosím, ať je někdo konečně pojmenuje a řekne, v čem se liší od těch islámských – údajně barbarských. Zrovna 11. září jsem slyšel z úst lidovce Cyrila Svobody, jak vyřešit uprchlickou krizi. Je prý třeba zorganizovat „sběrné tábory“, v nichž dojde k dalšímu „selektování lidí“. Bravo, křesťanští demokraté, to je přece rázný postoj a konkrétní příklad uplatňování „našich hodnot“.
A jak je to s demokratičností islámu?
Ano, i názory, že islám není demokratický, se objevují. Které monoteistické nebo jiné náboženství bylo v dějinách demokratické? Snad ne křesťanství! Až myšlenky osvícenství a buržoazních revolucí nebo josefínských reforem v habsburské monarchii vedly k oddělení náboženských struktur, zejména katolické církve, od veřejného či politického prostoru. Tedy k procesu sekularizace, který je v části Evropy téměř dovršen. Islám takovým historickým procesem neprošel a klást si otázku po sepětí jeho kultury s demokracií nebo parlamentarismem postrádá smysl. Ale hlavně – v Česku většinou mluvíme o islámu jako o nějakém homogenním celku, který nejsme ochotni vidět diferencovaně, v čase a geografickém, historickém či kulturním prostoru. A právě to je zavádějící.
Dokonce se objevují výroky, že islám je cosi jako sekta. Anebo se toto náboženství přirovnává k fašismu. Co na to říkáte?
Pokud něco podobného tvrdí příslušníci islamofobních občanských iniciativ nebo poslanci strany Úsvit, mohl bych říct, že jde o krajní pól českého politického spektra. Názory tohoto typu se ovšem na nás valí dokonce i z veřejnoprávních médií. Když tyto názory a struktury mají verbální podporu Hradu, mnoha poslanců parlamentu a různých „expertů“, kteří jsou zváni do sdělovacích prostředků, musí si běžní lidé pomyslet, že na tom asi něco je. Abych uvedl příklad: oblíbeným hostem českých médií bývá Benjamin Kuras, který je pro mne už nějakých devět let jedním z objektů obsahové analýzy projevů české islamofobie. Tenhle člověk si opakovaně a bezuzdně vymýšlí a blufuje, spoléhaje na to, že novinář, který s ním dělá rozhovor, nemá potenciál mu oponovat. A mohl bych jmenovat dál.
Kardinál Duka dokonce prohlásil, že islám nezná pojem bližního a západní elity selhaly, když věří, že všechna náboženství jsou si rovna…
Pan kardinál v tom rozhovoru zklamal, nepřipravil si ho. Rád bych věděl, kdo mu tak nepravdivou tezi poradil. Řekl bych, že postoje kardinála a arcibiskupa Graubnera, ale také další výroky ministra kultury Hermanna z jara 2015, jsou konkrétním důkazem toho, v čem spočívají ty „naše hodnoty“, na které se všichni tolik odvolávají. Ale buďme spravedliví: v katolické církvi je i řada hierarchů a laiků, kteří toho o islámu vědí poměrně hodně, někdy jsou jejich znalosti vynikající. Ostatně katolická církev i jiné české církevní denominace dnes mají příležitost ukázat, jak znají a umí demonstrovat pojem bližního. V Itálii katolická charita funguje na plné obrátky. Ale i u nás se charitativní struktury a diakonie probouzejí – a to je dobře. Nechci pokrytecky moralizovat, ale je třeba ocenit všechny církevní a neziskové organizace, které jezdí s proviantem za uprchlíky až do Budapešti nebo sledují jejich neblahou situaci v českých detenčních zařízeních.
Politici často opakují, že máme přijímat arabské křesťany. Jsou nám prý kulturně blízcí. Opravdu?
