Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mýty o kvótách

Současná debata o přijetí kvót na uprchlíky svědčí o falešném soucitu a neochotě řešit krizi systémově.

Odmítnutí kvót je specifické především pro země střední a východní Evropy. Ono tvrdé jádro „rebelujících“ tvoří především Maďarsko, Slovensko a Česká republika. Proměnlivě se přidávají i další státy jako Polsko, Litva nebo Lotyšsko. Můžeme také pozorovat, že systém přerozdělení odmítají především nové členské země Evropské unie. Jako by postsovětské státy odmítaly přijmout svůj podíl zodpovědnosti za život v globálním kapitalismu. Svou existenci uvnitř Evropské unie si státy jako Slovensko nebo i Česko nejspíše představují pouze jako způsob, jak se dostat k dotacím.

Je nešťastné, že v západních médiích je Česko nyní zmiňováno právě v souvislosti s odmítáním kvót. Náš postoj je o to pochybnější, že za odmítnutím kvót nestojí jasně a dobře formulované argumenty, ačkoliv se instituce jako think-tank „Evropské hodnoty“ či rádoby kritická média kloní na stranu odmítnutí. Jak dokumentovali redaktoři německého deníku Spiegel, na schůzích se svými západními protějšky často představitelé „rebelujících“ zemí jen opakují jeden za druhým to samé. Jaké tedy jsou ony hlavní argumenty proti?

Řešit příčíny imigrantské krize

Snad nejčastěji omílaným klišé je názor, že kvóty jako takové nic neřeší a že se musí řešit raději příčiny současné uprchlické krize. Postoj české vlády Bohuslava Sobotky a ministra vnitra Milana Chovance charakterizuje hanebné zjednodušování globálních problémů. Je nutné hledat příčiny krize, ale co s tím, že do Evropy proudí právě teď sto tisíce lidí hledajících útočiště? Za oním hledáním příčin jsou nejspíše divoké sny představitelů vlády o tom, jak se jinak bezvýznamná mezinárodní politika České republiky zhostí role, se kterou si ani největší válečné supervelmoci na světě zatím nevědí rady. Naše vláda, se spolu Slovenskem a Maďarskem tváří, jako kdyby situace na Blízkém východě byla tak jednoduchá, že ji vyřeší další příspěvky na vojenský arzenál NATO.

Vládní verze „solidarity bez kvót“ je jen načechranou podobou protiuprchlické nevraživosti.

Je však nutné si připustit to, o čem se u nás vůbec nemluví: totiž, že další bombardování Islámského státu možná vůbec není žádným „řešením“, ale vede znovu jen k další radikalizaci a eskalaci místních problémů. Na problémy na Blízkém východě neexistují žádná rychlá a jednoduchá řešení. Pohled do zahraničí, například do Británie, ukazuje mnohem širší spektrum názorů na boj s Islámským státem. Zatímco vládnoucí konzervativní vláda Davida Camerona nedávno znovu schválila pokračování bombardování leteckými drony v Sýrii, předsedkyně Skotské národní strany Nicola Sturgeonová se vyjádřila proti dalšímu bombardování, stejně jako nově zvolený lídr labouristů Jeremy Corbyn, který je proti vojenské konfrontaci s teroristy. U části zahraničních politických elit tak můžeme spatřovat vyjádření oprávněné skepse, že další bombardování na Blízkém východě pomůže. Faktem je, že diplomatická a jiná „měkká“ řešení nejsou jednoduchá a nezaručují okamžité výsledky. Nicméně volat po finálním řešení příčin uprchlické krize „někde v dáli“ mohou jen státy a politici, které dobře vědí, že se stejně k ničemu nezmůžou. Naši politici správně tuší, že jim obracení pozornosti na „vzdálené konflikty“ poslouží k ospravedlnění vládní neschopnosti řešit ožehavý problém.

Na druhou stranu ambiciozní řeči o hledání příčin uprchlické krize by měly být chápány jako příležitost pro českého občana, aby trval na prošetření podílu západních velmocí na uprchlické krizi a také na tom, zda USA nezapříčinily skrz destabilizaci Sýrie a Libye vzestup ISIS, jak tvrdí například Julian Assange. A nebylo by od věci podívat se také na náš podíl na klimatických změnách, které, jak tvrdí spisovalka Naomi Kleinová, také přispěly ke destabilizaci postižených oblastí.

