Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Podvádíme víc než Řecko

Předseda vlády předvedl ve zkratce postkomunistické pojetí solidarity. Měli bychom raději přijmout třicet tisíc uprchlíků, ať jsme jen třikrát horší než Německo. 

Byl to příznačný a přízračný týden. Začal tím, že prezident republiky zopakoval – po tolika internetových diskutérech – na adresu vědců, kteří podepsali výzvu proti xenofobii: Ať si každý z nich nastěhuje jednoho migranta domů. To se šlo ještě ušklíbnout a říct si, spolu s některými facebookovými diskutéry: Ať si každý odpůrce uprchlíků nastěhuje domů jednoho Zemana, anebo aspoň Ovčáčka. Úsměv tuhne na rtech, když týden aspoň prozatím končí tím, že středoevropské země společně manifestovaly v Praze proti snaze Unie přimět je k přijímání uprchlíků. Maďarský autoritářský nacionalista Orbán bok po boku s českým sociálním demokratem Sobotkou – každý má takové kamarády, jaké si zaslouží. Středoevropská postkomunistická pravda a láska k sobě spolu s nevstřícností k cizákům musí zvítězit nad bruselskými kvótami, multikulturní lží a nenávistí. Premiéři zdůraznili, že Schengen (pro své země) chtějí, podíl na evropském řešení uprchlické krize ale nikoli.

Podobný výsledek jsme mohli očekávat nejpozději, když rakouská ministryně prohlásila veřejně to, co zřejmě mnozí její západní kolegové říkají už nějakou dobu představitelům postkomunistických zemí interně: Pokud se východní Evropa chová v otázce uprchlíků sobecky, není důvod, aby dostávala unijní dotace. Reakce českých představitelů byla očekávatelná – prozradila ohromnou míru vytěsnění a popření ve vztahu České republiky k Evropské unii. Ministr vnitra se svěřil se svými pocity slovy: „To už mi přijde úplně přes míru. Hazardují s chutí Čechů věřit EU“ – právě v době, kdy Češi a další obyvatelé postkomunistických zemí neuvěřitelně hazardují s chutí obyvatel starých zemí EU věřit, že jim jejich nákladní středoevropští sousedi přinášejí něco jiného než – slovy známé české písně – „žal a výdaje“.

Československo dokázalo na začátku padesátých let přijmout dvanáct tisíc Řeků. Opravdu na tom nejsme, po všech těch rozchodech s minulostí, ani trojnásobně lépe než za Gottwalda?

Bohuslav Sobotka byl ještě lepší. Jeho výrok „Evropské fondy jsou nástrojem solidarity. Neměly by být spojovány s řešením migrační krize“ má potenciál vstoupit do historie. Jeho smutně roztomilá paradoxnost totiž dobře ukazuje, jak nedospěle si postkomunistické země představují solidaritu. Solidarita je v tomto podání něco, co rozhodně nemá nic společného se skutečně potřebnými. Nemá ani nic společného s tím, že bychom se měli zapojit do řešení problému, který se nás týká. Solidarita prostě znamená, že se nám sype.

Do zblbnutí se vymlouváme na dávnou minulost, pětadvacet let po politickém převratu máme stále natažené ruce a nejsme ochotni se ani trochu podělit. Už dávno nemáme právo vymlouvat se na zpoždění zaviněné diktaturou. Stále ale žijeme v postkomunismu – řečeno s Borisem Budenem, v námi samotnými zaviněné nesvéprávnosti. Nic to neukazuje tak přesvědčivě jako současná krize kolem uprchlíků.

Sobecká rozvojová země

Tomáš Tožička ve svém článku Korupce, nebo svépomoc v aktuálním Novém Prostoru dává působení evropských peněz v postkomunistických zemích do zajímavého srovnání. Pokud pochopíme tyto peníze jako rozvojovou pomoc (čím jiným vlastně jsou?) a srovnáme dotace z evropských peněz proudící do postkomunistických států s chudými zeměmi, které tuto rozvojovou pomoc opravdu potřebují, zjistíme, že dostáváme mnohem více. Slovy Tomáše Tožičky, „středně příjmové země bývalého východního bloku s relativně vysokou životní úrovní a rozvinutou ekonomikou se staly na dlouhou dobu jedněmi z největších příjemců rozvojové pomoci na planetě“.

