Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Válka proti teroru plní vše, v co bin Ládin doufal

Al-Kájda přiměla Spojené státy udělat to, na co sama neměla prostředky ani schopnosti.

Jsme o čtrnáct let dál, ale dokážeme tomu vůbec uvěřit? Vážně jsme to prožili? Neprožíváme to ještě pořád? A jak nepravděpodobné to ve skutečnosti je?

Čtrnáct let válek, intervencí, vraždění, mučení, únosů, tajných vojenských zařízení, narůstání americké „národní bezpečnosti“ do obřích rozměrů a rozšiřování islámského radikalismu do velkých částí Středního východu a Afriky. Čtrnáct let astronomických výdajů, nespočtu bombardovacích kampaní a opakovaných porážek, zklamání a katastrof zahraniční politiky založené na primátu armády. Čtrnáct let kultury strachu panující v Americe, donekonečna vyhlašovaných poplachů a varování i vydávání hrozivých předpovědí teroristických útoků. Čtrnáct let pohřbívání americké demokracie (či spíše přetváření americké demokracie ve hru miliardářů a ve zdroj zábavy i podívané, jen ne skutečné vlády). Čtrnáct let rostoucího utajování, označování všech možných dokumentů za státní tajemství, nemilosrdného pronásledování whistleblowerů a k tomu ještě kvazináboženských výzev, abychom ve jménu zachování „bezpečnosti“ Američanů slepě věřili a neinformovali se o tom, co naše vláda ve skutečnosti dělá. Čtrnáct let demobilizace občanů. Čtrnáct let vzestupu válečnických korporací, přeměňování války i výzvědných služeb ve výnosné podnikání a hromadného pronikaní nespočtu soukromých kontraktorů do Pentagonu, NSA, CIA a množství dalších součástí bezpečnostních složek státu. Čtrnáct let válek navracejících se odrazem zpět k nám v podobě posttraumatických stresových poruch, militarizace policie a čím dál masivnější aplikace válečných technologií, jako jsou drony a mobilní odposlouchávací zařízení stingray, i doma, ve „vlasti“. Čtrnáct let používání toho neamerického slova „vlast“. Čtrnáct let rozrůstání všemožného špiclování a čtrnáct let budování globálního sledovacího systému, jehož dosah by ohromil všechny vládce totalitních států 20. století. Čtrnáct let trvající finanční vyhladovění americké infrastruktury, během kterých v zemi nebyl vybudován ani jeden kilometr vysokorychlostní dráhy. Čtrnáct let, během nichž se stihla spustit válka v Afghánistánu 2.0, války v Iráku 2.0 a 3.0 a válka v Sýrii 1.0. Jinými slovy, čtrnáct let, kdy se nepravděpodobné stávalo pravděpodobným.

Usámo, podařilo se ti vše

Po čtrnácti letech fakt díky, Usámo bin Ládine. S nevelkou skupinou podporovatelů, s rozpočtem 400 až 500 tisíc dolarů a s devatenácti sebevražednými únosci, většinou Saúdy, se ti podařil geopolitický kousek prvního řádu. Podobá se to nějakým čárům z hororové show. Vážně se ti podařilo „změnit všechno“, či přinejmenším ve všem přivodit dostatečnou změnu na to, abychom to podstatným způsobem pocítili. Přesněji řečeno, přiměl jsi nás udělat to, na co jsi neměl ani dost prostředků, ani dost schopností, abys to udělal sám. Je načase přiznat zásluhy tomu, komu patří. Z psychologického hlediska představoval útok 11. září 2001 tak přesně zacílený úder, o jakém si američtí lídři mohli v následujících letech nechat jen zdát. Netuším jak, ale očividně jsi nás pochopil mnohem lépe než my tebe, a především, když už jsme u toho, než sami sebe. Věděl jsi přesně, jaké tlačítko zmáčknout, abychom v podstatě jen dokončili zbytek tvého záměru za tebe. Zatímco ty sis pohodlně seděl v Abbottábádu a čekal, my jsme krok za krokem postupovali podle tvých vytoužených plánů, a celý svět jsme přetvořili v podstatně jiné (a podstatně chmurnější) místo. Uplynulo čtrnáct let a my stále ještě ani nechápeme, co jsme to udělali.

