Útok na evropské hranice. Invaze. Takto se hovoří o tom, co se událo ve středeční podvečer v srbské vesnici Horgoš. Přitom slovo, které celý incident nejlépe popisuje, je tragédie. Ani to ale nevystihne podstatu celé věci a neumožní nám vžít se do situace uprchlíků.
Příjezd do Horgoše
V úterý večer se naše červená dodávka s českou poznávací značkou blíží k hraničnímu přechodu Horgoš 2 mezi Srbskem a Maďarskem. Silnice je lemovaná ovocnými sady, tu a tam nějakou budovou a po celé své délce skupinami přicházejících uprchlíků. Zpoza uzavřené hranice lze vidět skupinu asi dvou tuctů maďarských policistů zabíraných ze srbské strany několika televizními kamerami. Kousek před nimi necháváme auto a oslovujeme dvě dívky, které se v češtině o něčem naléhavě baví. Bára, Alice a jejich čtyři kolegové se dostali do Horgoše den před námi a vysvětlují nám situaci. Improvizovaný tábor je rozdělen na tři části: první je okolí bývalého duty-free shopu, v němž se nachází sklad, druhou dálnice, kde se nahromadil dav demonstrantů, a třetí je úsek uprostřed, který se z poloviny skládá ze zarostlé betonové plochy, z poloviny z louce a malého lesíku.
Celý incident skutečně byl útokem na hranice Evropské unie a neměl se stát. Evropa se zabarikádovala jako pevnost a jako na pevnost na ni útočníci zaútočili.
Zatímco Bára spolupracuje se skupinou Němců na přípravě a distribuci teplého jídla, Alice a ostatní ve skladu třídí oblečení. Ihned se k nim přidáváme. Ještě před příchodem noci chceme rozdat nějaké teplé oblečení. Lidé ale nejsou schopni vytvořit zástup, a proto jsme po pár desítkách minut strkanic nuceni rozdávání pozastavit. S večerem přichází další problém: v našem špinavém, zaprášeném skladu chybí jak tekoucí voda, tak elektřina a my tam pracujeme potmě. Snažím se obejít skupinu novinářů, kteří mají k dispozici silné spotlightové osvětlení. Po sérii neúspěchů vidím logo České televize. Oslovuji redaktora, který mě prosí o strpení, protože má za 30 sekund živý vstup. Hned nato mi slíbí, že pro osvětlení skladu udělá, co bude možné. Bohužel, nakonec nám několik strategicky rozmístěných baterek muselo stačit.
Během večera doráží další čeští dobrovolníci, později i maďarští, polští a jiní. Na každého z nich však několik desítek nově přišedších uprchlíků. Shodujeme se, že je třeba mít noční hlídky. Jana se nabízí jako první, já ji mám ve 3:45 vystřídat. Duty-free shop je však pod náporem lidí, kteří se ptají po dekách, spacácích a hlavně stanech. Všeho je nedostatek. Několika syrským rodinám slibuji, že stan bude, ale ať počkají. Už asi popáté naléhám na polskou výpravu, aby z jejich dodávky vytáhli stany, které měli údajně přivést. Nepřivezli. Ale prý mají jeden velký, armádního typu. Ujímám se organizace jeho stavby, ruku k dílu přidává hrst mladých Arabů. Upozorňuji je však, že stan bude vyhrazen pro matky s dětmi. Ještě před jeho dokončením mě oslovuje asi pětadvacetiletá Polka, která se sama vydala až do Horgoše, aby nám předala několik tašek, naplněných přikrývkami a stany. Je čas, kdy jsem měl vstávat, a tak se u Jany ujišťuji, že situaci zvládá, beru tašky a směřuju do opačné části tábora. Na louce se vytvořilo stanové město. Je zde hrobové ticho, přerušované jen úpěnlivými vzdechy těch, kteří pro zimu nemohou usnout. Několik dek tam nechávám a jdu na dálnici.