Stačí vyjet z Prahy a vidíme z rozměrných cedulí, co všechno bylo pořízeno z evropských peněz. Proč se o své bohatství raději výrazněji nepodělila Praha, jeden z nejbohatších evropských regionů, který tyje z dost absurdních zákonů o rozpočtovém určení daní?

Je trochu paradoxní, že stát, který je dlouholetým příjemcem přerozdělování, je zároveň zemí, která pro něj má tak malé pochopení. Právě v zemi, do níž proudí miliardy za nic, zároveň triumfuje politika sobectví a představa, že „každý si má pomoci sám“. V zemi, která se chová jako neustálý potřebný, se velká část populace dívá skrz prsty na své spoluobčany, kteří potřebují pomoc. Škoda, že Evropská unie nepodmínila své dotační programy něčím podobně ponižujícím jako veřejná služba, jíž byl český stát zvyklý podmiňovat sociální dávky nezaměstnaným.

V zemi, která je neustálým příjemcem rozvojové pomoci, ač by už dávno měla být schopná stát na vlastních nohou, je také rozšířeno pohrdání „rozvojovými zeměmi“, jako by si za svou situaci mohly samy. Právě u nás nacházejí živnou půdu věcné i rasistické kritiky rozvojové pomoci, právě u nás se často zdůrazňuje, že pomoc nemá kýžené účinky a neumožňuje postavit se na vlastní nohy. Právě u nás se často poukazuje na rozkrádání rozvojové pomoci místními elitami.

Byl by to až roztomile krásný příklad vytěsnění, kdyby to především nebylo tak smutné svědectví o naší nezralosti. Ve skutečnosti by velkou případovou studií nefunkční rozvojové pomoci měla být Česká republika – se všemi těmi rozkradenými a zneužitými projekty, s tím, jak se tu podařilo vyfutrovat korupční sítě a také umožnit Praze, aby se nedělila o své zdroje se zbytkem republiky a raději je nechala rozkrádat kleptokratickou garniturou. Je trochu podivné ukazovat si na rozvojové země kvůli jejich zkorumpovaným elitám ve společnosti, která vyprodukovala kolibříka Béma nebo ČSSD v Ústeckém kraji.

Jedním z témat, adresovaných v debatách o rozvojové pomoci chudým zemím nebo dávkám pro nezaměstnané, je nevděk. Chudé země nebo chudí lidé by si podle častých představ měli uvědomovat, že pomoc není samozřejmá, a to by je mělo motivovat k tomu, aby se rychle postavili na vlastní nohy a svou prací společnosti (či globální společnosti v případě chudých zemí) svůj „dluh“ splatili. Rozvojová pomoc adresovaná České republice je příkladem selhání i v tomto ohledu. Češi patří k velkým příjemcům unijních peněz a zároveň k nejeuroskeptičtějším národům v EU. Fakt rozvojové pomoci šťastně vytěsnili a rozhodně je ani nenapadne, že by měli cítit nějakou vděčnost nebo že by se měli podílet na společných problémech Unie.

Černý pasažér versus sňatkový podvodník

Oblíbeným terčem postkomunistických zemí bylo Řecko – našly v něm slabší kus evropského stáda, do něhož si mohly projektovat své mindráky. Ač se Česká republika na „zachraňování“ Řecka v podstatě nepodílela, i tak zde bylo a možná stále je ještě neoblíbenější než v Německu. Postkomunisté (ať už to byl jeden polský europoslanec nebo český spisovatel Martin Vopěnka) přispěchali s preventivní obhajobou vojenského puče proti vládě Syrizy, jiní, například Martin C. Putna, nám zase vysvětlili, že dnešní Řekové nejsou potomci skutečných Helénů, ale jen pouzí primitivní a násilní Balkánci. Oblíbeným tématem a také zdůvodněním, proč odepsat celý jeden evropský národ, se stal morální argument: oni přece falšovali statistiky!

