Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nový Zéland versus uprchlíci

O uprchlících se diskutuje také v jedné z nejodlehlejších zemí světa – na Novém Zélandu. Tlak občanů na tamního premiéra dokládá, že uprchlická krize je celosvětovým problémem.

První uprchlíky začal Nový Zéland přijímat někdy kolem roku 1840. Kromě Evropanů to byli hlavně Asiaté, lidé z pacifických ostrovů, Jihoameričané a Afričané. Ve třicátých letech 20. století tu pomocnou ruku hledali Židé, během druhé světové války sem prchali Poláci a bezprostředně po roce 1948 běženci z východní Evropy. V roce 1959 se Zéland stal jednou z prvních zemí na světě, která začala přijímat handicapované uprchlíky. Po roce 1960, kdy se Zéland oficiálně připojil k Úmluvě o uprchlících z dílny OSN, patřili k místním imigrantům třeba Čechoslováci prchající po roce 1968, Chilané obávající se Pinochetovy diktatury, Afghánci a Iráčané hledající úkryt před americkou „intervencí“ na Blízkém východě a Jugoslávci, ale i Kambodžané či Somálci…

Jako problematické se ukazuje paradoxně to, že Nový Zéland klade až přehnaně velký důraz na „kvalitní přesídlení“ uprchlíků a jejich asimilaci do „kiwácké kultury“.

Roku 1987 novozélandská vláda schválila zákon, na jehož základě se země zavázala přijímat osm set uprchlíků ročně. Účelem kvóty bylo hlavně formalizovat počet uprchlíků a postup při jejich přijímání. O deset let později byla kvóta snížena na sedm set padesát uprchlíků ročně – s tím, že se Zéland postará o jejich cestovní náklady. Jak se totiž ukázalo, zaplatit tisíc dolarů za letenku z Káthmándú do Aucklandu je pro běžného Nepálce nepředstavitelné – zvlášť pokud posledních dvacet let nevystrčil paty z uprchlického tábora. Kromě oněch sedmi set padesáti uprchlíků za rok Nový Zéland přijímá až tři sta lidí v programu za znovusjednocení rodin (tito lidé ale nedostávají žádnou finanční ani materiální podporu). Sečteno a podtrženo: do téhle čtyřmilionové země přichází kolem tisícovky uprchlíků za rok. Aktuálně země přijímá uprchlíky hlavně z Eritrey, Džibutska, Burundi a Bhútánu. O migrantech mluvit netřeba. To, že se čtvrtina zdejších obyvatel nenarodila na Novém Zélandu, je všeobecně známo.

John Key a jeho svět

Tisíc uprchlíků ročně je docela hezký počet. Alespoň na osmdesátá léta. Fakt, že se uprchlická kvóta už třicet let nezměnila, se v posledních týdnech stal terčem tvrdé kritiky. Řada organizací, jako třeba Červený kříž, dlouhodobě poukazuje na to, že kvóta uprchlíků na celkový počet zdejších obyvatel je nízká a reprezentuje necelých 0,02 procenta populace, zatímco v Austrálii to je 0,05 procenta a v Kanadě se počet každoročně přijímaných uprchlíků pohybuje kolem 0,2 procenta celkového počtu obyvatel. Organizace Amnesty International New Zealand rozjela kampaň s názvem Double Quota, která má přimět vládu k navýšení kvót. Kampaň se relativně dobře uchytila na sociálních sítích (hashtag #doublequota na Facebooku) a pomohla vystupňovat tlak na vládu, aby učinila konkrétní kroky, respektive, jak se později ukázalo, spíše sliby.

Podobné kampaně „zdola“ spolu s tlakem okolního světa nakonec přiměly premiéra Johna Keyho změnit na celou věc názor. Dříve se totiž nechal slyšet, že vláda nezvažuje v souvislosti se syrskou krizí žádnou speciální pomoc, a pokud ano, tak až na příští rok, kdy otevře debatu nad možným přehodnocením každoroční uprchlické kvóty. Zhruba před týdnem však obrátil a prohlásil, že Nový Zéland udělá v celé věci mnohem více. Počáteční nadšení před pár dny opadlo, a to když uvedl, že nad každoroční kvóty země přijme šest set Syřanů. Nezapomněl dodat, že tohle číslo opravdu napíná systém na maximum. „Systém toto opatření napíná na maximum, protože je vládou každoročně podfinancovaný. Je to záležitost stanovení priorit,“ dostalo se mu odpovědi z řad opozice.