Bohužel k nám uprchlíci nechtějí

Často je zmiňováno alibistické konstatování, že uprchlíci v České republice stejně zůstat nechtějí. Navrhovaný systém kvót počítá s tím, že by stát do jisté míry respektoval přání žadatelů o azyl na umístění. Všem by se ovšem vyhovět asi nepodařilo a celý systém by fungoval v kombinaci se systémem takzvaných bezpečných zemí, který chce nyní Evropská komise zavést. Není pravda, že by právě tohle zafungovalo „jako pobídka pro všechny, kteří se do Evropy snaží dostat,“ jak píše ministr Chovanec. Nemluvíme zde o přerozdělování „ekonomických migrantů“, ale lidí zdecimovaných válkou.

Abychom nejprve konstatovali očividné: po přerozdělení by uprchlíci získali pouze práva spojená s azylem v konkrétní zemi. Ten se uděluje nejčastěji na dobu pěti let a je možné ho kdykoliv přehodnotit, pokud se změní okolnosti v domovech uprchlíků. Až po pěti či více letech a po splnění mnoha kritérii by tedy mohli uprchlíci žádat o občanství, a získat tak i všechna práva spojená s evropským občanstvím.

Do cizí země by se uprchlík z České republiky sice mohl odstěhovat, ale riskoval by zatčení, vysoké pokuty a především ztrátu azylu, a s tím spojenou deportaci zpět. Je opravdu reálné očekávat, že by skutečný válečný uprchlík riskoval bezpečí, jen aby mohl bivakovat bez sociální podpory a práva na pobyt či práci na území bohatšího Německa s pracovním trhem už tak přeplněným legálními uprchlíky?

Klíčové je i pochopení, že kdyby ona skupinka „povinných migrantů do Čech“ byla přivítána systémem kulturní integrace a sociální podporou pro lidi slabší a práce neschopné, byli bychom pro uprchlíky zemí mnohem více populární a také by jim to dalo větší důvod zde setrvat.

Realita volného pohybu v Evropské unii

Pokud by ale opravdu významná část uprchlíků eventuálně získala status evropských občanů, je nutné zde krátce zmínit jak opravdu funguje onen „volný pohyb“ lidí v kontextu evropského práva. Evropští právní akademici zabývající se pohybem osob uvnitř Evropské unie už delší dobu kritizují „volný pohyb“ právě proto, že funguje především pro lidi movité. Podle Evropského práva může člověk zůstat v jiné evropské zemi po dobu delší tří měsíců jen, pokud se nestane finanční přítěží pro onen stát. Tak bylo v kauze Brey stanoveno, že Rakousko může odmítnout právo na pobyt občanu Evropské unie, pokud nemá dostatečné finanční prostředky. V nedávném případu Dano bylo zase odmítnutí žádosti o sociální dávky ženě romského původu žijící v Německu uznáno za legální, protože neměla právo na pobyt a neprokázala, že by měla zájem pracovat či práci získat. Případů, které demonstrují, že Evropské právo má pevnou tradici boje proti „turismu za dávkami“, je ale mnohem více. Argument, že by případní čeští uprchlíci utekli do Německa, kde je dávkový systém nejvelkorysejší, tak v mnohém pouze kopíruje mediální masáž.

Odmítnutí systému kvót můžeme spolu s redaktory Spiegelu nazvat „špatně krytým rasismem“. Vládní verze „solidarity bez kvót“ je jen načechranou podobou protiuprchlické nevraživosti. Kdokoliv, kdo je opravdu „pro uprchlíky“, by tak měl zároveň bojovat za příjetí systému kvót. Slova musí být podpořena akcí. V případě zemí nejvíce postižených přívalem uprchlíků, tedy Itálie a Řecka , není možné počítat s dobrou vůli evropských vlád (jak to navrhuje Karel Schwarzenberg). K české vládě je nutné spolu s řeckým imigračním komisařem Dimitrisem Avramopoulosem velmi rezolutně zvolat, že „solidarita nemůže být dobrovolná“.

Autor je student práva na University of Sussex.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image