Nikdo z Washingtonu dosud nepřijal ani tu nejmenší odpovědnost za pohromu způsobenou na Středním východě, za chaos rozpoutaný na rozsáhlých územích planety ani za nápomoc při uvolňování sil, které následně vedly k založení prvního skutečně teroristického státu v moderních dějinách.

O čtrnáct let později nepravděpodobnost toho všeho pořád ještě paralyzuje představivost. Začíná to už těmi obřími úlomky Světového obchodního centra na Manhattanu – tím reálným ekvivalentem fiktivní Sochy svobody trčící z písku na konci Planety opic. Dolní Manhattan hořel, ve vzduchu se vznášela štiplavá zkáza a trosky vypadaly jako svědkové kultury, která právě prodělala apokalyptický zlom a vyšla z nějk nepoznání změněná. Kdybychom měli věřit tehdejšímu zpravodajství, prožili Američané Pearl Harbor a Hirošimu najednou. Byli jsme největšími oběťmi celého světa a z New Yorku se stal „Ground Zero“, přičemž tento název byl dříve vyhrazen pro místa,kde došlo k jaderné explozi. Všem přišlo samozřejmé, že spravedlivá odplata bude naše. Útok z 11. září jsme začali vnímat jako útok na všechno, co je v nás nevinné, dobré a slavné a jako moment definitivně stvrzující přesvědčení, že „oni nenávidí naši svobodu“ – a to, Usámo, opravdu zafungovalo. Celou Ameriku jsi vyděsil tak, že čtrnáct let bez mrknutí garantujeme beztrestnost všemožným hloupým i hrůzným akcím, nápadům i zákonům, vměšování do našich životů i omezování našich práv. Vypustil jsi nejen své válečné psy, ale i ty naše, což jsi potřeboval, aby muslimský svět zachvátil chaos.

Po čtrnácti letech mi dovolte, abych připomněl, jak naprosto nepravděpodobné útoky z 11. září tehdy byly a jak bezradní jsme toho dne byli. George W. Bush nebyl schopen ani pochopit denní hlášení tajných služeb nadepsané „Bin Ládin se chystá zaútočit ve Spojených státech“, které mu bylo předloženo 6. srpna 2001. NSA, CIA ani FBI, které již měly v rukou dostatečný počet dílků binládinovské skládačky, si nic z toho stále ještě nedovedly ani představit. A věřte mi, ještě i ve chvíli, kdy se to dělo, jsem to sám dokázal jen stěží chápat. Cvičil jsem tehdy při zapnuté televizi, když jsem uslyšel zprávu o nárazu prvního letadla do Světového obchodního centra a viděl čerstvé záběry dýmající věže. A vzpomínám si na svou první myšlenku: to je, jako když B-25 v roce 1945 málem zbourala Empire State Building. Teroristi že zaútočili na Světové obchodní centrum? Ale prosím vás. Al-Kájda? To si děláte srandu. Později, když v New Yorku narazila další dvě letadla a jedno zrušilo část Pentagonu a když bylo jasné, že nejde o nehodu, napadla mě ještě absurdnější myšlenka. Pomyslel jsem si tehdy, že by nás, Američany žijící v zemi z většiny chráněné před chaosem jiných částí světa, mohla tahle nečekaně zakoušená zranitelnost novým způsobem otevřít vůči bolesti druhých. Sni klidně dál. Jediné, co se tím Američanům otevřelo, byla možnost způsobit ostatním ještě větší bolest.

Nepřipadá vám divné, že tohle všechno se dělá ve jménu smetení teroristů?

