Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Strach a hnus v Bělé-Jezové

Dobrovolnice pomáhající uprchlíkům zadrženým v Bělé-Jezové reaguje na článek uveřejněný na serveru iDnes.

Ráda bych několika svými postřehy z detenčního zařízení v Bělé-Jezové přispěla k větší informovanosti čtenářské veřejnosti. Z mého pohledu je líčení tamní situace přinejmenším jednostranné a podsouvá veřejnosti značně zkreslenou, ne-li účelově zmanipulovanou představu o tom, jaké podmínky v detenčních centrech panují.

Je to vězení

Jako dobrovolnice a organizátorka charitativní sbírky pro uprchlíky jsem se v září připojila ke skupině kolegyň, které tou dobou již několik týdnů dojížděly do Bělé-Jezové jako tlumočnice. Ihned jsem se ocitla ve světě plném nepochopení, arogance, byrokratické zvůle, bezmoci a psychického i fyzického utrpení. Oběťmi jsou však zadržovaní cizinci, nikoli údajné zaměstnankyně centra Marie a Darina, jak tvrdí článek publikovaný na serveru iDnes. V článku ovšem nebyla uvedena ani pracovní pozice, ani charakter práce obou zaměstnankyň a mnoho vylíčených zkušeností a informací je značně diskutabilních.

Rozdělování rodin je silně znepokojivým jevem, ke kterému zdaleka nedochází jen ve výjimečných případech. Běžně jsou propouštěcí doklady udělovány jednotlivým členům rodin v jiné termíny. To v praxi znamená, že rodiče a dospělé děti netuší, kdy se po propuštění zase shledají.

Jak článek na iDnes správně uvádí, jedná se v pravém slova smyslu o vězení, i když oficiální označení zní „detence“. Jedná se o vězení s velmi zvýšenou ostrahou a velmi přísnými bezpečnostními opatřeními, jako je faktické zbavení člověka nejen veškerého hmotného a peněžitého vlastnictví, ale i osobních svobod a důstojnosti. Mluvíme přitom o lidech, kteří se neprovinili žádným závažným zločinem, pouze ilegálně překročili státní hranice České republiky. Nic víc, nic míň. Ponechme teď stranou úvahy nad tím, zda si tito takzvaní ilegální migranti za tento přečin zaslouží nebo nezaslouží být umístěni do vězení. Pojďme se zblízka podívat na to, v jakých podmínkách jsou v něm jednotlivci i rodiny s dětmi, prchající ve většině případů před přímým ohrožením života, nuceni přežívat. Mluvím o syrských, iráckých a afghánských rodinách, s jejichž příběhy jsem se přímo setkala. Někdy prý, dle zmíněného článku, plivou po ostraze. Nedivím se jim. Možná bych taky plivala.

Násobení bariér

Cizinců za zamřížovanými okny jsou opravdu stovky. V současnou chvíli, podle dostupných informací, překročil počet internovaných původní kapacitu zařízení už více než dvojnásobně. Počet dětí do patnácti let se pohybuje kolem stovky. Ubytování v nedostačujících prostorách je realizováno v několika budovách, kde jsou převážně ženy a rodiny s dětmi, a v provizorních buňkách, které nahradily donedávna narychlo postavené stany pro muže. Už přijímací procedura v prvních hodinách pobytu nenechá nikoho na pochybách, že se tady s cizinci nemazlí. Vyslechla jsem některá svědectví o tom, jak jsou všichni nově příchozí podrobováni tělesné prohlídce: musí se vysvléknout za přítomnosti ochranky zcela do naha a na místě na pokyn poskakovat, aby bylo případně zjištěno, zda zadržená osoba neschovává něco v tělesných dutinách. Zadrženým jsou odebrány kromě osobních dokumentů i šperky a také veškerá finanční hotovost. Jak zabavené osobní šperky, tak peníze v různých měnách jsou zabaveny prakticky nevratně. Za pobyt v detenčním zařízení si totiž musí každý zadržený platit, a to 250 korun za osobu a den, včetně dětí. Snadno si spočítáte, kolik za týden pobytu zaplatí rodina se dvěma dětmi. Řada z uprchlíků opouští detenční zařízení se složenkou v ruce a výzvou k zaplacení dluhu. Paradoxem je, že bezdlužnost je jednou z podmínek pro udělení azylu v Česku. Klientům je dále zakázáno mít v držení vlastní mobilní telefon, ale třeba i cigarety. Bez ohledu na zdravotní rizika kouření si asi dovedete si představit, v jakém psychickém stavu se asi nachází člověk, který je dlouhá léta závislý na kouření a nachází se v takto krizové situaci.

