Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zápisky z Maďarska před 15. zářím: Röszke a Keleti

V úterý 15. září začne v Maďarsku platit zákon kriminalizující pomoc uprchlíkům. Jejich další osudy jsou nyní těžko předvídatelné.

Cokoli se napíše o situaci v Röszke, obvykle platí pouhý den. Ve čtvrtek dopoledne se zdálo, že je kemp po nočním odvozu poloprázdný, pár dní na to se píše na sociálních sítích dobrovolníků, že sem přišlo za jediný den devět tisíc lidí. Předminulou sobotu a neděli popisovali první přijíždějící novináři a dobrovolníci situaci takřka jako humanitární katastrofu, ale už následující pondělí byl problém především s účinnou distribucí věcí, které sem začaly navážet desítky dodávek. Situace se navíc pravděpodobně radikálně změní s novým zákonem, který začne platit toto úterý.

Vládne zmatek

V noci ze středy na čtvrtek postupně přijelo na místo, kde se u příhraničního maďarského městečka Röszke shromažďují uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu, Srí Lanky, Pákistánu a dalších zemí, dvanáct policejních autobusů a odváží uprchlíky do oficiálních táborů. Mnozí z nich ještě před pár hodinami říkali, že do maďarských uprchlických táborů v žádném případě nepůjdou, aby tu nemuseli dávat otisky prstů. Kvůli únavě a deštivé předpovědi počasí ale spousta z nich nejspíš změnila názor. Vyčerpané matky s často úplně malými dětmi už nemají na další dobrodružství energii. Navíc se říká, že to má být „ten dobrý tábor“, ze kterého se dá rovnou odejít nebo odjet taxíkem do Rakouska, a ne „ten špatný“, který sami uprchlíci nazývají vězením. Informaci o odvozu do „dobrých“ nestřežených táborů v blízkosti rakouských hranic šíří v kempu – po konzultaci s policií – pracovníci jedné maďarské neziskovky. Zprávy z druhého dne o uprchlících směřujících z tábora v Györu k rakouským hranicím jim dávají za pravdu. Převoz uprchlíků tam, kam sami chtějí, přitom paradoxně probíhá pod zástěrkou perzekuce a ochrany maďarských hranic.

Dublinské úmluvy se dodržují jen částečně, když se to policii a státu hodí. Částečně je potřeba alibisticky vyhovět Evropské unii, něco se však také musí předhodit domácímu publiku, a zároveň je nejjednodušší nechat uprchlíky jednoduše odejít.

Policie tábor v Röszke střeží ze všech stran, aby nikdo neproklouznul. Ve čtvrtek, když začne pršet, můžou ale uprchlíci zkusit štěstí a jít svobodně na autobus, nebo kam se jim zachce. Podobné vypouštění uprchlíků jsem viděl vícekrát. Zároveň jsem v táboře narazil na uprchlíky, kteří tvrdili, že po dvou dnech v oficiálním uprchlickém táboře byli vráceni na hranice. Většina policistů má nasazené roušky. Dávají tak najevo, že od podlidí žádné infekce chytit nehodlají. Podle jednoho maďarského novináře jim v agresivnějším chování brání zejména přítomnost zahraničních štábů a kamer.

Premiér Bohuslav Sobotka měl bezpochyby pravdu, když řekl, že migrace do Evropy je chaos. Evropští politici toho ale pro zpřehlednění situace moc neudělali. Podobně jako jsou zmatené jedenotlivé zprávy z evropských států, je zmatené i chování maďarské policie přímo na hranicích. Na jedné straně v táborech panuje nepochopitelná šikana, na straně druhé benevolence. Dublinské úmluvy se dodržují jen částečně, když se to policii a státu hodí. Částečně je potřeba alibisticky vyhovět Evropské unii, něco se však také musí předhodit domácímu publiku, a zároveň je nejjednodušší nechat uprchlíky jednoduše odejít. To se také v praxi děje.

V pátek je možné se dočíst na Al-Džazíře, že Maďarsko všechny uprchlíky zavírá do táborů, v Českém rozhlase naopak uvádějí, že všichni mohou volně odejít do Rakouska. Obojí je nejspíš pravda, jen se týká různých částí Maďarska. Ve čtvrtek před stánkem s tabákem v Roszke dvěma uprchlíkům radím, ať jedou do Německa přes Vídeň, a ne přes Českou republiku. V neděli Německo zavírá hranice s Rakouskem. Jediné, co jsme mohli říct uprchlíkům s jistotou, bylo, kde je v kempu pět toitoiek pro několik tisíc lidí (ale i záchody se časem zlepšily).