Ať už to souvisí, nebo ne…

Pořád vám po těch čtrnácti letech nepřijde zvláštní, že George W. Bush a spol. využili oněch vražedných činů a téměř tří tisíc obětí, které si útoky vyžádaly, jako záminku, aby se pokusili přivlastnit si celý svět pro sebe? S rozhodnutím zahájit „globální válku proti teroru“ až v šedesáti zemích světa neotáleli ani chvilku. Bez otálení také začali snít svůj sen o budoucím Pax Americana, který zavedou na Středním východě a po němž bude následovat jakési globální impérium toho typu, o jakém v minulosti bájili padouši v bondovkách. Nepřipadá vám podivné, když se ohlédnete zpět, jak strašně rychle se po 11. září Bush i nejvyšší členové jeho administrativy rozpálili? Nezdá se vám zvláštní, s jak prudkou silou tehdy zahořeli pro americkou armádu? Nepřipadá vám trochu divné, jak slepě uvěřili v údajně neomezené možnosti americké armády dokázat v podstatě cokoliv a stát se „největší osvobozující silou, jakou svět poznal“? Nezdá se vám trochu děsivé, že první rozkazy, které ministr obrany ještě v pobořeném Pentagonu rozdal svým podřízeným, zněly, aby vypracovali plán k úderu na Irák, ačkoliv už tehdy si byl jistý, že za útokem stojí al-Kájda? („Ať je to masivní,“ tak zněla jeho slova podle poznámek jednoho z podřízených. „Smeteme to všechno. Ať už to souvisí, nebo ne.“) Nezdá se vám, že ono „nebo ne“ shrnuje celou éru, která následovala? Nepřipadá vám podivné, že v troskách těch dvou věží už se rodily představy nejen o odvetě proti Usámovi bin Ládinovi, ale také o přeměně Afghánistánu, Iráku a případně i Iránu („Všichni chtějí do Bagdádu. Praví chlapi chtějí do Teheránu“) na americké protektoráty?

Jak pravděpodobné by se vám před čtrnácti lety zdálo, že země, považovaná v té době všeobecně za „jedinou supervelmoc“ planety a disponující armádou, na niž vynakládala víc peněz než dalších deset až třináct států v pořadí dohromady (z nichž většina byli stejně spojenci), nakonec nevyhraje jedinou válku, neporazí jediného nepřítele a nedotáhne úspěšně ke konci jedinou okupaci? Jaká to byla tehdy pravděpodobnost? Kdybyste se 12. září 2001 mohli jen trochu rozumně vsadit, že americkou armádu čeká v oblasti širšího Blízkého východu řada oslnivých vítězství, neříkejte, že byste do toho nešli.
Nepřipadá vám o čtrnáct let později zvláštní, že se americká vojska pořád nedokázala vymotat ani z Iráku, ani Afghánistánu, že jednu z těchto zemí oficiálně opustila v roce 2011 (jen aby tam zamířila zpět na sklonku léta 2014) a v případě druhé donekonečna ohlašuje úspěšné ukončení svého působení (jen aby ho záhy zase obnovila)?

Nepřipadá vám o čtrnáct let později zvláštní, že politika Washingtonu, uplatňovaná po útocích z 11. září na Středním východě, napomohla k založení „chalífátu“ Islámského státu na územích rozpadajícího se Iráku a Sýrie a k vzedmutí teroristické vlny, která nemá obdoby a úspěšně „expanduje“ od Libye po Nigérii a Afghánistán? Kdybyste 12. září 2001 předpovídali možnost takového vývoje, kdo by si nepomyslel, že jste blázni?

