Separatistické síly získaly v nedělních volbách do Katalánského samosprávného sněmu většinu mandátů, ale stalo se tak jen díky výraznému úspěchu antikapitalistického separatistického hnutí Kandidátka lidové jednoty, která šla do voleb s heslem Nezávislost, socialismus a feminismus. Současnému předsedovi Katalánské samosprávné vlády Arturovi Masovi tak vyšel politický tah. Nezávislost Katalánska je však odložena na dobu neurčitou.
Při volbách v Katalánsku Podemos nezaujali v otázce ústavního uspořádání jednoznačný postoj a vsadili na „respektování práva na sebeurčení“. Takto nevyhraněná pozice v rámci jinak velice ostré rétoriky hnutí zněla a stále zní dost nepřesvědčivě.
Výsledky nedělních voleb nejsou zdaleka jednoznačné. Jako poražený z nich vychází blok takzvaných federalistických sil, socialistické strany a kandidátky alternativní levice Catalunya Sí Que es Pot, jež ve srovnání s předchozím volebním obdobím ztratily pět z třiceti tří mandátů. Unionistické strany, které odmítají jakoukoliv ústavní změnu uspořádání španělského státu, naopak posílily a získaly v novém složení katalánského sněmu Generalitat třicet šest mandátů (o osm mandátů více). V rámci unionistického bloku však došlo k výraznému posílení hnutí Ciudadanos, jež získalo dokonce dvacet pět mandátů a stalo se druhou nejsilnější frakcí v katalánském samosprávním sněmu. Partito Popular naopak osm mandátů ztratilo, a bude mít tak jen jedenáct křesel. I přesto však unionistický blok, a Ciudadanos v první řadě, dokázal využít vypjaté atmosféry k posílení svých pozic.
Úspěch Artura Masa
Pro separatistické síly je výsledek voleb dvojznačný. Hlavní separatistický blok Junts pel Sí, sdružující vládnoucí středovou Convergència i Unió Democràtica de Catalunya (UDC) předsedy Artura Masa a levicovou stranu Esquerra republicana, dostal takřka čtyřicet hlasů a šedesát dva mandátů, čímž se stal zdaleka nejsilnějším subjektem v parlamentu, bez kterého se nikdo neobejde. Ovšem strany sjednocené v bloku ztratily ve srovnání s předchozím volebním obdobím devět mandátů. Většinu separatisté dosahují jen díky výbornému výsledku radikálně levicové Kandidátky lidové jednoty CUP, která získala deset křesel. Lídr kandidátky CUP Antonio Baños dal již před volbami jasně najevo, že nepodpoří nominaci Artura Masa na post předsedy katalánské samosprávné vlády. „Musíme vytvořit vládu národního porozumění, v níž se nutně potkají různé politické síly. A jejím předsedou nemůže být ani představitel CUP, ani Artur Mas, protože se jedná o ideologicky zcela opačné strany,“ myslí si Baños, podle kterého nový předseda nemůže být spojen se škrty a privatizacemi.
Výsledek voleb je přesto znamená vítězství právě pro Artura Masa. Když v roce 2012 přebíral od Jordiho Pujala, který vládl Katalánsku nepřetržitě od roku 1980 do roku 2003, předsednictvo Convergència i Unió, tak se na stranu valily korupční skandály, jež ji mohly spolehlivě pohřbít. Artur Mas a jeho blízcí spolupracovníci nebezpečí vycítili a rozhodli se pro radikální řešení: Convergència i Unió se prodrala na špičku rostoucího separatistického hnutí, i když po celou svou existenci vystupovala proti nezávislosti. Mas dokázal přesvědčit významnou část katalánských středních tříd, že bez odvodů do španělské státní pokladny by Katalánsko zvládlo hospodářskou krizi daleko lépe. Tím se vyhnul zpochybnění oněch politik škrtů a privatizací, jejichž ideologický background Convergència i Unió sdílí s ostatním pravicovými stranami.
Sázkou na separatismus se Masovi také podařilo zcela rozdrobit katalánskou levici. Ta by i v současném složení Katalánského samosprávného sněmu držela většinu, pokud by Esquerra republicana opustila Junts pel Sí. Koneckonců podobná koalice složená z alternativní levice kolem Podemos, socialistické strany, CUP a strany Esquerra republicana vládne pod taktovkou primátorky Ady Colau na magistrátu v Barceloně. Tato koalice se však v současnosti zdá jako čistá fantasmagorie, ačkoliv socialisté a Podemos jsou otevření rozhovorům o větší autonomii a federalizaci španělského státu. Convergència i Unió tak bude moci i nadále v pohodlí vládnout.
