Celým světem otřásly fotky mrtvého chlapce na turecké pláži. Chlapeček byl jedním z těch, kterým Evropa nedokázala pomoct.
Mediálním obrázkům jsme se naučili nevěřit. Ten včerejší se ale tak naléhavě citově zadře do mysli, že pro pochybnosti nezbude místo. Mrtvolka tříletého Aylana Kurdiho na turecké pláži by se mohla stát stejným symbolem, jako v roce 1972 fotografie běžící dvanáctileté Vietnamky Kim Phuc zasažené napalmem. Ta tehdy přispěla k tomu, že válka USA proti Vietnamu musela skončit, a oslavovat ji už mohou snad jen chorobní antikomunisté.
Už jsme viděli drsnější mediální obrázky než tenhle klidný záběr středomořské pláže v tureckém Bodrumu. Přesto – anebo právě proto – ta fotografie ve výstižné zkratce shrnuje to, v čem se dnes topíme všichni. Utopené dítě vyplavilo moře na místě, na jakém jsme ještě před pár týdny byli na dovolené. Mnohým z nás spí ve vedlejším pokoji dítě v právě takové poloze na břiše v postýlce.
Je hrozné vidět, jak mezi Čechy včetně politických elit převládá omezenost a primitivní sobectví. Není to ale smutnější pohled než mlčení politiků sjednocené Evropy, která se zjevně dokáže aktivně zajímat pouze a jedině o peníze.
„Děti? Copak někdo zabíjí děti? Malé, usmrkané děti?“ Závěr dramatu Matka Karla Čapka patří u nás k základnímu vzdělání. Nemůžeme říct, že jsme neuměli pojmenovat situaci, kdy už nelze dál mlčet a dělat si jen to své. Přestože tyhle malé děti nebyly přímo zabity a o život nepřišly v Evropě, jsou nesporně oběťmi krajně zoufalé a nepřehledné situace, které jsme i my aktivní součástí. Viníci jsou v dnešním složitém světě méně jednoznační, než byli v posledních letech před vypuknutím druhé světové války. Anebo se nám to možná tak jen zdá?
Děsuplná životní cesta
Aylan a jeho pětiletý bratr Galip spolu s matkou se utopili po převrácení loďky, která měla rodinu uprchlíků před syrskou válkou převézt jen pár kilometrů z turecké pevniny na řecký ostrov Kós. Do Evropy se vydali proto, že Kanada, kde žijí jejich příbuzní, je odmítla přijmout – Turecko jim totiž nepřiznalo uprchlický status. Cena ilegálního převozu je prý až tisíc euro. Rodina prošla stovky kilometrů právě přes Turecko na útěku z Kobanî, kde se Aylan narodil a svůj krátký život musel prožít v neustálém stresu a děsu. Ano, pocházeli z toho města u tureckých hranic, o které bojovala s vojsky Islámského státu v Sýrii (ISIS) tvrdě a úspěšně Lidová obranná jednotka (YPG) syrského Kurdistánu. Je to daleko, ale týká se nás to: obě armády jsou nyní na základě dohody mezi Tureckem a USA považovány pro naše spojence v NATO za stejného nepřítele. A i když lze syrskou válku označit jako občanskou, je jisté, že by neměla tak krutou podobu bez amerických zásahů a evropských dodávek zbraní, včetně těch českých.
Katarze Čapkova dramatu nabízí rázné řešení. Jenže vzít pušku a jít do boje není to, co by se od Evropanů teď očekávalo. Díkybohu za osobní nasazení dobrovolníků, kteří se snaží uprchlíkům pomáhat. Myslím ale, že výzva v tyto dny spočívá také v tom, že musíme jako občané dokázat politicky prosadit, aby se všechny evropské státy bez výjimky chovaly k obětem války s lidskostí a solidárně. Český stát a jeho policie zatím stejně jako Maďarsko hanebně selhávají. Je hrozné vidět, jak mezi Čechy včetně politických elit převládá omezenost a primitivní sobectví. Není to ale smutnější pohled než mlčení politiků sjednocené Evropy, která se zjevně dokáže aktivně zajímat pouze a jedině o peníze.
Ne, nevracíme se do třicátých let minulého století. Hrozí nám naše vlastní a aktuální hrozby. Něco jako tehdejší fašismus tu už ale máme a mloci už ve Vltavě plavou.
Autorka je historička umění.