Jako problematické se ukazuje paradoxně to, že Nový Zéland klade až přehnaně velký důraz na „kvalitní přesídlení“ uprchlíků a jejich asimilaci do „kiwácké kultury“. V praxi to znamená, že uprchlíci mají zajištěný opravdu kvalitní servis – od bydlení a finanční podpory až po tlumočení a programy sociálního začleňování. Vláda se také shodla na tom, že adekvátní finanční částka pro šest set uprchlíků navíc je čtyřicet devět milionů dolarů (asi tři čtvrtě miliardy korun). Pokud vláda odmítá uvolnit více prostředků, logicky se nabízí otázka, zda není pro uprchlíky lepší, pokud jich Zéland přijme více s tím, že sníží kvalitu poskytovaných služeb. To ale Key opět odmítá, prý by to mohlo ztížit „pokiwáčtění“ utečenců. Kvalitní asimilaci ostatně úřady neupřednostňují pro dobro uprchlíků, ale proto, aby bylo jejich začlenění do společnosti pro Novozélanďany co nejméně bolestivé.

Aby se nám sem ti uprchlíci vešli!

Nový Zéland má oproti ostatním takzvaným vyspělým zemím „výhodu“ v obrovské geografické izolaci. Je v podstatě nemožné, aby sem uprchlíci připluli po moři, a vzhledem k bezpečnostním opatřením na letištích je to fakticky vyloučeno i vzduchem. Pro řadu místních obyvatel, kteří často nikdy nenavštívili jinou zemi, tak není snadné připustit, že uprchlická krize není pouze a jenom problém Evropy. Michael Woodhouse, který má pod palcem zdejší imigrační úřad, dokonce používá geografickou izolaci jako záminku k objasnění toho, proč Nový Zéland nemůže přijmout první syrské uprchlíky tento, ale až příští rok. V rozhovoru pro Radio New Zealand prohlásil, že pokud by Zéland akceptoval Syřany nyní, byli by zde v podobné situaci, v jaké se nacházejí, pokud přebývají v některém z uprchlických táborů v sousedních zemích. Reagovat na prohlášení tohoto druhu je někdy takřka vysilující. Pohled z domova by Woodhousovi mohli poslat třeba obyvatelé kempu Zátarí v Jordánsku.

Nový Zéland s přijímáním uprchlíků dobře začal, v současnosti ale širší veřejnost přivírá nad světovými událostmi oči. I pro zdejší média je zajímavější, že Číňané skupují domy v Aucklandu, než že několik milionů Syřanů zoufale hledá pomoc. Snaha zélandské vlády je sice pěkná, nicméně v kontextu největší humanitární krize od dob druhé světové války naprosto nedostatečná. Zdejší veřejná debata o uprchlících působí ještě ironičtěji, jakmile ji dáme do souvislosti s aktuálním návrhem na změnu novozélandské vlajky. Dvě referenda budou stát pětadvacet milionů dolarů a výsledkem bude, že se vlajka trochu odliší od vlajky australské. „Ono totiž opravdu není vtipné, když vás na mezinárodním setkání pořadatelé posadí ke stolečku s australskou vlajkou,“ poznamenává k tomu ministerský předseda Key. Z celého srdce si přeji žít ve světě, kde tohle bude opravdu ten největší problém. Karikatury Keyem protlačovaného návrhu hovoří za vše. Jak poznamenal jejich autor Lyndon Hood: „Jestliže má vlajka reprezentovat náš národ, udělejme něco, na co můžeme být hrdí.“ Podobně jako on se obávám, že přijetí pouhých šesti set Syřanů takovým heroickým činem nebude.

Autor žije na Novém Zélandu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image