Od nástupu labouristy Tonyho Blaira na post premiéra v roce 1997 se Velká Británie stala zemí jediné politické cesty – neoliberálního kapitalismu. Privatizace veřejného sektoru a zavádění tržních principů do oblastí jako školství a zdravotnictví přestalo být pouze doménou pravice. Neoliberalismus si za svůj vzali i labouristé, kteří do té doby v britském politickém spektru reprezentovali levici. Názor, že společnost může být organizována jinak než podle pravidel neoliberální tržní ekonomiky se tak na čas vytratil z britského politického diskurzu. Britská pravice a levice se jak rétoricky, tak politicky shodly na tom, že žijeme ve světě, kde vlastně i dělení na pravici a levici je zbytečné – budoucnost Británie už měla navždy být jen neoliberální. Tento vývoj potvrdily i parlamentní volby letos v květnu. Vládnoucím konzervativcům se podařilo přesvědčit mainstreamová média, voliče i Labouristickou stranu, že šetřit, škrtat a privatizovat se prostě musí. Toryům se, byť neočekávaně, podařilo porazit opoziční stranu, která však nabídla jen vybledlou verzi programu konzervativců. Teď se ale zdá, že politika „jediné možné“ neoliberální cesty ztrácí v Británii své exkluzivní postavení.
Velkou Británií obchází strašidlo
S Jeremym Corbynem, novým lídrem Labour Party, se v Británii mění politika aplikovaná od devadesátých let. Šedesátišestiletý labourista vyhrál stranické volby hned v prvním kole, a to s téměř 60 procenty hlasů. Silné vítězství Corbynovi mimo jiné umožnila změna volebního systému strany, kterou prosadil předcházející lídr Ed Millaband. Poprvé předsedu namísto zástupců odborů, poslanců a členů strany volili přímo řadoví členové strany. Navíc se, po uhrazení poplatku tři libry, do volby předsedy mohli zapojit i příznivci strany. Změnou volebního systému strana poslala veřejnosti jasnou zprávu: Labour Party už není uzavřeným klubem politických lídrů a odborových předáků, ale stranou široké veřejnosti a obyčejných lidí. Výsledkem této změny byl příliv nových členů a sympatizantů. Nový volební systém Labouristické strany přilákal tisíce mladých lidí, pro které Corbyn reprezentuje jedinou alternativu k současné vládě.
Hlavní zbraní nového lídra labouristů je, že ze své strany udělá skutečnou opozici.
Přes nebývalou podporu členů a sympatizantů strany se však Corbyn zdaleka netěší přízni zástupců, kteří byli letos v květnu za stranu zvoleni do parlamentu. Po výsměchu, který doprovázel jeho kampaň, navíc Corbyna jako reálnou hrozbu nakonec vidí i vládní strana. David Cameron se poučil z loňských voleb do Evropského parlamentu, kdy extrémně pravicovou stranu UKIP nepovažoval za opravdového politického oponenta a prostě ji ignoroval. Tato malá strana ale nakonec získala nejvíce křesel. V případě Corbyna proto konzervativci nenechávají nic náhodě a okamžitě spustili agresivní anticorbynovskou kampaň. Už v neděli Cameron tweetoval: „Labour Party je teď hrozbou naší národní bezpečnosti, naší ekonomické bezpečnosti a bezpečnosti vaší rodiny.“ Že tento tweet nebyl jen osobním úletem lídra vládní strany, ale zahájením oficiální antikampaně, se potvrdilo hned v pondělí, kdy konzervativci uveřejnili video vykreslující Corbyna jako přítele teroristů vedoucího Británii a celou západní civilizaci do zkázy.