To je jedno z dalších demagogických tvrzení, které slýcháme: „Ano, přijmeme omezený počet uprchlíků, ale jen z křesťanských rodin.“ Zajímalo by mě, jak by naši poslanci, politici nebo katoličtí hierarchové poznali rozdíl mezi syrským muslimem a křesťanem. Už si představuji, jak poslanci ODS, kteří tak úporně sbírají předvolební body, či preláti, vyslaní arcibiskupem Graubnerem, procházejí uprchlické tábory v Jordánsku, Libanonu a Turecku a ukazují prstem: „Toho vezmeme, toho ne, je to přece muslim, tohle je zase křesťan a vypadá slušně, i když jeho otec má plnovous a vypadá jako terorista.“ Představte si vedle sebe dvě nemocné, vystresované a promrzlé děti – jedno „muslimské“ a druhé „křesťanské“. Zná někdo z našich politiků nebo církevních představitelů reálné rozdíly mezi syrskými nebo iráckými ortodoxními křesťany a mezi muslimy, rozdíly v jejich životním stylu a vzezření? Budeme je opravdu takhle kádrovat? Tento názor je u nás slyšet až příliš často. Z mého pohledu je morálně perverzní. Je to pravý opak těch „našich hodnot“, k nimž se tak hlásíme, ačkoli denně znějí jako vyprázdněné ideologické floskule. „Nemocné muslimské dítě tam raději nechme, vezmeme jen to křesťanské.“ Věřím, že čeští evangelíci nebo příslušníci Československé církve husitské se od tohoto přístupu budou zřetelně distancovat.
A co například kritika postavení muslimských žen? Poukazuje se na jejich zahalování nebo na násilí na nich páchané. Jak to vidíte vy?
Musel bych dlouze vysvětlovat, jaké strukturální a kulturní rozdíly jsou mezi jednotlivými částmi celku, který nazýváme „islámský svět“. Zjistili bychom, že typů zahalování žen je velké množství a je obtížné určit, co je nábožensky motivované „zahalování ženiny nahoty“, a co je prostě společenská zvyklost. Z toho třeba vyplývá, že mnoho syrských muslimek se vůbec nezahaluje nebo si na veřejnost uváže jen barevný šátek. Jiné chodí prostovlasé. A naopak – mnoho syrských křesťanek šátek nosí a zakrývá si i spodní část obličeje – hlavně kvůli prachu a větru. Moje slovenská babička by nikdy nevyšla na náves bez šátku, jihočeská babička mé ženy taky ne. Diskuze o šátku, která vloni proběhla v české společnosti kvůli dvěma studentkám, jež se měly podřídit „vnitřnímu řádu“ jakési školy, byly opravdu pokleslé. Všichni najednou věděli, co je to nikáb a burka, jen ty výrazy často používali úplně špatně.
Jsme v Evropě, co se týče islamofobie, tak výjimeční? I ve Francii, Nizozemí a Německu přece sílí protipřistěhovalecké a protiislámské strany.
Zní to zdánlivě paradoxně, ale Česko má, spolu s Islandem, historicky nejmenší zkušenosti s přítomností praktikujících muslimů a jejich kultury na svém území. Slováci a Rakušané něco podobného říct nemohou, nemluvě o Maďarech nebo státech Balkánu. Jedině Rakušané však dokážou tuto historickou zkušenost přetavit v tolerantní a nepředpojatý přístup. Jeďte se podívat do Vídně nebo Salzburgu, nebo dokonce do Gmündu na českých hranicích. Všude tam žijí Turci nebo příslušníci jiných národů, kteří se tam usadili a nemají zájem tamější společnost rozvrátit. Srovnávat naši společnost s francouzskou nebo německou nemá smysl. Tyto země, a spolu s nimi Británie, Nizozemí, Španělsko nebo Itálie, mají s vyznavači islámu staleté zkušenosti. Ty vyplývají z jejich historie, koloniálního období, spolupráce s osmanskou říší – a už dobré půlstoletí i s přítomností smluvních gastarbeiterů na jejich území. Přesto většina Francouzů nebo Němců nemá s muslimy potíže, z jejich zvyklostí není nervózní, podobně ani Rakušané. U nás je problém „islámského nebezpečí“ naprosto virtuální. Máme na našem území muslimskou obec, jež nečítá více než tři tisíce praktikujících osob. A přesto se bojíme, že muslimové rozvrátí naši konzervativní, ustrašenou, provinciálně uvažující, etnicky jednolitou společnost. Krčíme se ve střední Evropě a věříme, že se nám ta vlna „muslimského barbarství“ vyhne, o čemž nás přesvědčují vysocí politici i sdělovací prostředky prostřednictvím svých hostů. Už jsme si položili otázku, proč se muslimští uprchlíci u nás nechtějí usídlit, proč nám nechtějí dát své otisky prstů a své mobily, proč nechtějí za naše žiletkové ploty? Není to náhodou tím, že jsme všeobecně známí jako stát, který žádné „čmoudy“ nechce, že to dáváme najevo a k uprchlíkům z islámských zemí se chováme a priori nepřátelsky, jako k potenciálním kriminálníkům? Příkladů pro to je mnoho a naše vláda jen pokrytecky omílá, že jedná v souladu se zákony ČR a EU. Nenápadně tak vzkazujeme uprchlíkům, že Česko pro ně není vhodné místo k žití.
