Dvě stě uprchlíků na srbsko-maďarské hranici v Röszke začíná skandovat: „Chceme jenom pryč!“ Rozbíhají se směrem k zástupu policistů a prodírají se skrze ně. Policisté s obušky se snaží chvíli průnikům bránit, ale není úplně jasné, zda to myslí vážně. Uprchlíci vbíhají do kukuřičného pole, za nimi běží desítky kameramanů a pár skupinek policajtů. Další policisté obnovují řadu a vypadá to, že další skupinu uprchlíků, která se po úspěšném průniku narychlo zformovala mezi stany, už nepustí. Ale i druhá vlna celkem snadno prochází a na plácku před kukuřičným polem probíhá mezi roztroušenými policejními hloučky. Zdá se, že až na pár agilních pitomců je to policistům jedno. Tři z nich nelogicky zastavují starší ženu s dítětem, přestože se právě nechali oběhnout asi dvaceti rychlejšími uprchlíky. „Nechte je jít,“ řvou na ně dvě antifašistky z Německa, které před chvílí rozdaly přes sto porcí na místě uvařené sóji s rýží. Policajti je překvapivě poslechnou.
Z kukuřičného pole za lepším životem
Kukuřičné pole tvoří působivou kulisu pro televizní kamery a právě v něm po několika desítkách metrů úprku před policií mizí uprchlíci. Pole má je široké jen zhruba pět metrů. Na druhé straně už nejsou žádní kameramani a překvapivě ani policie. Ocitám se vedle skupinky asi desíti uprchlíků. „Pojďte, prosím, s námi,“ říká mi zoufale mladá žena, která drží za ruce dvě děti. Všude kolem jsou podobné skupinky, žádná příliš neví, kam jít. Učitel francouzštiny ze Sýrie mi během rychlé cesty směrem k porostu, v němž se s dalšími chce schovat před policií, vysvětluje, že si musí zavolat taxi do Budapešti. Peníze má. V rychlosti mi povídá, že ho včera chytli policajti na benzínce a vrátili ho do kempu v Rözske. Chce se dostat do francouzské části Švýcarska a tam pokračovat v práci učitele, tentokrát pro cizince.
Policie z uprchlického kotle v Rözske upouští čas od času pár set lidí nejspíš záměrně. Desítky policistů nejsou schopny uhlídat kemp s několika tisíci lidmi, a tak radši nechávají část z nich utéct.
Naše skupina o třiceti lidech nakonec končí pod stromy mezi keři. Probíhá zde porada mezi několika muži, částečně kupodivu v angličtině. Zvažují, zda dokážou pěšky urazit dvě stě kilometrů do Budapešti. Z úkrytu v keřích se nakonec se syrskou fyzioterapeutkou vydávám směrem k nádraží zjistit, jestli je tam policie. I když se Geida několikrát po cestě schovává a vysílá mě napřed, je brzy celkem jasné, že policie to tentokrát vzdala. Vlak má odjíždět v 16.05, což mi potvrdí i zaměstnanec železnice. Vyměním Syřance forinty na vlak a nechám ji na nádraží. Ráda by se dostala do Německa, kde studují její dva synové. Po cestě zpátky potkávám na kolejích další z oněch pár stovek lidí, kterým se před chvílí podařilo utéct z policejního obklíčení do kukuřičného pole. Teď míří všichni na nádraží. Jdu s nimi několikrát tam a zpátky. Naučím se spoustu arabských slov, které hned zapomenu.
