Velký vlastenec a pubrockový mystik Daniel „Žito“ Landa uspořádal o víkendu v Praze monstrózní koncert, na který údajně dorazilo přes padesát tisíc fanoušků. V médiích to ale schytal za to, že zahrál i pár skladeb své roky nefunkční kontroverzní skupiny Orlík, od jejíchž textů flirtujících nepokrytě s neonacismem se v minulosti kajícně distancoval. Landa ale nemusí věšet hlavu, na obranu populárního rockera se postavila kritička a glosátorka MF Dnes Mirka Spáčilová s komentářem nadepsaným žertovnou rýmovačkou Rytíř, či štváč? Landa své kejkle prodal zas.
Proti korektonosti
Spáčilová se podivuje nad pozdvižením, které Landa vzbudil svým náckovským evergreenem Jsi Čech, Čech, Čech. „O hranici mezi patetickým vlastenectvím, ryze obchodní vypočítavou pózou a skutečným rasismem se rozhoduje (…) na půdě módního diktátu zvaného politická korektnost. A tam se kejklíř Landa přesně hodí,“ podivuje se Spáčilová a s imaginárním vztyčeným prstem varuje: „Nehodnotí se dílo, nýbrž autor, jinými slovy, už se zase kádruje.“ Komu by připomínka časů nesvobody nestačila, toho následně zavede do argumentačních kejklí hodných samotného Kouzelníka Žita. V nich srovnává Landovo použití starých skladeb Orlíku s životopisným filmem Straight Outta Compton o losangeleské hiphopové skupině N.W.A.
Mezi N.W.A. rapujícími v osmdesátých letech o policejní šikaně založené na rasové nerovnosti a Landou zpívajícím o dekádu později o „bílé lize“ je docela podstatný rozdíl.
Když rappeři z Comptonu mohli beztrestně zpívat „Vyjebejte s policií!“, rozjet kapelu z peněz vydělaných prodejem drog a ještě být po letech oslavováni jako bojovníci za svobodu slova, proč by, probůh, nemohl andílek Landa v roce 2015 zabrnkat na strunu neonacismu? Spáčilová v tom má jasno. Jestli v tom vidíte problém, jste nejspíše nakaženi tou odpornou nemocí politické korektnosti, která se nám tu pod diktátem Bruselu rozmáhá jako mor a deformuje naši reflexi světa. Nebýt jí, dostali bychom se hned k jádru všech problémů, které nás tíží… Opravdu? Jako třeba, že všichni lidé odlišné barvy pleti (náboženství, sexuality) jsou automaticky zlí a nelze je považovat za plnohodnotné bytosti? Slovy klasika: „Co to bylo za ránu?/ Kdo nám to sem z palmy spad?/ Černý voči, černý tělo./ To neni můj kamarád!“
Je už trochu únavné pořád vysvětlovat, že za zaváděním politické korektnosti jsou roky diskuzí, a co můžou lidi jako Spáčilová považovat za nějaký umělý zásah, vzniklo původně jako způsob, jak chránit ve veřejném diskurzu menšiny, které se jinak nemůžou bránit stereotypům, jež potvrzují jejich podřadné podstavení ve společnosti. Mezi N.W.A. rapujícími v osmdesátých letech o policejní šikaně založené na rasové nerovnosti a Landou zpívajícím o dekádu později o „bílé lize“ je tak docela podstatný rozdíl. Zatímco ti první jsou prokazatelně rasovou minoritou, druhý jmenovaný a jeho kamarádi v bombrech by mohli spadat maximálně mezi menšiny mentálně znevýhodněných jedinců, kteří si – podobně jako fotbalista David Limberský – zaslouží naši shovívavost a pomoc (jak kdysi vyzývala kampaň Podporuj svého nácka).
Je to jen reklama?
Podle Spáčilové si Landa kontroverzními písničkami jen dělá reklamu, a tudíž je všechno v pořádku. Vždyť chce jenom prodat lístky na svůj koncert, zbohatnout a mít se dobře. To je od filmové kritičky docela pozoruhodný názor. Spáčilová si nejspíš myslí, že knihy, desky a filmy vznikají především proto, že se na nich dá vydělat. Tady jsme už jen krok od všemocné volné ruky trhu, které nemůže stát nic v cestě. Nakonec, celá argumentace výborně zapadá do kontextu média, které pro budování nesmiřitelného kapitalismu bez jakýchkoliv zábran vykonalo tolik práce. A nakonec pomohlo na svět politickému monstru jménem Babiš, který ho v báječné pointě celého příběhu koupil.
Zrodilo ale také Mirku Spáčilovou, která se stala symbolem úpadku psaní o kultuře. To na stránkách nejčtenějšího deníku zmutovalo v neškodnou populistickou zábavu, která nesmí čtenáře nijak znepokojovat. A nijak nevadí, když je prorostlá s PR kampaněmi filmů či popových hvězd. Není divu, že si teď Spáčilová vybrala jako svoji novou novinářskou agendu tažení proti politické korektnosti (nebo Evropské unii a dalším neřádům v našem rybníku). Kromě toho, kolik který film vydělal u kas kin, už stejně neměla o čem psát.
Autor je hudební publicista.