Horlivci iluzorního řádu se předhánějí ve skládání slibů, o kterých vědí, že je nemohou dodržet, a i kdyby je dodrželi, své ovoce by nepřinesly. Přirozeně se tím snaží získat popularitu a doufají, že se jim to podaří, když uchlácholí veřejné mínění, jež, jak prohlašují, je plné obav. Aby snadněji dosáhli tohoto ušlechtilého cíle, musejí ze všeho nejdříve vypěstovat ovzduší strachu, přesvědčit veřejnost, že je neustále vystavována nebezpečí útoku. Vyskytují se napříč politickým spektrem. Už před čtyřmi lety si tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra nebral servítky, když tvrdil: „Ocitáme se v nesnesitelném a neakceptovatelném stavu ohrožení.“ [Gaston Defferre, rozhovor pro Le Monde, 15. června 1982 – pozn. překl.]
S blížícími se volbami bylo samozřejmě potřeba udělat to ještě lépe. Věci se ujal samotný předseda vlády a mohli jsme vidět, jak před televizními kamerami Laurent Fabius říkal Jacquesu Chiracovi, že v otázkách imigrace a bezpečnosti mezi nimi panuje významná shoda.
Kapesní krádeží začíná a krvavým politickým atentátem končí řetěz, který má udržovat stihomam a odvádět pozornost od vnitřních nebo zahraničních problémů, jež vlády nejsou schopné řešit.
K získání převahy ale pravice takovou nahrávku na smeč ani nepotřebovala: „Ideologie bezpečnosti,“ píše v knize Dějiny násilí demograf Jean-Claude Chesnais, „je neoddělitelná od volebních kampaní.“ O kus dál dodává: „politici neustále sledují tisk, index své popularity, neustále na ně někdo dotírá, aby něco dělali, aby ve všech možných věcech učinili rázná opatření. Politici mají víc než kdokoli jiný naprosto zkreslené vnímání násilí.“ Neváhají je před svými voliči zveličovat. Zástupce pařížského starosty a radní osmnáctého pařížského obvodu Jean-Pierre Bloch může nakrásně odsuzovat zestátňování, nezaměstnanost nebo školskou politiku sociálních demokratů, nicméně nejzřetelněji z jeho slov zní zásadní priorita: „Bezpečnost, veřejná věc číslo jedna.“ Aby nabyl přesvědčivosti, rád zjednodušuje fakta: „Když jsem přišel do této čtvrti, byl to Harlem.“ A co se stalo? „Nechal jsem zavřít bordely, herny a bary, jelikož se zde setkávali drogový dealeři.“ Není nic jednoduššího: ať si každý obvod zvolí takové radní a noční můra se rozplyne. Aspoň do té doby, než se objeví nějaká jiná.
Dobří lidé, bojte se!
Jelikož veřejnost – nebo alespoň její část – je násilím fascinovaná, proč jí nějaké neposkytnout? Násilí servírované médii, ať v televizi nebo v tisku, u některých lidí pěstuje agresivitu, především ale u širokého publika pěstuje psychózu strachu. Té dokážou využívat stoupenci ideologie bezpečnosti. „Naše násilí existuje, to je neoddiskutovatelné; ale nedá (…) se vůbec srovnávat s násilím antické, feudální nebo dokonce průmyslové společnosti. Ale strach je tu, iracionální, pěstovaný senzacechtivostí médií“, píše demograf Chesnais v již zmiňované knize. Obyvatel města dnes podstupuje mnohem méně rizik než v 19. století, ale cítí se čím dál víc ohrožen. Je v tomto svém stihomamu dokonce udržován.
„V letech 1981 až 1984 se kriminalita zvýšila o více než 42 procent. Byla překročena hranice tří milionů trestných činů. Paříž je na čtvrtém místě pochmurného žebříčku měst s největším počtem vražd, loupežných přepadení, násilných trestných činů a na prvním místě v počtu domácích loupeží. Ani zbytek republiky není ušetřen: staří lidé se už nikde neodvažují vycházet večer ven.“ To je děsivý obraz, jaký vykresluje volební plátek RPR [Rassemblement Pour la République, předchůdce dnešní UMP Nicolase Sarkozyho – pozn. překl.], těsně před březnovými volbami. Jenže zamlčel, že například do statistiky vražd ministerstva vnitra byly započítány dopravní a pracovní nehody, domácí násilí nebo také více činů spáchaných jednou osobou v určité chvíli.
