V situaci, kdy je veřejný diskurz soustavně plněn mýty, polopravdami a dojmy namísto prostých faktů a jejich kritického zasazení do souvislostí, považujeme za potřebné, aby do jeho struktury pronikali vědci z rozličných zainteresovaných oborů. Soudíme, že erudice dává vědcům nejen kompetenci, ale i jistou společenskou odpovědnost. Mají tudíž povinnost kultivovat veřejnou debatu. Článek, který pod názvem Úvaha, nikoli výzva v Pátku Lidových novin 4. září publikovali Cyril Höschl a Karel Oliva, tento požadavek nesplňuje. Autoři se v něm z pozice aktivních vědců kriticky vymezují vůči výzvě Vědci proti strachu a lhostejnosti.
Kam se poděla vědeckost?
Höschl s Olivou svůj článek začínají poukazem na to, že vědci a vědkyně se v textu výzvy podle nich stavějí do role těch, kteří jediní mají schopnost kritického myšlení. Tím prý podprahově naznačují, že ostatní takovými schopnostmi nedisponují. To celé stavějí na následující citaci: „Jsme vědci a vědkyně (…), lidé, jejichž základní schopností by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě…“ Podle Höschla s Olivou tedy očekávání určité kvality od skupiny A automaticky zahrnuje neočekávání této kvality od jakékoli skupiny další. To je samozřejmě nesmysl a rétorický faul – takováto zákonitost jednoduše neplatí. Tato úvodní pasáž má jasnou funkci: vytvořit dojem polarizace a toho, že podnět k této polarizaci zavdala sama výzva a její signatáři.
Mrzí nás, že si kolegové Höschl a Oliva nedali se svým uvažováním alespoň tolik práce, aby byli konzistentní v tom, co požadují po jiných.
V dalším odstavci autoři vytýkají výzvě její nedostatečnou vědeckost. Jako argument jim slouží nedostupnost dat, která by dokládala, z čeho výzva obviňuje českou společnost – totiž z narůstajícího rasismu a xenofobie. Jinými slovy, Oliva s Höschlem vytýkají vědcům to, že se uchylují k pouhým tvrzením. Nechme stranou, že nepožadují po výzvě výzkum, ale jen průzkum (kterých na daná témata v poslední době proběhlo několik), a podivme se pouze nad tím, že hned v další větě sami argumentují proti výzvě nikoliv průzkumem, ale jen a pouze tvrzeními, a to zcela nevěcnými. Podle Höschla s Olivou totiž česká společnost tradičně rasistická a xenofobní nebyla a pravděpodobně ani dnes není. Vyvozují to z toho, že: a) na předních příčkách soutěže o českou superstar se umisťují lidé exotických jmen, b) do Česka proudí davy návštěvníků z celého světa. Ve svém popisu vztahů mezi společenskými jevy se Höschl a Oliva opírají o neakceptovatelné zkratky. Zajímavá je věta tvrdící, že výzva „obviňuje českou společnost“. Autoři na tomto místě totiž opět zdůrazňují a posilují konstrukci výzvy jakožto něčeho vnějšího a vůči většině de facto agresivního.
Následující odstavec upozorňuje na to, že výzva „nenabízí skutečná řešení“. Jedná se o častou komunikační strategii, využívající stereotypu, podle něhož kritizovat umí každý, napravovat věci však umí a chce jen málokdo. Jaká skutečná řešení má však nabízet výzva apelující jen a pouze na potřebu kritického pohledu na diskurz o uprchlících, a tedy nehledající nějaké konkrétní východisko z uprchlické krize? Autoři zde výzvu diskreditují něčím, co sama její podstata zcela vylučuje.
