Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Noví bojovníci?

Politické systémy své radikální opozice nejen potírají, ale zároveň je i hýčkají. Institucionalizují je a snaží se je efektivně kontrolovat.

Někdo by si mohl myslet, že politické systémy touží po konsenzu a zničení disentu. Tak tomu ale není. Nepřítel je důležitý. Nejen proto, že slouží jako vhodný cíl a oběť frustrace, je vhodný k odvedení pozornosti od jiných problémů i k mobilizaci. Existující opozice brání i tomu, aby systém stagnoval. Ve společnosti, v níž není konfliktů a odlišných názorů, se zpomaluje inovace. V takové společnosti se může hromadit napětí pod povrchem a pak vytrysknout v okamžicích nezvladatelného hněvu.

Mnoho modernizačních projektů cítilo potřebu institucionalizace své vlastní opozice, od Atatürkova Turecka přes arabské země, státy Západu až po Maovu Čínu a slavný experiment Kampaně sta květů z roku 1956. Nejpodstatnější je udržet disent pod kontrolou, aby zůstal pro podstatu daného politického systému prakticky neškodný. Pak lze počítat výhody, které takové uspořádání přináší. Je známo, kdo je protivník. Není třeba ho pracně hledat, sám se přihlásí. Nepustí se do žádného darebáctví, svoji energii vyplýtvá v aktivitách vesměs kontrolovatelných. Ba dokonce od něj může přijít, sem tam, i rozumný nápad. Vylepšení systému. Po jeho zavedení se stabilita zvýší, oponent bude mít pocit, že jeho činnost má smysl, že se mu daří. To nemá chybu. Jen někdy přijdou potíže. Opozice začne být příliš aktivní, objeví se riziko, že systém skutečně naruší. To není žádoucí. Ale když už tu dříve tolerovanou opozici známe, můžeme jít najisto. Kolik práce to ušetří!

Na jedné straně je symbolicky demonstrováno, že zde existují lidé a skupiny, které nerespektují ani monopol státu na násilí, ani soukromé vlastnictví. Z druhé strany pak přichází stejně symbolická odpověď. Něco takového nebude tolerováno.

Jedno jde s druhým a kapitalismus jako ekonomický systém založený z velké míry na konkurenci a inovaci se učí rychle a dobře. Po nesnázích s levičáckou revoltou sedmdesátých let minulého století, euroamerické elity zvládají usměrňování opozice na výbornou. Opozici politickou, ale i kulturní, jak ostatně popisovala již před lety Naomi Kleinová, systém nejen integruje či absorbuje. S potěšením ji uvítá. Udělá z ní byznys, vidí příležitost a rád ji využije. Představme si obchod s atributy punku. Představme si reklamní kampaň světoznámé sportovní značky založené na stylu gangsterů z ghetta. Představme si státní instituci či velkou politickou stranu, která artikuluje patřičně učesané myšlenky politického podzemí.

Hranice možného

Je jasné, že některé věci integrovat nelze. Především ty, které by ohrozily stávající držitele moci. Nelze akceptovat narušení monopolu na násilí. Nelze přijmout narušení principu soukromého vlastnictví. Jen skupiny a jednotlivce, které nelze včlenit, je vhodné včas ze hry odstranit, než způsobí větší problémy.

Jako nenapravitelný případ delikventa může posloužit světové anarchistické hnutí. Anarchisté už druhé století celou hru nenapravitelně kazí. Nerespektují státní monopol na násilí, řada z nich se staví skepticky k pilíři kapitalismu, kterým je soukromé vlastnictví. Není možné se s nimi dohodnout. Naštěstí jich není mnoho. V dobách minulých nedokázali konkurovat marxistickým skupinám a v průběhu 20. století zůstali hluboko ve stínu úspěšnějších. Vývoj nicméně sledovali a povšimli si, jak často se revolta stává vhodným obchodním artiklem.

Jako vždy tu jsou nejméně dvě varianty. Buď mohou anarchisté svými aktivitami vylepšovat systém, který nenávidí, nahrazovat ho tam, kde nefunguje, chránit přírodu, pomáhat hladovějícím, sem tam zaprotestovat a pokusit se prosadit alespoň část svého programu. Cílem je postupně získávat podporu a růst.

Druhou alternativou je nečekat a zahájit boj proti systému takovými prostředky, které budou možné (a neintegrovatelné) právě teď. To vedlo v devadesátých letech ke znovuzrození anarchismu povstaleckého.

