Kauza Volkswagen vs. emise skleníkových plynů zaplnila před nedávnem stránky světového tisku. Skutečnost, že přes všechny normy a regulace je možné prodat miliony aut s nevyhovujícími standardy, je skvělou vizitkou ekologického appeasementu dnešní doby. Ten by se dal shrnout do lakonické věty: Ano, globální klima se mění, ale fosilní průmysl, jehož je ten automobilový nedílnou součástí, můžeme maximálně postupně krotit a učit jej jakž takž respektovat nějaké hranice. Ani na papíru to nevypadá moc přesvědčivě, a jak se ukazuje, v praxi je očividně možné každou normu jednoduše odsunout imperativem růstu zisků.
Sranda bez limitů
Je zajímavé, že s Markétou Šichtařovou z Literárních novin se shodneme na tom, že na ekologii záleží. Jistě tedy taky ví, že ekologické limity jsme si nevybrali – jsou, řečeno jednoduše, důsledkem mechanismů fungování planetárního ekosystému. Je proto zarážející, že vyžadování poctivé snahy o jejich zachování je někým vnímáno jako trotlovství. Jeden z problémů její úvahy nad německými lidovými auty je jednoduchý – emisní normy jsou (hodně neambiciózním) pokusem respektovat tyto limity dříve, než budeme čelit následkům jejich neustálého překračování v plné míře. Je bláhové domnívat se, že stejná logika, která nás dovedla do bodu, v němž už nejde o to, zda se klima mění, ale „jen“ o to, jak dramatická tahle změna bude, nám může přinést sebemenší šanci se na ni adaptovat.
I kdyby ekologické regulace byly neomluvitelným násilím, nic to nemění na skutečnosti, že nutnost koordinovat politickými nařízeními náš kolektivní život na planetě je podstatně menším násilím, než jaké na nás spáchá Země oteplena o více než 2°C.
Jistě, bez zelené politiky by si Češi užili více srandy se svou károu. Takové srandy, jaké si užívám každý den ve čtrnáctimilionovém Istanbulu, kde právě žiju. Každodenně sleduji z bezpečí bosporských trajektů balet téměř dvou milionů aut, jejichž majitelé nadšeně troubí klaksony, dávajíce na odiv, jak náramné je posouvat se rychlostí kroku každý den v permanentní dopravní zácpě. Od samé radosti tato auta, nevázaná bláznivými evropskými normami, demonstrují svou dobrou náladu vytvářením umělých mračen nad Bosporskou úžinou, kterou tímto sem tam úspěšně zahalí do tak neprůhledného oblaku, že není možné dohlédnout z asijské části pevniny na evropskou. Také třeba obšťastňují tohle čtrnáctimilionové město vtipnými onemocněními, jako jsou alergie či respirační problémy. Řepka olejná hadr. Alespoň že není vidět ty hnusné mrakodrapy v obchodních čtvrtích, zaplesá srdce zeleného arcitrotla-antikapitalisty.
Na počátku byl trotl
Šichtařová se ve svém textu asi rozhodla zodpovědět variaci na otázku, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice – byl dříve zelený trotl, nebo zelená politika? Přirozeně, na počátku byl trotl, který si umanul ostatním vnutit svůj názor, a způsobil tak domino efekt, na jehož konci jsou „hysterické prognózy o zpomalení růstu“ regionálních ekonomik. Čert vem, že takovýto řetězec příčin a následků můžeme sledovat daleko do historie a vybrat si z libovolného důvodu kterýkoli moment téhle posloupnosti jako ten, ve kterém „se to všechno stalo“, případně kteréhokoli aktéra jako toho, „jenž za to všechno může“. Je to srandovní cvičení, pokud si uvědomíte, že takhle můžete klidně vyvodit, že za husákovskou normalizaci nemůže Husák, ale třeba jeho babička, Dubček nebo Engels.
O něco dříve se autorka bije do prsou, že pro ekologicky šetrné chování se rozhodla dobrovolně. Odkud ale pak na to, že by se takto měla chovat, přišla? Pokud svůj názor nevyvodila z kantovských apriorních forem rozvažování nebo variací na descartovskou meditaci z pevného bodu myslícího Já, pravděpodobně se o tom někde dočetla, případně jí to někdo řekl. Moudra o mechanismech globálního ekosystému a jeho limitech se většinou nerodí na humně – je proto docela pravděpodobné, že na počátku jejího vlastního rozhodnutí stojí nějaká úvaha, jejímž autorem byl nebo je určitě taky nějaký ten zelený „trotl“ – třeba Arne Naes, Erazim Kohák, Aldo Leopold, Rachel Carson nebo Bill McKibben.
Otázka rozhodnutí
I kdyby ekologické regulace byly neomluvitelným násilím, nic to nemění na skutečnosti, že nutnost koordinovat politickými nařízeními náš kolektivní život na planetě je podstatně menším násilím, než jaké na nás spáchá Země oteplena o více než 2°C. Vyžadovat po jiných lidech, aby se s tím smířili, anebo počkali, až se každý z nich sám a dobrovolně rozhodne, jestli je to s tou planetou už fakt vážné, že to za změnu chování stojí, je přinejmenším cynické. Ekologické limity jsou faktem, ne otázkou názoru nebo rozhodnutí. Šichtařové úvaha je tak ve své podstatě vtipná asi jako pointa jedné scény z Last Week Tonight Johna Olivera.
Řečeno jinak: nemusíte se ptát lidí, jestli věří třeba v existenci jaderných bomb, abyste omezovali jejich arzenál (a tím pádem i srandu, kterou by někteří lidé měli ze sledování jaderných hřibů na obloze). Drtivá většina světové populace přece žádnou atomovou bombu nikdy naživo neviděla. Rovněž se nemusíte ptát lidí, zda věří v existenci klimatické změny nebo ve správnost ekologicky šetrného životního stylu – a přesto můžete prosazovat zelenou politiku. Tím jistě nechci tvrdit, že bychom měli předat rozhodování v těchto záležitostech do rukou expertů. Naznačuji jen, že ne každý názor je v diskusi vždy relevantní.
Autor je filosof.