Vzápětí Höschl s Olivou upozorňují na to, že výzva směřuje „apel na politiky, aby se nechovali populisticky“. Tento apel je podle nich milý, jen prý ignoruje skutečnost, „že politici mají populismus v popisu práce“. Myslí si skutečně jazykovědec Oliva, že lexikální význam slova „populismus“ je politika zohledňující přání a potřeby lidu, jak svým tvrzením implikuje? Pak se jistě mýlí. Akademický slovník cizích slov stejně jako úzus (viz Český národní korpus) vykládá populismus jako „líbivou či podlézavou politiku“. Jestli je na Höschlovi s Olivou a jejich úvaze něco znepokojivého, pak to, že považují populismus nikoliv za zlo nebo alespoň celkem běžný nešvar, ale za legitimní a noremní součást veřejného života.
Buďte důslední, kolegové
Jako hlavní nedostatek výzvy vidí Höschl s Olivou to, že nezmiňuje zásadní problém vztahu české populace k imigrační krizi. Za ten autoři považují postoje muslimských imigrantů k integraci do evropské společnosti. Prý se ve své většině nehodlají přizpůsobit. Toto poměrně odvážné tvrzení Höschl s Olivou opírají nikoliv o nějaký solidní výzkum nebo alespoň průzkum, nýbrž o argument opět založený na schématu jeden příklad za všechny. Tím je vyjádření šéfa Muslimské unie ČR. Koherence textu se v této fázi začíná povážlivě rozpadat, zatímco populismus autorů silně hypertrofuje. Höschl s Olivou například bez jakéhokoli vysvětlení pojmenovávají uprchlíky jako muslimské imigranty, tvrdí, že se tito „v naprosté většině nehodlají integrovat“ a dokonce také to, že hrozí, že bychom se i my mohli jednou řídit islámským náboženským právem šaría. Vědeckým argumentem je autorům „objektivní pozorování“ v Británii, Belgii či Francii a vyjádření českého muslima Abbáse. Höschl s Olivou zde nejen porušují základní pravidla věcné argumentace, ale zejména zneužívají textu výzvy k prezentaci vlastních politických postojů. Vždyť text výzvy mluví o muslimech jen jednou, a to v případě, kdy varuje před „házením muslimů do jednoho pytle s teroristy“.
Závěrečná pasáž uvozená slovy „Nesdílíme radikalismus docenta Konvičky, ale…“, která v aktuálním kontextu nemůže nebýt intertextovou – a jistě nezáměrnou – narážkou na okřídlené „Nejsem rasista, ale…“, je souborem standardních variací na téma islám v ČR nechceme. Za zmínku však stojí konstatování, podle něhož „obavy (z islámu) jsou oním skutečným problémem, který má česká společnost se současnou imigrační vlnou“. V tomto bodě se hloubavější čtenář už nadobro ztrácí. Vždyť před čím že výzva vědců varuje? Před strachem. Aha. Duo Höschl a Oliva ale ještě pokračuje: řešením nejsou petice (a tedy nejspíš ani výzvy), nýbrž maximální snaha o porozumění tomu, co se děje, o uchopení nepříjemných témat, která jinak zneužijí extrémisté a rasisté. Největším nebezpečím pak je tyto obavy opomíjet či znevažovat… Autoři zkrátka náhle navrhují téměř přesně to, co v úvodu svého článku odmítají.
Co tedy Höschl s Olivou vlastně dělají? Bez jakékoli relevantní opory podsouvají vědcům z výzvy povýšenost; chtějí po nich, aby svá tvrzení stavěli jen na tvrdých datech, a to za všech okolností, sami se však dopouštějí nepodložených tvrzení; argumentují přinejlepším velmi slabě relevantními argumenty; legitimizují populismus; replikují frekventované xenofobní stereotypy. Mrzí nás, že si kolegové Höschl a Oliva nedali se svým uvažováním alespoň tolik práce, aby byli konzistentní v tom, co požadují po jiných, a v tom, co sami dělají. Vstupuje-li do médií kdokoli se statutem vědce (tudíž jisté autority), měl by respektovat základní pravidla argumentace; pokud tak nečiní, poškozuje nejen sebe, ale díky svému statutu především sám standard komunikace. Když už tedy úvahu, tak uváženou, vyzýváme vás, kolegové.
Autoři působí v Ústavu pro jazyk český AV ČR.