Mezi obyvateli detenčního zařízení dochází k agresivnímu chování. Kromě samotných lágrových podmínek k tomu přispívá samozřejmě i to, že jsou zde dlouhé dny a týdny natěsnáni lidé různých národností, odlišného vyznání, lidé z různých společenských vrstev, s různým vzděláním. Přesto přese všechno jsou uprchlíci, se kterými jsem se v Bělé osobně setkala, zpravidla zdvořilí a snaží se zachovat si zbytky důstojnosti a naděje. Za laskavé slovo a lidský přístup jsou vděční. Dárkem v podobě obnošených bot nebo teplé bundy pro děti byli vždy potěšeni.

Cizinci v Bělé-Jezové se ale především snaží dozvědět co možná nejvíc o své situaci a navázat kontakt s členy svých rodin a s přáteli. Svěřují se nám se svými starostmi a trápeními a my se je snažíme aspoň vyslechnout. Jsou to lidé, ne evidenční čísla. Jazyková bariéra je naprosto zásadním problémem všech detenčních zařízení. Mnozí uprchlíci nevládnou žádným světovým jazykem. To ale platí i o zaměstnancích uprchlických center! Upřímně, nechápu, jak mohou řadové zaměstnankyně v proudu arabštiny nebo dárí rozeznat, co je nadávka a co není. Neschopnost a také neochota domluvit se s cizinci je pak hlavním zdrojem strašlivé frustrace, bezmoci a nespokojenosti zadržovaných. Zaměstnanci s klienty v běžném provozu komunikují gestikulací, posunky, často způsobem, z nějž vyprchala jakákoliv úcta člověka k člověku. Z toho mála, co jsem zaslechla z úst zaměstnanců na adresu zadržovaných, si nedělám iluze o tom, jak o cizincích v duchu smýšlí přinejmenším část personálu. „Přivezli jste zas oblečení, jo? No, to se to zas porve ta na patře, už to vidím!“ pravila se silným despektem paní odcházející z odpolední směny.

Lidé, s nimiž jsme mluvili, se nám svěřují se zdravotními problémy, které buď kvůli jazykové bariéře nedokážou sdělit personálu, anebo se své zdravotní problémy zdráhají odhalit – při zjištění onemocnění je totiž nemocný umístěn do karantény, samotky, bez možnosti stálého kontaktu se svou rodinou. Paní středního věku se nám svěřila, že má silně zanícený zub, který vyžaduje okamžitý zásah stomatologa. To ovšem není možné a paní přes prosby o větší dávku léků proti bolesti dostává jednu tabletu Panadolu denně. Mezi zadrženými se také několikrát vyskytly protestní hladovky – ovšem bez jakéhokoli účinku, kromě zdravotních následků. Je nám znám smutný případ z minulého týdne, kdy došlo k úděsné aplikaci mezinárodního práva na rodinu ze Sýrie. Paní, která je nemocná, už několik týdnů prakticky nejedla a je v kritickém psychickém stavu, byla odtržena od svého manžela a adoptivního syna, kteří nadále zůstávají v detenci v Bělé, a transportována do jednoho ze zadržovacích táborů na Slovensku. Její manžel a syn o ní od té doby nemají žádnou zprávu.