Aby toto rozdělení trvalo, Mas nabídl CUP, že v případě znovuzvolení nechá schválit Jednostranné vyhlášení nezávislosti. Spád událostí však pravděpodobně nebude tak rychlý. Katalánští separatisté by totiž chtěli zůstat v případě vyhlášení nezávislosti v Evropské unii a těžit z výhod, které členství pro bohatý region má. A není pravděpodobné, že by se tak stalo v případě příliš traumatického rozchodu. Mas a jeho vláda navíc v minulosti už ukázali, že se snaží zaujmout historicky vcelku vzácnou roli separatistů v mezích zákona a ústavy státu, od něhož se chtějí odtrhnout. Když v roce 2014 španělský ústavní soud zakázal katalánské referendum o nezávislosti, tehdejší katalánská samosprávná vláda ho bez mrknutí oka zrušila, spolu s nezávaznou anketou, jež proběhla v listopadu 2014. Pro Mase je separatismus prostě jen nástrojem k udržení moci, a nikoliv politický cíl.
Rozetnout politický uzel může jen rozhodná akce levice ve prospěch federalizace španělského státu a umožnění uspořádání referenda. Je však nepravděpodobné, že se tak stane. Podemos dlouhodobě otázku ústavního uspořádání dost podceňují a socialisté nedokázali federalizaci prosadit ani při druhé Zapaterově vládě, kdy byli rozhodně silnější v kramflecích. Otázka katalánské nezávislosti tak bude nejspíše na španělské scéně ještě několik let přežívat.
Špatné zprávy pro Podemos
Katalánské volby byly také posledním kláním před parlamentními volbami, jež se uskuteční mezi listopadem a prosincem. A pro hnutí Podemos nepřišly z Katalánska dobré zprávy. Kandidátka Catalunya Sí Que es Pot, jež kromě Podemos sdružovala i katalánské Zelené a hnutí Esquerra unida i alternativa (EUiA), dostala ještě méně hlasů než v předchozím volebním období spojená kandidátka Zelených a EUiA.
Neúspěch v Katalánsku také poukazuje na Achillovu patu tohoto hnutí, jež nikdy nedokázalo dosáhnout relevantních výsledků mimo oblasti, kde se mluví převážně kastilštinou. Tato slabost je patrná převážně v Katalánsku a v baskických zemích, jež dohromady tvoří pětinu španělského elektorátu. V obou těchto územích jsou Podemos sevření mezi silnou separatistickou levicí a loajalistickými socialisty. Při volbách v Katalánsku v otázce ústavního uspořádání nezaujali jednoznačný postoj a vsadili na „respektování práva na sebeurčení“. Takto nevyhraněná pozice v rámci jinak velice ostré rétoriky hnutí zněla a stále zní dost nepřesvědčivě. Na druhé straně Podemos vznikli s cílem změnit vztahy mezi sociálními třídami. Příští měsíce vyhrocených vztahů mezi Barcelonou a Madridem společně se snahou pravice prosadit jako volební téma ohrožení jednoty státu však může Podemos jen uškodit, pokud se jim nepodaří zvrátit pozornost veřejnosti na jiná – sociální, ekonomická a politická – témata.
Zdá se, že lídři Podemos zůstali příliš brzo oslněni svým vlastním úspěchem. Jejich rétoriku boje proti kastě do jisté míry převzalo pravicové hnutí Ciudadanos, které se snaží také prezentovat jako nová a čistá síla, byť v mnoha věcech mají zcela odlišný program. Levicové hnutí navíc stále nevyřešilo otázku, jak bude kandidovat ve volbách. Vrcholní představitelé Podemos trvají na tom, že hnutí půjde do voleb se svojí značkou, v levicové veřejnosti však roste názor, že by Podemos měli kandidovat v širší politické platformě spojující i další alternativní síly. A také zprávy z Řecka nedodaly španělskému hnutí na lesku. Do parlamentních voleb zbývají pouhé dva měsíce a Podemos, pokud se chtějí opravdu dostat mezi dvě hlavní španělské politické síly, budou muset najít politickou strategii a elán, který by začal diktovat agendu politickým protivníkům.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.