Optimismus v Keleti

I když jsem viděl i ženu na kolečkovém křesle, kterou táhl muž přes pražce mezi kolejemi, beznaděj rozhodně není hlavní a jediný dojem, který si z Röszke můžete odvést. Zejména mladší zůstávají ohledně své životní pouti optimističtí. „Všechno zůstalo v moři,“ smějí se dva bratři, kteří cestují s matkou, a jejich cesta ze Sýrie trvala zatím – s pomocí (křesťanského) Boha – pouhých sedm dní. Starší z bratrů se těší, jak bude v Německu studovat medicínu. Uprchlíci se snaží vtipkovat nejen mezi sebou, ale i s dobrovolníky. Na spoustě lidí je vidět, že pocházejí z velmi dobrých poměrů. Mají drahé, i když cestou už dost poznamenané oblečení, podle vystupování, angličtiny a dalších znaků je jasné, že to jsou lidé, kteří doma patřili k privilegovaným. Asi pětatřicetiletý Syřan si večer lehá na deku, a zatímco před spaním sleduje novinky na iPhonu, kouří doutník. Jiný Syřan, který doma provozoval půjčovnu aut, se mě ptal na podmínky podnikání v autodopravě v Německu. Přes všechen optimismus a materiální pomoc však kemp v Röszke zůstává dost depresivním místem.

Oproti Röszke se jeví budapešťské nádraží Keleti jako místo té nejuvolněnější pohody. Keleti se podařilo po krizové situaci předminulý týden změnit na festival pro uprchlíky. Na dekách hrají dobrovolníci s uprchlíky karty, pletou náramky přátelství a fotbal nepřestávají hrát ani pozdě večer. Dokonce tu probíhá výuka tancování, do které se zapojuje spousta lidí. Starší lidé unaveně polehávají opodál. Nádraží plné lidí bez základního vybavení je minulostí. Dobrovolníků je zde už dost a několikrát prý jejich počet převýšil množství uprchlíků. Před nádražím je pódium pro kapely s nápisem „Refugees welcome“. Kolem jsou petiční stánky protiorbánovské opozice. Vypadá to tu – aspoň na chvíli – jako úspěšně oživený prostor. Festivalová nálada tohoto místa má i svoje paradoxy. Jedna hipsterka mi povídá, jak byla smutná, když uprchlíci odjeli. Mrzelo ji, že po tom, co tady pro ně dělali, se tak těšili do Německa a na Maďarsko zanevřeli. Tato perspektiva mě překvapila. Všem jsem Německo – oproti zemím V4 – v duchu schvaloval. Jenže ho zavřeli.

I když vzepětí na Keleti je opravdu velké, mezi obyčejnými Maďary převládá strach a odpor. Nenávist je například v ulicích Roszke jasně patrná. Lidé na procházející uprchlíky řvou ze svých předzahrádek, popřípadě na ně aspoň troubí z aut. Taxíky do Röszke odmítají přijet. Navíc je zakázáno převážet uprchlíky za úplatu (nevím, jestli se to vztahuje i na taxisužbu). To, že to někdo dělá zadarmo, se špatně dokazuje, a je tedy automaticky podezřelý z pašování. Podle aktivisty občanské iniciativy Nová republika média pod kontrolou Orbánovy vlády záměrně vyvolávají paniku a antiimigrantské nálady. Mezi lidmi je například rozšířená fáma, že je můžou uprchlíci nakazit infekcí – a to nejspíš i pouhým pohybem v jejich blízkosti. Maďarská média mají zakázáno používat záběry dětských uprchlíků, společnost se nemá nad jejich osudem zbytečně dojímat. Potkal jsem lidi, kteří u sebe chtěli na pár dní ubytovat uprchlíky, ale dozvěděli se, že se to nesmí a že by jim svou pomocí přitížili. Hotely uprchlíky neubytovávají vůbec. Zákon zakazující pomoc uprchlíkům, který má platit od zítřka, tedy už v praxi funguje, i když horší to může být vždycky.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image