Cameron se Corbyna bojí. A má proč. Arogance a povýšenost člena elitního Bullingdonského klubu ani jeho dovednosti získané v Oxfordském debatním kroužku totiž na nového lídra opozice při středečních Otázkách premiérovi nemusí platit. Corbyn už ukázal, že hodlá nejen zvednout ze židle předsedu konzervativců, ale také provětrat elitářskou atmosféru britské politiky. V posledních Otázkách premiérovi nový předseda labouristů předčítal dotazy, které vybral ze 40 tisíc e-mailů od občanů. Cameron tak musel odpovídat na dotaz jisté Marie, která se premiéra ptala, jak bude řešit současnou krizi v bydlení, nebo Gail, která ve svém e-mailu premiérovi vyčinila, že plánované škrty prostředků na léčbu duševních chorob jsou při jejich současném rychlém nárůstu zcela nepřijatelné.
Konzervativci ale z Corbyna nemají strach proto, že má kouzlo osobnosti nebo auru „autentického“ levicového politika, kterou se tak liší od elitářského Camerona. Hlavní zbraní nového lídra labouristů je, že ze své strany udělá skutečnou opozici. Cameron po dlouhou dobu totiž měl opozici, která v podstatě sdílela jeho názory. Pravice a levice se shodly skoro na všem: na nutnosti úsporných opatření a škrtů ve veřejném sektoru, na privatizaci zdravotnictví a školství a na přednosti těchto opatření před důsledným zdaněním korporací. Toryové a labouristé nacházeli společnou řeč i v podpoře jaderné energetiky nebo v zahraniční politice, která spočívá především v podpoře USA a jejich invazí do Iráku, Afghánistánu, Libye, Sýrie… Velkou výhodou nového labouristického předsedy je, že – na rozdíl od svého předchůdce – nebude s Cameronem bojovat o to, jestli se má rozpočet vyhrazený na léčbu rakoviny seškrtat z 250 milionů liber jen na 180 místo 150. Nový lídr opozice naopak odmítne politiku vládnoucí strany jako takovou a bude mít možnost představit zásadně jinou vizi.
Věštění z křišťálové koule
Výčet Corbynových protivníků však ještě není úplný. Kromě části vlastních poslanců a konzervativců má Corbyn proti sobě i tradičně konzervativní britská média. Ta ho nicméně, i když se Corbynovi nikdy nepodaří přetáhnout je na svojí stranu, nyní přinejmenším nemohou ignorovat. Navíc levice v Británii stejně nikdy nevyhrávala přes média, ale díky aktivismu. Za britskou levicí tradičně stojí mohutné sociální hnutí. A to je prostředí, ve kterém je Corbyn jako doma.
Britská média tvrdí, že s novým vedením nemá Labour Party šanci ve volbách v roce 2020 uspět, protože Corbyn je pro většinu Britů nevolitelný. Vždyť i samotný konzervativní deník Telegraph vyzýval voliče Toryů, aby šli za tři libry hodit hlas pro Corbyna, jelikož tento „levicový extremista“ u voličů nebude mít šanci. Je ale otevřenou otázkou, jakou roli přijatelnost Corbyna pro širší veřejnost může v příštích volbách sehrát. V poslední době jsou totiž předpovědi nejrůznějších analytiků ohledně vývoje britské politiky jako věštění z křišťálové koule. A to se zdaleka netýká jen případu „nevolitelného kandidáta, který byl zvolen“, ale i parlamentních voleb v květnu. Málokdo očekával vítězství Toryů, které přesto přišlo a bylo drtivé. Současná britská politika se vymyká zaběhlým pořádkům posledních třiceti let a přichází nová, prozatím ne úplně čitelná éra.
Jisté je, že se politická debata znatelně posouvá doleva. Po třiceti letech se v Británii objevil politický lídr, který na konkrétních příkladech a zákonech hodlá ukázat, že současná vládní politika je extrémně pravicová a rozhodně ne jediná objektivně možná. Že desintegrace sociálního státu je jen jedním z možných přístupů k řešení ekonomické a sociální krize a že neoliberální budoucnost nalinkovaná Blairem v devadesátých letech není nevyhnutelná.
Autorka je doktorandkou kulturních studií na University of Leeds.