Ve světle chování postkomunistických zemí k migrační krizi možná nastal čas podívat se na tuto situaci jinýma očima. Ano, Řekové falšovali statistiky, aby se dostali do eurozóny. Je to klasické podvádění, něco jako jízda načerno dopravním prostředkem. Postkomunistické země oproti tomu předstíraly, že chtějí patřit do Evropské unie a nést s ní společně její problémy. Přišly si díky tomu na nemalé peníze – a nyní se stavějí k nešťastným uprchlíkům i západním členům své „unie“ zády při prvním vážnějším problému. Podvádíme mnohem víc, než kdy podvádělo Řecko – pokud lze chování řeckých vlád přirovnat k černému pasažérovi, postkomunistické země připomínají sňatkového podvodníka.

Za solidární Evropu

Vědomí toho, že jsme členové EU a že jsme spotřebovali docela dost jejích dotací (které patrně často skončily rozkradením), by samozřejmě nemělo vést k servilitě. Ostatně, není příliš pravděpodobné, že sem tyto peníze proudily především kvůli dobrému srdci Bruselu. Byly součástí politiky, kterým si západní Evropa budovala předpolí a koupěschopnou poptávku. Byl to jistě u obou stran sňatek převážně z vypočítavého rozumu. Jednou jsme si ale řekli ano. Je jednoduše podlé ukázat druhému záda v době, kdy po delší době potřebuje něco on od nás, a především, když jde o někoho třetího, kdo čelí akutnímu ohrožení. Evropská unie si v současné době vybírá. Bude její odpověď na uprchlickou krizi podobná odpovědi Turecka, kde jsou v současné době skoro dva miliony syrských uprchlíků, Libanonu, kde jich je přes milion, či Jordánsku, kde jich je přes šest set tisíc? Anebo bude podobná Saúdské Arábii, Kataru či Kuvajtu, které nepřijaly nikoho? Odpověď střední Evropy je zatím podobnější sobeckým ropným státům.

Patřil jsem k těm, kteří hlasovali pro „ne“ v referendu o vstupu do EU, prostě proto, že jsem Unii považoval za neoliberální spolek „byznysmenů a byrokratů“, jak znělo tehdy jedno naše heslo. Zpětně jsem toho rozhodnutí trochu litoval a ptal se sám sebe, zda jsem nebyl přehnaně ideologický a nesehrál roli Klausova užitečného idiota. Vždyť i pro boj za změnu je asi lepší být uvnitř – a i anarchokomunista musí vidět, že ona federace autonomních komun, která je jeho ideálem, může některé své úlohy v dnešní době splnit, jen pokud bude v některých případech celoevropská nebo ještě větší.

Pokud jsem kdy pochyboval, zda naše kritika Evropské unie nebyla přehnaná, řecká krize mě z těchto pochyb vyléčila. Naprosto souhlasím s názorem politologa Case Muddeho, že stávající podoba EU nemůže vyhovovat nejen „radikální levici“, ať už to znamená cokoli, ale ani sociálním demokratům, kteří svou politickou orientaci myslí vážně.

Zápas o charakter evropské integrace je před námi, ona bizarní kombinace byrokratické vlády s vedoucí úlohou neoliberalismu je neudržitelná. V zápase o solidární Evropu je nicméně dvojnásob důležité potvrdit evropskou jednotu ve věci, v níž jde o základy lidskosti. Nebo si snad lze představit Evropu, která bude solidární se „svými“ nezaměstnanými a pracujícími chudými, pokud nechá umírat „cizí“ utečence před válkou?

Německo, které se v kauze Řecka zachovalo nestoudně a kolonialisticky, projevilo v kauze utečenců jistou velkorysost. Slib, že přijme osm set tisíc uprchlíků, tedy jedno procento své populace, je velkým činem. Nedokážeme ho následovat?

V zemi Konvičků a Hamplů není zatím realistické požadovat obdobný čin, k jakému se odhodlali Němci. Lidé tu berou nižší mzdy a máme tu menší zkušenost s integrací lidí s neevropskými kořeny. Přijmout sto tisíc uprchlíků, což by odpovídalo německému závazku, by možná bylo šokem a krokem, který bychom měli vyhradit pro krajní situaci, pokud přijde nějaká ještě horší, než je ta dnešní. Opravdu si ale nemůžeme jako realistický cíl stanovit přijetí třicet tisíc uprchlíků? Jistě, můžeme sebe i své okolí donekonečna ujišťovat o své postkomunistické podřadnosti, ale opravdu jsme ve srovnání s Německem více než třikrát horší?

