Představte si prezidenta, který volá v internetovém spotu po solidaritě s uprchlíky. Mimo jiné proto, že je navštívil v azylovém táboře spolu s premiérem a ministrem vnitra a chce pro ně zajistit důstojnější podmínky. Představte si kardinála, který za uprchlíky slouží mši, připomíná, že jsou to naši bližní, a požaduje oficiální projednání jednotného postupu evropských biskupů a kardinálů ve vztahu k migrantům. A státní dráhy, které opakovaně do médií tvrdí, že cestující neposuzují podle národnosti, ale podle toho, zda mají, nebo nemají lístek, jsou ochotné vypravovat speciální vlaky pro uprchlíky.
Solidarita se v Rakousku nevytratila s ekonomickou krizi a rostoucími preferencemi rakouské Svobodné strany (FPÖ), která na antiimigrantských a především antimuslimských heslech staví svůj program.
A o zlatý hřeb se postará sama veřejnost: na demonstraci za lidskou důstojnost a solidaritu s uprchlíky se sešlo dvacet tisíc lidí a na dvou největších nádražích byla uspořádána sbírka jídla a potřebných věcí. Vítejte v Rakousku v roce 2015.
Zaskočeni solidaritou
Jestli se vám to zdá přehnané, tak vězte, že samotní Rakušané jsou vlastně překvapeni, že se v době, kdy evropská solidarita není, co bývala, dokázali sjednotit a pomoct lidem v nouzi. Rakousko právě zažívá další uprchlickou vlnu, největší od války v Bosně, kdy přijalo šedesát tisíc uprchlíků. Nebylo to poprvé: v roce 1968, po okupaci Československa, přišlo do Rakouska 162 tisíc Čechů a Slováků a dvanáct tisíc z nich tam zůstalo. A konečně po druhé světové válce přijalo Rakousko přes dvě stě tisíc sudetských Němců. Poválečné Rakousko si na solidaritě s uprchlíky postavilo svůj mezinárodní profil.
Současná rakouská imigrační politika ale rozhodně není „naivní“, jak by řekli vyznavači pragmatického ekonomického přístupu, a rozhodně nemá pouze pozitivní lidskou tvář. Už předchůdkyně současné ministryně vnitra, Maria Fekter, čelila pravidelně kritice opozice a nevládních organizacích kvůli vleklému azylovému řízení a také kvůli tomu, že dost často vyvolávala dojem, že nechápe, v jaké situaci se žadatelé o azyl vlastně nacházejí – například že nemohou prosedět celé dny na jednom místě v azylovém táboře v Traiskirchenu. Kritika přetrvává a nevládní organizace stále upozorňují na to, že je potřeba čekatele na azyl průběžně integrovat či zaměstnat, aby mohli zůstat plnohodnotnými lidmi, než se žádost vyřídí. Děti žadatelů o azyl v Rakousku mohou navštěvovat školu a často také navštěvují, dospělí však mají vstup na pracovní trh zakázán, a dokonce nesmějí vykonávat ani práci, o kterou nikdo nejeví zájem.
Poslední události ukazují, že solidarita se v Rakousku nevytratila s ekonomickou krizi a rostoucími preferencemi rakouské Svobodné strany (FPÖ), která na antiimigrantských a především antimuslimských heslech staví svůj program. Mnozí sdíleli fotky z akcí na pomoc uprchlíkům na sociálních sítích se slovy „Nemůžu uvěřit, že jsem v Rakousku“.
Solidarita, jak tomu často bývá, zde kráčí ruku v ruce s odvahou: nejenže se veřejní činitelé jako kardinál Schönborn nebo šéf Rakouských spolkových drah (ÖBB) Christian Kern chovají solidárně, ale navíc se nebojí ve jménu hodnot, kterým věří, postavit za něco, co není jednoduché ani jednoznačné a co jim přinese spoustu odpůrců.
Přístup českých politiků? Tvářit se, že nás se to netýká
Aby nevznikl dojem, že v zahraničí je všechno lepší: i v Česku samozřejmě jsou nesmírně angažovaní a solidární lidé a v posledních týdnech se jim daří organizovat pomoc bez veřejných činitelů, a dokonce jim navzdory. Když ale občané vědí, že mají veřejné činitele, kteří se nebojí a neměří morálku podle momentálních nálad, mají navíc naději, že je „ti nahoře“ nenechají ve štychu.
Právě v tom spočívá markantní rozdíl mezi Rakouskem a Českem, kde je důvěra ve veřejné činitele dlouhodobě na bodu mrazu. Důvod je vlastně nasnadě: oni zmíněnou odvahu buď nemají, anebo ji neumějí přetavit do morálního postoje veřejně činné osoby. Například ministr vnitra Chovanec nám opakovaně vysvětluje, že uprchlíky je třeba izolovat, zneviditelnit, schovat – hlavně aby nám ti imigranti nelezli na veřejná prostranství. Tvářit se, že nás se to netýká, že tady žádní uprchlíci nejsou, a odvést řeč jinam, to je taktika i jiných předních politiků v ČR.
Nevyčítejme lidem v Česku, že už nikomu nevěří, že jsou apatičtí, případně že podléhají apokalyptickým scénářům. Oni správně tuší, že až bude příště zle nikoli na hranicích, ale u nich doma v obýváku, politici jejich problémy zametou pod koberec.
Anna P. Durnová je politoložka. Pavel Pospěch je sociolog.