Proč zrovna Češi slyší na protiislámskou demagogii více než jiní? Je to důsledek sociální frustrace, kulturní izolace, špatné práce masmédií nebo něčeho jiného?
Je to zřejmě kombinace všeho, co jste zmínil. Ve své naivitě jsem si kdysi myslel, že společnost, která se nepodílela na brutálních formách kolonialismu a v níž od konce první světové války vyšlo tolik více či méně kvalitních odborných i popularizačních knížek a článků o islámských zemích, včetně překladu Koránu, nebude mít s příslušníky této části světa takové problémy. Jenže se ukázalo, že česká společnost, která se poprvé setkala s muslimy až v roce 1878, kdy české oddíly rakouské armády podnikly intervenci do osmanské Bosny a Hercegoviny, byla muslimy překvapena. Za masarykovské republiky byly naše státní orgány výrazně méně pružné než třeba rakouské nebo maďarské, a k založení muslimské obce se neodhodlaly – i když tomu žádná zásadní překážka nebránila. Po roce 1948 tomu nemohlo být jinak, ale ani po roce 1989 se situace příliš nezlepšila. Dnes může elitní jednotka policie vtrhnout do muslimského posvátného prostoru i jinam v době modlitby, a hledat tam různé materiály, dokonce prý výbušniny. Podobný zásah by v Německu asi nebyl možný. Německý Úřad na ochranu ústavy a jeho perfektně fungující kontrarozvědné orgány pracují efektivně, a přitom decentně.
Selhala podle vás naše politická reprezentace? Podbízí se příliš náladám xenofobů?
To, že česká politická reprezentace selhala – jak se říká – napříč politickým spektrem, jsem už vyjádřil v jednom dřívějším rozhovoru a dnes to vypadá ještě dramatičtěji. Politické strany se snaží vyjít vstříc nervozitě nemalé části veřejnosti. Některé to mají prostě v popisu práce a jsou ochotny se spojit s jakoukoli mimoparlamentní skupinou, jejíž postoje jdou dále, než šly postoje a formulace prvorepublikánské Vlajky či pravičáckého tisku Jiřího Stříbrného. Tehdejší antisemitismus je se současným anitiislamismem docela dobře srovnatelný. Vezměme si jen Kurasovy články a výroky. Jiné strany, které se potácejí dvě či tři procenta nad hranicí volitelnosti, se prostě podbízejí – to je skutečný populismus. Ten termín jsem jako nálepku nikdy neměl rád, ale tady se hodí. Sociální demokraté jsou rozpolcení a tančí mezi vejci, aby ukázali, že jsou dostatečně proevropští, ale zároveň rozumějí „svému lidu“. Všimněte si také pozice KSČM. Její představitelé neříkají vůbec nic. Zatím tato strana do svých řad vstřebává mnoho nespokojenců, kteří by jinak volili nějakou „národoveckou“ stranu. Co ale udělají, až část jejich elektorátu začne na předsedu Filipa nebo pana Ransdorfa volat, aby „vyčistili“ Česko od muslimů? „Zlatí komunisti, ti by tohle nikdy nedovolili,“ zní už dnes českými a moravskými hospodami. Říkají to „slušní tátové“, kteří se bojí o osud svých dětí a vnoučat.
Myslíte si, že v souvislosti s odporem proti islámu, uprchlíkům a nejrůznějšími výzvami k trestání „zrádců“ vzniká jakýsi nový český fašismus?
Jsem přesvědčen, že vznik různých islamofobních struktur a jejich propojování s parlamentními stranami je nebezpečný jev. A samy orgány české policie a justice jej ani ne tak neumějí jako spíše nechtějí vidět a řešit. Také nejvyšší politické špičky se tváří, že se vlastně nic neděje, ba dokonce že takový politický trend je zcela pochopitelný.