Československo dokázalo na začátku padesátých let přijmout dvanáct tisíc Řeků. Opravdu na tom nejsme, po všech těch rozchodech s minulostí, ani trojnásobně lépe než za Gottwalda?

Hoši od Bobří řeky

Skoro by se zdálo, že v české mediální krajině už těžko může něco překvapit. Snad ani Právo, ve kterém Jan Keller skoro denně dodává argumenty odpůrcům uprchlíků a usvědčuje nás, co jsme ho volili v naději v solidárnější sociální demokracii, z hloupé naivity. Je na to smutný pohled, ale konec konců sociální demokracie nikdy neříkala, že bude nějak zvlášť morální strana, citlivá k lidskému utrpení.

Co skutečně trochu překvapí, jsou postoje autorů, kteří jindy kladli důraz na morálku, různých těch Havlových sirotků, hochů od Bobří řeky či bývalých člověků v tísni. Když šlo o minulost nebo třeba o souboj mezi Zemanem a Schwarzenbergem, nedělalo mnohým z nich problém zaujmout vysoce morální stanovisko, shlížet na velkou část svých spoluobčanů z pozic morální či kulturní elity a poučovat o významu sounáležitosti se Západem. Co dělají dnes, v době kauzy, která je aktuální a morálně náročná a zároveň představuje velkou zkoušku sounáležitosti se západní Evropou? Jak reagují, když se ke slovu dostávají neofašisté nebo stoupenci xenofobie a vlády tvrdé ruky?

Co dnes třeba dělá Tomáš Pojar, spoluzakladatel a dlouholetý ředitel nadace Člověk v tísni? Když šlo o rozbombardování Srbska, přesvědčoval nás, že musíme vojenskou akci podporovat, protože „jsme v NATO“ a kosovští Albánci jsou „lidé v tísni“. Když šlo o rozbombardování Iráku, vysvětloval nám v novinách, že „pacifismus se šíří jako mor“ a kdo je proti, tak je Mnichovan. Mysleli byste snad, že dnes tento muž píše, že „jsme v EU“ a organizuje pomoc a přijetí pro statisíce syrských lidí v tísni? Kdepak. Zdá se, že Rychlé šípy vyměnil za Bratrstvo kočičí pracky a ve své nové roli prorektora vysoké školy mafiánského lobbisty Ivana Langra ochotně poskytuje rozhovory ultrapravičáckým bulvárním Parlamentním listům, v nichž utvrzuje čtenáře v tom, že uprchlíky je především třeba zadržovat a vracet a že „přerozdělování [uprchlíků] v rámci EU není řešením, protože nikdy reálně fungovat nebude“.

Snad bychom mohli zásadový a trochu idealistický postoj čekat od redaktorů Lidových novin. Chyba lávky. Zbyněk Petráček namísto toho pranýřuje „multikulturní elity“ (kde je probůh v Česku viděl? Na Hradě? Ve vládě? V redakci Lidovek?), které „rizika islámu už předem bagatelizují“, vyzývá k debatám „bez dosavadního pokrytectví a pseudonáboženské korektnosti“ a zdůrazňuje, že „řešením problému je nekontrolovaný příval zastavit“. Obhajuje hnutí jako Pegida nebo Islám v ČR nechceme s odkazem na „appeasement elit“ vůči islamismu. Ve skutečnosti se sám takovými texty zařazuje do většinové části elity, která se dopouští appeasementu vůči islamofobům, nebo je přímo aktivně povzbuzuje.