Nepřipadá vám o čtrnáct let později zvláštní, že se Spojené státy opravdu ve velkém pustily do robotizovaného zabíjení; že (navzdory zákonným překážkám z éry Watergate) jsou z nich dnes Terminátoři planety Země, ne její Johnové Connorové; že americký prezident dnes otevřeně a hrdě zastává funkci vrchního ostřelovače postupujícího podle seznamu obětí zvaného „kill-list“; že v nejodlehlejších koutech planety útočíme pomocí dronů nazvaných „Smrťák“ (Reaper) a „Predátor“ (díky, Hollywoode!) a vyzbrojených raketami „Pekelný oheň“ (Hellfire); že při honu na militantní vůdce a jejich bezejmenné následovníky Washington pravidelně odstřeluje i ženy a děti? A nepřipadá vám divné, že tohle všechno se dělá ve jménu smetení teroristů a teroristických hnutí, navzdory skutečnosti, že všude tam, kde naše drony zaútočí, získávají tato hnutí, zdá se, na síle a moci?

Nepřipadá vám o čtrnáct let později zvláštní, že naše „válka proti teroru“ se pokaždé spolehlivě mění ve válku teroru a pro teror; že naše metody, včetně cíleného zabíjení mnoha vůdců a „důstojníků“ militantních skupin, viditelně uspíšily šíření islamistického extremismu a že, navzdory tomu, Washington svůj celkový postup žádným podstatným způsobem neupravil?

Je snad přehnané po čtrnácti letech pohlížet na 11. září jako na masový hrob, kam byly nahrnuty významné složky amerického života, jak jsme ho znali dřív? Samozřejmě, že změny, které nastaly, zejména změny vedoucí k posílení těch nejrepresivnějších aspektů státní moci, nespadly z nebe jako ona unesená letadla. Kdo by koneckonců mohl popřít velikost a moc bezpečnostních složek státu a vojensko-průmyslového komplexu už předtím, než na scénu vstoupilo oněch devatenáct mužů s řezáky na papír? Kdo by mohl popřít, že zákon Patriot Act (který kongresmani schválili v říjnu 2001, aniž ho většina četla) byl vlastně jakýmsi seznamem odškrtnutých přání, který si bezpečnostní a pravicoví fanatici pořídili už v době před 11. zářím? Kdo by mohl popřít, že vrcholní představitelé Bushovy administrativy a jejich neokonzervativní zastánci si už dříve dlouho lámali hlavu nad tím, jak přetvořit „americkou vojenskou převahu“ v nový světový řád ve stylu Pax Americana, či že snili o nějakém „novém Pearl Harboru“, který by celý proces mohl uspíšit? Bylo to však jen díky Usámovi bin Ládinovi, že se jim nakonec podařilo poskočit do tohoto nejnepravděpodobnějších ze všech století.

O čtrnáct let později představují útoky z 11. září a tisíce zabitých nevinných lidí mezinárodní zločin a nemorálnost prvního řádu. V tom mají Američané jasno, ale – což je nejvíc nepravděpodobné ze všeho – nikdo z Washingtonu dosud nepřijal ani tu nejmenší odpovědnost za pohromu způsobenou na Středním východě, za chaos rozpoutaný na rozsáhlých územích planety ani za nápomoc při uvolňování sil, které následně vedly k založení prvního skutečně teroristického státu v moderních dějinách. Nikdo v žádném oficiálním úřadu nepřijal odpovědnost za vytvoření podmínek, které vedly ke smrti stovek tisíc, možná že i milionu dalších lidí, které nadělaly ze spousty lidí v širší oblasti Středního východu vnitřní i vnější uprchlíky, vedly k rozbití celých států a způsobily neuvěřitelné utrpení bezpočtu lidských bytostí. Za celé ty roky, žádný čin – ať už mučení, vraždy, nelegální offshore věznění nevinných lidí, smrt přinášená ze vzduchu či ze země, masakr svatebních hostí nebo vraždění dětí – nedokázal u Američanů oslabit pocit, že žijeme ve „výjimečné“ a „nenahraditelné“ zemi oplývající dobrotou a nevinností. Jak nepravděpodobné se to zdá po čtrnácti letech?

Autor je spisovatel a novinář.

Z anglického originálu 14 Years After 9/11, the War on Terror Is Accomplishing Everything bin Laden Hoped It Would publikovaného na stránkách časopisu The Nation přeložil Pavel Černovský.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image