Přesto, dobří lidé, bojte se! Ale bylo ještě hůř. „V letech 1979 až 1983 vzrostly násilné trestné činy o 53 procent.“ Hádejte, kdo to tvrdí. Jiný volební materiál RPR, který také neohroženě přitahuje pozornost ke „zvýšenému počtu delikventů zahraničního původu: 28 procent obyvatel věznic a 70 až 80 procent pachatelů odsouzených za obchod s drogami. V Paříži jsou 42 procenta zatčených pachatelů trestných činů cizinci.“ Ať se vrátí tam, odkud přišli…
Kriminálníci středomořského typu
Lid Simona de Monfort, Landrua a doktora Petiota je od přírody mírumilovný. Ale tihle cizinci… Možná to jsou oni, kdo zavraždil Jeana de Broglie a Josepha Fontanela… Opravdový Francouz by toho nebyl schopen. Tahle individua „středomořského typu“, která pocházejí z méně rozvinutých zemí, s sebou přinášejí brutalitu. Je to snad nový fenomén, který souvisí se zvýšeným přílivem imigrantů za prací? Nebuďme směšní. Už ve třicátých letech 19. století Pétrus Borel, významný spisovatel romantismu, vykreslil jednu ze svých postav následovně: „Passereau měl vzezření cizince a středomořský odstín pleti; městská garda jeho vzhled považovala za pro monarchii nebezpečný; a v obdobích lidových nepokojů byl několikrát zatčen a uvězněn za zločin procházení se po městě a za nedovolené nošení osmahlé pleti.“
Podívejme, zločin, který bude čím dál častější, až vláda odhlasuje, jak to 9. dubna oznámila, zákon „rozšiřující kontrolu dokladů, nezbytnou k předcházení kriminality“. Ve Spojených státech není povinné mít občanský průkaz, bylo by to považováno za útok na lidské svobody, povinnost nebyla ustanovena ani v Kanadě, když quebečtí separatisté bojovali s centrální vládou o nezávislost. Ve Francii by občané prokázali svou uvědomělost, kdyby se kontrolám dokladů s díky odmítli podrobit.
Ale nestali by se ti občané, kteří by se takto vzepřeli budoucímu zákonu, komplici zlodějů, mafiánů, teroristů?
Stoupenci přísných pořádků vždy svá prohlášení opatřují stejnými přísadami: proti násilí, které mají určité (sociální či etnické) skupiny, jež jsou jmenovitě vypočítávány, vrozené, proti útokům na soukromé vlastnictví, proti údajné přílišné toleranci, která je ovšem vzápětí zpochybněna uvedením statistiky uvězněných, proti skutečným či smyšleným nepokojům, proti úpadku mravů – nepostradatelné třešničce na dortu každého proslovu o veřejném pořádku – neexistuje jiné obrany než přísnost a ráznost, exemplární tresty, tresty, které by vykoupily a pomstily obalamucenou společnost.
A na samotný vrchol tohoto moudrého vršení argumentů přichází skutečný dar z nebes, který dovádí stihomam k dokonalosti. Terorismus. Nejde tu o několik izolovaných aktů několika rebelantů, kteří se rozhodli někoho zavraždit. Jde o širokou mezinárodní konspiraci, která představuje nejvážnější hrozbu pro demokracii. Sice mají atentáty ve Francii a v Evropě na svědomí o několik řádů méně mrtvých než ostatní zločiny, mají ale iracionální auru zrůdnosti a chladnokrevnosti, jež občany vyvádí z míry a zároveň fascinuje. Naše společnost masových médií tyhle hrůzu nahánějící činy umí skvěle používat a prodávat. Proslovy politiků o potřebě bezpečnosti tak mají krásně vyšlapanou cestičku: neodsoudit terorismus s náležitou rázností by znamenalo jej omlouvat a stát se jeho komplicem. Odsouzeníhodná shovívavost a sebevražedná tolerance: to je nejjistější cesta do záhuby.