Tam je situace podstatně horší. Většina lidí stan nemá, a tak spí na kartonech nebo třeba i na holé zemi, přikrytí bundami nebo igelitovými přikrývkami, které jsme rozdistribuovali dříve. Několik mužů, kteří nemohli usnout a jen se procházeli mezi ležícími lidmi a odpadky, se na mě okamžitě obrátilo s prosbou o deku. Zatímco někteří z nich moje „They are for babies“ sklesle akceptují a dokonce mi sami pomáhají malé děti přikrývat, jiní svou zoufalost nedokáží zakrýt a na své dece trvají. Mám poslední tři deky a před sebou osm mužů. O nouzi všech ostatních vědí, a proto se jich ptám, co by v mé situaci udělali oni. Krčí rameny. Po chvíli mlčení jim sděluji, že jim dám jednu deku do dvojice. Čtyřem z nich takto vyhovím, ale poslední deku si nechávám pro dítě. Na samém konci tábora nacházím dvě rodiny, v každé z nich dvě jen napůl přikryté děti. Po chvíli neúnosného rozhodování nechávám poslední kus bdící matce, ke které se tulí asi čtyřletí sourozenci. Svítá. Na cestě zpátky mě zve k ohništi skupina mužů a já si mlčky sedám, neschopen cokoli dělat. Nikdo neumí anglicky, a tak jen poslouchám, jak se o něčem v arabštině pomalu baví. Nakonec vytahuji z kapsy text s arabskými frázemi, které jsem od někoho vyfasoval, a spustím: „Marhaba… ismi Martin… ana asf lany lmykn ldyk ayshy akthr.“ Jeden z nich mě odmění úsměvem a opravuje, že „Omlouvám se, už víc nemám“ se vyslovuje jinak. Po pár chvílích se zvedám a vracím se do skladu.
Boj o vodu a společný úklid
Okolo půl osmé se s Janou rozhodujeme, že se půjdeme do dodávky prospat. Když konečně ulehneme, přichází Kuba s Martinem, kteří mají jet s autem pro vodu do místního Metra, obdoby českého Makra. Jakmile jsme se vrátili do tábora, bylo rozhodnuto, že nemá cenu vodu přesouvat do skladu a distribuovat ji budeme přímo z auta. Zatímco v autě s Janou rozbalujeme šestikusová balení, snaží se Kuba s Martinem ukáznit dav lidí, kteří se s nataženými pažemi semkli okolo auta, aby si zajistili dostatek vody pro teplý den. Poté, co bylo několik malých chlapců málem ušlapáno muži okolo, a po sérii výstražných zavření našeho improvizovaného výdejního okénka raději auto přesouváme do méně zalidněného úseku silnice, kde se však dostáváme do té samé situace. Konečně dostáváme nápad, že je třeba auto postavit tak, aby byl vždy prostor jen pro jednoho žadatele. Kuba tak dodávku přistavuje vedle jiného velkého auta, ujímá se vydávání vody a Martin zajišťuje, aby nově vytvořená ulička zůstala jednosměrnou. Plán nám vyšel! Během asi patnácti minut jsme takto rozdali na 300 láhví vody. Několik desítek lidí si přesto muselo počkat na další příležitost.
Sedám si na zem uprostřed dálnice. Je jedna hodina po poledni a rozpálený asfalt dělá ze září půlku července. Na dálnici je přesto asi třicet arabských mužů, žen a dětí sbírajících odpadky. Novinářku a novináře ze srbského deníku Politika to zaujme, vyruší mě z mého odpočinku a ptají se mě, co se děje. Když jim vysvětlím, že jsem uprchlíky přiměl k úklidu, chtějí se mnou udělat rozhovor. Uvádím, že mezi uprchlíky rozdáváme odpadkové pytle a gumové rukavice. Dodávám, že ačkoli jsem chtěl úklid omezit jen na muže, chodily za mnou ženy a děti a horlivě nabízely svou pomoc. Jedna zahalená žena si dokonce vzala celou roli a začala k účasti na společné práci v arabštině vyzývat ostatní. Během půl hodiny se dálnice zamořená PET láhvemi, ohryzky a plastovými obaly natolik vyčistila, že by mohla směle konkurovat těm čistějším z evropských ulic. „Na toto by se měli žurnalisti jako vy soustředit při informování o takových místech. Nejen na hlučné demonstrace a očividný chaos, ale i na tyto snadno přehlédnutelné akty lidskosti a spolupráce. Protože takový svět je třeba formovat – svět, kde si lidé pomáhají bez ohledu na národnost, rasu a náboženství,“ rozohnil jsem se. Nechci však ty lidi jen omlouvat, protože víme, že nepořádní jsou Arabové nejen na útěku, ale i doma. A to není ani tak kulturní rozdíl jako spíše kulturní nedostatek.