Rozdělování rodin je silně znepokojivým jevem, ke kterému zdaleka nedochází jen ve výjimečných případech. Běžně jsou propouštěcí doklady udělovány jednotlivým členům rodin v jiné termíny. To v praxi znamená, že rodiče a dospělé děti netuší, kdy se po propuštění zase shledají. Jsou známy případy, kdy byl otec od rodiny internován v mužském táboře ve Vyšních Lhotách na severní Moravě, zatímco žena a děti dále zůstaly v Bělé-Jezové. Tyto šokující a nepochopitelné, přesto údajně legální praktiky přímo volají po tom, aby se jimi neprodleně začaly zabývat mezinárodní instituce na ochranu práv rodiny a dětí.

Dětský tábor?

Když jsme u těch dětí – detenční zařízení by správně neměla malé děti zadržovat vůbec. Ostatně, o tom jistě ví své Marie a Darina, které se v článku pro iDnes rozhořčují nad pokálenými podlahami – nevím, jak moc „běžně“ se to stává, nicméně o ničem takovém jsem od zadržovaných, s nimiž jsme mluvili, neslyšela. Beru navíc v potaz to, že v kritických podmínkách zařízení nelze stoprocentně udržovat bezinfekčnost. Děti mají často vši (což je častým epidemiologickým jevem i v českých školkách), někdy svrab, velice častá (a bohužel neléčená) jsou průjmová onemocnění. Pokud se snad nějakému dítěti stane „nehoda“, nebo se malé miminko pokaká a znečistí obytné prostory, je opravdu třeba krmit čtenáře historkami o „výkalech na podlaze“? Navíc je jen přirozené, že matka s dítětem po „nehodě“ požádá o pomoc úklidovou službu – čím má také tu podlahu vytřít? Košilí z humanitární sbírky, kterou nosí?

A pokud jde o „flákání“, to je bohužel to jediné, co mohou zadržovaní během dlouhých dnů čekání na propuštění dělat. Ano, dětem je sice umožněno docházet na nepovinnou školní výuku, ta však pochopitelně nezohledňuje jejich jazykovou výbavu, a sportovních aktivit je zoufale málo. O kulturním vyžití ani nemluvě. Ženy docházejí podle svého uvážení do zájmových skupin, muži většinu dne stráví posedáváním, povídáním, nicneděláním. Potud se mediální obraz nemýlí. Co jiného tam ale mají celé ty dlouhé dny a týdny dělat? Navíc s vidinou toho, že až je propustí, se s česky psaným nařízením opustit republiku do toho a toho data ocitnou zcela bez prostředků před branou tábora, uprostřed lesa, třeba v deset hodin večer nebo ve tři hodiny ráno. Stojí tam s povinnými čtyřmi stovkami korun v ruce. Za ty si koupí jízdenku na vlak do Prahy. Pokud mají štěstí, buď mají „venku“ nějakého známého, který se o ně postará, nebo alespoň na pražském hlavním nádraží najdou pomoc u dobrovolnické skupiny, která jim pomůže vypravit se na další cestu, možná i stejným vlakem, ze kterého je před dvěma měsíci vyvlekla v Břeclavi policie.

P. S.

Milá Marie a milá Darino, tito lidé, pokud vám to nedochází, jsou psychicky i fyzicky na konci sil. A zatímco vás doma čeká rozkoukaná Ordinace, rodina a bezpečí, jejich nejistá cesta za životem bez strachu a utrpení zdaleka nekončí. Ale vás to nezajímá, vás jejich pobyt zde jen rozčiluje a pohoršuje. To jenom já a moje kamarádky tlumočnice jsme k slzám dojaté a smutné, když k nám za tmy cestou lesem od návštěvní budovy k bráně detenčáku z oken doléhá plačtivé dětské volání našich jmen. Tak zase příště na viděnou, malý Ali, Samire a Fatmo!

Autorka je tlumočnice a dobrovolnice.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image