A vskutku, terorismus je vysoce odsouzeníhodný. V demokracii, která zaručuje všechny prostředky k vyjádření svého politického postoje a k politickému jednání, je teroristický čin strašlivým přiznáním bezmoci. K jeho odsouzení a vymýcení je tedy zbytečné „posílit legislativu tím, že se v trestním právu ustanoví zločin terorismu,“ jak to navrhuje Chiracova vláda. Leckoho zřejmě taková změna na papíře zmate a hned se bude cítit bezpečněji, jenže právní definice nevymaže zločin. Ještě účinnější tedy bude zavedení „možnosti snížit trest osobám usvědčeným z terorismu nebo jeho napomáhání, které budou spolupracovat s justicí“, což Jacques Chirac také slíbil. Jaký tohle má účinek jsme viděli v případě Rudých brigád, kdy hrozící tvrdé tresty vedly k tomu, že zadržení obviňovali kdekoho, jen aby jim byl trest o něco snížen. Dochází k nespravedlnostem vedoucím až k neomluvitelným justičním omylům. Ať to každý posoudí dle svého svědomí, zde chci jen říct, že takový postup je v dokonalém souladu s ideologií bezpečnosti a nedůstojných hodnot, které obhajujeme.
V „doprovodném dokumentu“ zveřejněném Bílým domem při příležitosti televizního projevu prezidenta Reagana ze 14. dubna, v němž oznámil zahájení náletů na Libyi, americká vláda uvádí: „Za jediný rok 1985 je daň zaplacená lidskými životy hrozivá: přibližně osm set atentátů mělo na svědomí 2 200 obětí (mrtvých a raněných).“ Tato čísla, která má na svědomí terorismus po celém světě, jsou ale méně hrozivá, než se na první pohled zdá. Mají zahrát na strunu představivosti, jsou ale poněkud mimo, když je porovnáme s dalšími údaji: terorismus páchaný po celém světě má na svědomí pětkrát méně obětí („mrtvých a raněných“) než kolik lidí bylo usmrceno střelnou zbraní jen na území Spojených států.
Terorismus ale před veřejnou moc předkládá ještě jeden, sám o sobě nepříjemný problém. Kdyby se přeceňoval, nahrávalo by to samozřejmě teroristům, zveličovalo a povznášelo by to jejich věc a jejich význam. Dokumenty připojené k Reaganově projevu mimo jiné také poukazují na fakt, že američtí a spojenečtí šéfové jsou dobře informováni o přípravě teroristických akcí, a to do takové míry, že se podle Reagana „dalo některým atentátům zabránit“. Policejní složky jsou na tom tedy lépe než si myslíme. I v tomto případě je statistik využíváno tak, aby vystrašily, ospravedlnily častější využívání dostupných bezpečnostních prostředků a byl určen jasný cíl. Nálety na Tripolis a Benghází ale v žádném případě atentáty nevymýtí. A Washington uznává, že nejen Libye napomáhá teroristům. Atentáty spáchané Sikhy v Indii nebo na Srí Lance, ve Střední Americe nebo černým obyvatelstvem v Jihoafrické republice se výrazně podílí na bilanci „2 200 mrtvých a zraněných“. Ronald Reagan si ovšem dává dobrý pozor, aby všechny oběti přisoudil za vinu plukovníkovi Kaddáfímu.
Kapesní krádeží začíná a krvavým politickým atentátem končí řetěz, který má udržovat stihomam a odvádět pozornost od vnitřních nebo zahraničních problémů, jež vlády nejsou schopné řešit. Představte si, že by stíhačky F-111 vymazaly Libyi z mapy světa: defilovala by pak snad v míru bratrská humanita vstříc zářným zítřkům? To jsou nesmysly. Vždyť ti, kdo drží světový rekord v počtu úmyslných zabití, jsou právě obránci humanity, Spojené státy. Ale co na tom záleží. Je potřeba odvrátit pozornost, nahnat strach, aby se ve veřejném mínění dál rozvíjel a sílil proud, který by se přiklonil k přísnějšímu řádu. Tento řád se nejdřív musí zrodit v hlavách lidí a pak teprve ustanovit ve společenských strukturách.
Autor byl v letech 1973–1990 šéfredaktorem a ředitelem francouzského měsíčníku Le Monde diplomatique.
Z francouzského originálu Violences et délire securitaire, publikovaného v měsíčníku Le Monde diplomatique, přeložila a zkrátila Lucie Dušková.