Vandalismus s politickým poselstvím

Povstalecký anarchismus, tak jak se vyvíjí od devadesátých let v Itálii, Řecku, Francii a jinde, je anarchismem okamžité akce. Nejde o masové guerillové hnutí, anarchisté dnešní doby nemají paravojenské jednotky ani nepáchají spektakulární atentáty. Jsou si vědomi svých možností, které jsou malé i ve srovnání s levičáckými ozbrojenými skupinami minulého století. Používají zápalné lahve a používají slova.

Mluví o potřebě akce tady a teď, takové akce, kterou systém, proti kterému bojují, nebude schopen včlenit do své podstaty. Sabotáže a útoky – nepředvídatelné, realizované jednotlivci a malými skupinami, jež se často navzájem neznají. Na rozdíl od ohlášených demonstrací a blokád není možné dost dobře odhadnout, ve kterém městě a v které ulici příští noc někdo poškodí policejní kameru, zapálí auto nebo rozbije okno honosné rezidence. Povstalečtí anarchisté tvrdí, že desítkami, stovkami a tisíci takových drobných aktů vzpoury realizují žité anarchistické povstání.

Je třeba jim přiznat, že systém je – alespoň prozatím – bezradný. Vandalismus s politickým poselstvím? Něčemu takovému je těžké předcházet a je možné předpokládat, že může dojít i k vážnějším útokům. Jsme-li policisté, můžeme zasáhnout jednak proti aktům samotným, jednak proti politickému poselství, které nesou. Jako policisté musíme vykázat činnost a bezpochyby po zásahu existuje i politická poptávka. Co dělat s někým, kdo zapaluje auta. Otevřít obchod s Molotovovými koktejly?

Tak lze číst francouzský zásah proti takzvané devítce z Tarnaku. Sice se příliš úspěšně nedaří dokázat jí přímou akci, ale snad by se jí dalo přišít alespoň to politické poselství. Vzpoura přichází, kniha od Neviditelného výboru? Alespoň tak, výborně!

V současném počtu a intenzitě drobných aktů násilí nelze hledat skutečnou hrozbu pro stabilitu systému. Boj se, více než co jiného, vede v symbolické rovině. Na jedné straně je symbolicky demonstrováno, že zde existují lidé a skupiny, které nerespektují ani monopol státu na násilí, ani soukromé vlastnictví. Z druhé strany pak přichází stejně symbolická odpověď. Něco takového nebude tolerováno. Dva pohledy, dva přístupy a ani jedné straně nejde o konkrétní auto, konkrétního člověka a konkrétní čin.

Fénix a Síť revolučních buňek

Symbolické zápasy nemají hranice. Nejde o konkrétní zemi, čas, konkrétního člověka či věc. Tam, kde existuje jak anarchismus, tak kapitalismus a státní moc, probíhá konflikt. Není divu, že zasáhl i Česko, které věru není proslulé rázným a akceschopným lidem.

V roce 2014 došlo k útokům, k nimž se přihlásila Síť revolučních buněk. Z nedostatku jiných informací ji můžeme považovat za povstalecké anarchisty. Rychle zareagoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, snad ještě předtím, než se kauzy ujal oficiálně, a infiltroval minimálně dva ze svých lidí do jedné z anarchistických skupin. Přes nesporou militantnost nasazených agentů se však zdá, že si nevybrali správnou skupinu. Žádné násilí široko daleko, žádná revoluční buňka. Člověk se snaží, návody poskytuje, motivuje… A anarchisté sedí, pořád jen mluví a skutek žádný. Pro policistu připraveného na utkání s teroristy zážitek vskutku frustrující. Není jednodušší a efektivnější je rovnou zavřít?

Nebylo by to poprvé, jak vědí všichni, kdo četli Švejka. Putimský strážmistr do své zprávy napsal: „Aparát fotografický sice u něho nalezen nebyl, ale jest domněnka, že ho někde skrývá, a proto ho s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost.“ A vůbec – kdyby měl fotoaparát, tak by bezpochyby fotil, jen to, že ho nemá, té nešťastnosti zabránilo a jen tomu můžeme děkovat, že jsme nenašli ani fotky.

To je neúprosná logika, i po sto letech nad slunce jasná. Jen tomu, že anarchisté nezapálili žádný vlak, můžeme děkovat za to, že nemáme žádné důkazy, že zapálili vlak, jistě by zapalovali, kdyby mohli, a kdyby vlak zapálili, byl by zapálený.

Několik zatčených, mnoho zastrašených, činnost vykázána a všichni budou šťastní, protože je zde nový nepřítel. To neuškodí. Nejde o konkrétní lidi, nejde o věci, ba ani o činy. Jde o myšlení, o symbolický střet. Ovšemže – časem uvidíme, co vstane z popela.

Autor je politolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image