Když se jdeme za hodinu z kempu podívat, kolik malý vlak zvládl odvést lidí, motoráček je pořád na místě. Ten samý zaměstnanec maďarských drah, který sliboval odjezd vlaku na čas, mi říká, že policie jízdu vlaku zakázala. Neví proč. Asi kvůli uprchlíkům. Společně se strojvedoucím stojí u vlaku a vypadají poněkud ztraceně. Podaří se nám konečně dovolat na taxislužbu v Szegedu, ale do Rözske auta poslat nechtějí, určitě se prý jedná o migranty. Většina uprchlíků se tak vydává po trati směr Szeged, menší část jde stejným směrem po silnici. Večer tam budou, policie odtud ale často vrací lidi zpátky do kempu v Rözske. Vzít s sebou do auta nikoho nechce ani maďarský novinář, který se jinak snaží uprchlíkům pomáhat, našel nám ochotně číslo na taxíky a neustále nadává na maďarskou policii. Prý ho policisté znají, je významný žurnalista a asi by riskoval příliš, pokud by do auta vzal uprchlíka. Zákony kriminalizující pomoc uprchlíkům mají začít platit až patnáctého září, ale Maďaři se podle nich řídí už teď.
Antifa je nejlepší kuchař
Po tomto úprku už jsou policisté zase schopni všechny kontrolovat a kemp znovu obklíčit. Policie z uprchlického kotle v Rözske, který vzniká u maďarských hranic kvůli jejich oficiálnímu uzavření, upouští čas od času pár set lidí nejspíš záměrně. Desítky policistů nejsou schopny uhlídat kemp s několika tisíci lidmi, a tak radši nechávají část z nich utéct. Už v pondělí zareagovali na symbolický úprk asi dvou stovek lidí (kteří se po sto metrech sami zastavili) tím, že přestali blokovat silnici a chytat všechny, kdo se vydali mimo kemp. Následně hranici zase zavřeli.
Nově příchozí jsou často vyhladovělí a zajímají se hlavně o jídlo, pití, oblečení a spacáky nebo pokrývky. Materiální pomoc přicházející od mnoha lidí je obrovská. Jenom z Česka přijely v úterý minimálně čtyři dodávky, z libereckého klubu Azyl, z pražské Kliniky, z Brna ze Tří Ocásků a ještě jedna pražsko-brněnská (mohlo jich být daleko víc, o těchto vím). Stany, deky, karimatky, jídlo a další věci přiváží lidi z Maďarska, Německa, Rakouska, Rumunska, Francie.
V důsledku rychlé rotace lidí v kempu (byť se sem někteří opakovaně vrací) vládne částečně chaos i v distribuci pomoci. Akutní problém, kterým jsou noční mrazy se podaří vyřešit na nějaký čas, jenže pak policie propustí nebo odveze několik set lidí, z nichž někteří si odnesou věci s sebou (i když je u oficiálního uprchlického tábora, tedy detenčního centra, musí vyhodit) a další vlna uprchlíků přichází v tričkách a s obavami se ptá, jestli bude v noci mrznout. Na poli, na němž je kemp, fouká, a i když jsou ve dne vedra, v noci bývá jen těsně nad nulou. Z úterý na středu dokonce mrzlo. V Subotici, pár kilometrů odsud na jih, prý ale není skoro nic.
Místní charity a organizace vozí do kempu dost jídla, a přestože distribuce probíhá opět zmateně, ovoce, pečivo a voda se dostane ke každému. V Szegedu je sklad a místo, kde dobrovolníci připravují sendviče. Jediný, kdo vaří teplé jídlo, je malá skupina Antifašistické akce z Německa. Aktivisté zvládnou připravit několik veganských jídel denně plus várky kafe a jako jediní zapojují do práce i uprchlíky, kteří chtějí pomoci.
O obnošené oblečení, deky, stany ani pokrývky hlavy uprchlíci zas tolik nestojí, nemají pro ně takovou cenu jako pár dalších desítek kilometrů, které by je přiblížily k novému domovu někde v Evropě. Zpravidla tyto věci zahodí, jakmile uvidí příležitost pohnout se zase dál. Na cestu si můžou vzít vždy jen to nejnutnější. Zároveň je zde ale spousta starých lidí, kteří takovouto pomoc opravdu potřebují. Pokud chcete pomoct a máte auto, tak nejlíp uděláte, když se pokusíte někoho převést do Německa. Trestné to zatím není ani v Maďarsku. Když k tomu dovezete pár stanů a spacáků, tím lépe.
Autor je redaktor A2larmu.