O kultuře se často tvrdí, že povzbuzuje citlivost vůči příběhům těch druhých. Snad by tedy mohl mít hlubší vnímavost k celé kauze redaktor Lidových novin Jiří Peňás. I zde se ale zklameme. Ve sloupku Moje zkušenost s emigrací vzpomíná, jak na konci osmdesátých let, když mu hrozila vojna, váhal, zda opustit Československo. Svou zajímavou vzpomínku uzavírá poněkud rozmáchlou úvahou, podle níž „skutečně existují důvody, proč člověk musí opustit svou vlast. Ty jsou však zpravidla jiné, než aby pak v oné nové zemi už navždy zůstal. Poznat to je kardinální problém současné tragédie. Těch prchajících i těch, kdo je přijímají. Nebo nepřijímají…“ Je skutečně zarážející, s jakou lehkostí někteří lidé dělají ze své omezené zkušenosti „pravidlo“, které je „kardinální“ pro situaci lidí, o nichž ví jen velmi málo. Skutečně lze srovnávat situaci konce Husákovy diktatury s útěkem před válkou a Islámským státem? Nehledě na to, že i velká část z těch, kteří před normalizačním režimem skutečně utekli, ve „vlasti svého exilu“ (Kundera) nakonec zůstala. Ani tato zkušenost není ale „kardinální“. Dnes stárnoucí generace těch, kdo byli v roce 1989 mladí (a měli tím pádem otevřené neuvěřitelně velké okno příležitostí) si vypěstovala podivnou neotevřenost k jiným příběhům, než jsou jejich vlastní. Snad se jí v tomto nezačneme podobat.

Texty Ondřeje Štindla patřívaly k lekcím z novinářské soudnosti i tam, kde s nimi čtenář nemohl souhlasit. V jeho článku Jak snadno jsme se stali davem. Nic dobrého pro budoucnost z té soudnosti moc nezbylo. Požrala ji touha symetrizovat za každou cenu fašouny a jejich odpůrce, kteří podle Štindla vnímají uprchlíky jako „zástup objektů dobročinnosti, čekající na to, až bude vyslán na dráhu, jež pro ně bude připravena, odhodlaný stát se exotickým atributem nějaké utopie. Ochotným věnovat sluch těm správným myšlenkám a dál je šířit, když už ta domácí masa potřebných své aspirující dobrodince tak strašlivě zklamala“, čemuž se nelze divit, neboť mezi těmito odpůrci autor vidí „žvatlavého tribuna, který dnes vidí v přicházejících uprchlících zárodek budoucích revolučních mas“. Odkud tento portrét lidí solidarizujících se s uprchlíky Ondřej Štindl má? Z pamfletů Pata Buchanana nebo z videí na serveru White Media? Skutečně si ani na moment nepřipustil, že levičáci podporují uprchlíky prostě z lidské solidarity?

Jsem českej srab

Zatímco velká část levice použila uprchlickou krizi k demonstraci toho, jak omezeně chápou slovo solidarita, Havlovi pohrobci se nám rozhodli dát najevo, že jejich ideály platí jen pro někoho. Že by čest postkomunistického Česka dokázali zachránit alespoň společenskokritičtí umělci? Skupina Pode Bal je známá proříznutým jazykem – pokud se jedná o dávnou minulost, která umožňuje bez zvláštní snahy a rizika pózovat v roli morálně nadřazených. Nejnověji vystavovala skupina v budově Europarlamentu své dílo připomínající mrtvého utečence z Československa v osmdesátých letech. Dílo pranýřovalo leckoho (třeba i Putina, Chomského a Žižeka), autoři si ale dali dobrý pozor, aby se nevyjádřili k současným hranicím EU. Byl to čin asi podobné aktuálnosti a odvahy, jako vydat ve Stalinově SSSR knihu, která by pravdivě líčila a po právu pranýřovala poměry v carských věznicích.

Když svého času Pode Bal vyrobili trička s nápisem „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku“, působilo to jako hodně laciné zdůraznění vlastní pohrdavé distance pod maskou sebereflexe a „vyrovnání s minulostí“. Dnes se ale zdá, že by jejich text potřeboval trochu aktualizace. Zkusme to neuměle, když umělci mlčí:

Jsem českej srab,
kterej přemlouval bábu a zapaloval svíčky za Václava Havla,
posílal cikány střídavě do plynu a do práce,
vyznamenával sira Wintona, aby se s ním mohl vyfotit,
vysvětloval, že u nás přece není místo pro uprchlíky
a pak chtěl peníze z eurofondů…

Autor je novinář a politolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image