Na hranicích Evropy
Hledám v našem skladu kojenecké mléko, když dovnitř zpoza prosklených zdí pronikají obrazy prchajících a křičících lidí. Ve stejné chvíli vběhnou dovnitř asi tři dobrovolníci a z plných plic řvou: „Vodu! Vodu!“ Popadnu dva balíky a utíkám ven. Začnou mě pálit oči a prodírám se v protisměru k hraničnímu plotu. Vidím dav uprchlíků, jak společně vylamuje bránu na hranici a nato se ocitá proti skupině přivolaných těžkooděnců se štíty a plynovými maskami. Okolo mě se všemi směry pohybují muži a chlapci a házejí po policistech vším, co jim přijde pod ruku. Začíná mi docházet, co se děje. Zatímco lidi polévám vodou, jde směrem ke mně muž syrského vzhledu, který se drží za temeno hlavy. Jeden z vržených kamenů ho musel zasáhnout. Vyplachuji mu ránu vodou. Všimli si nás další muži. Jeden vezme kus hořícího kartonu, který byl použit jako dýmovnice, a fouká mu hustý dým do nosu. Syřan omdlévá, ale držíme ho na nohou. Beru ho k naší základně, abych vyhledal lékařskou pomoc. Nad táborem se vznáší už nejen policejní, ale i armádní vrtulník. Z plných plic volám po zdravotníkovi, i když vím, že tam žádného nemáme. Opírám Syřana o zeď. Jedna dobrovolnice přiběhne s lékárničkou a zachová se profesionálněji než já. Zeptá se Syřana na jméno, řekne mu své a pověří nás, abychom jí rozbalili a připravili obvazový materiál. Vázání trojcípého šátku jsem viděl leda v učebnici v autoškole, nešlo mi to. Kdosi přiběhne s cibulí, rozdrtí si ji v rukou a nutí Syřana, aby její výpary vdechoval. Zpoza přihlížejícího davu je vidět objektiv. Po ošetření zraněného přenášíme dovnitř, kde už leží v mdlobách těhotná žena. Zjišťujeme, že se budova plní slzným plynem. Za křiku slzících dětí všechny evakuujeme pryč. Když se vrátíme, sklad je z půlky vyrabovaný. Se zdravotnicí se domlouvám, jestli Syřana převezeme do nemocnice, nebo ne. Pobyt v nemocnici by pro něj mohl znamenat deportaci. Syřan to nakonec polohlasně rozhodne za nás. Povídá, že už je v pořádku. Běžím zpět ke skladu. U hranice se snažím společně s jedním arabským dobrovolníkem demonstranty přesvědčit, že to nemá cenu a že se musí okamžitě stáhnout. Uprchlíci mají v očích vztek. Nemají co ztratit. Lezou po střeše, házejí kameny, jdou přímo proti ozbrojeným policistům. Své děti se snaží dostat za plot. Média to později dezinterpretovala jako „schovávání se za své vlastní děti“. To už na nás stříkají vodní děla. Potkávám Janu. Je v šoku, tiskne se ke mně a chce pryč. S někým ji nechám a běžím pro naše věci. Bundu a karimatku nechávám za sebou. Jakmile jsme našli všechny členy posádky, nastoupili jsme do dodávky a ujeli do bezpečné vzdálenosti od místa střetu. Tam s ostatními dobrovolníky plánujeme, co dělat dál.
Celý incident skutečně byl útokem na hranice Evropské unie a neměl se stát. Evropa se zabarikádovala jako pevnost a jako na pevnost na ni útočníci zaútočili. Dva dny demonstrací, nedostatek vody, jídla, teplého oblečení, přikrývek, hygienických potřeb – to vše způsobilo pocit frustrace a zoufalství. Reakce uprchlíků na armádní helikoptéru jen ukázala, že válka byla pro většinu těchto lidí každodenní realitou. Po čtyřiadvaceti hodinách pobytu za hradbami pevnosti Evropa mě napadlo: stala se Evropa tak vysoce civilizovaným regionem, že zapomněla, co je to lidskost, z níž civilizovanost pramení?
Autor je student práv na PF UK a dobrovolník.